Dává to ovšem smysl jen tehdy, když  můžete dát svůj  hlas někomu, koho považujete za osobnost schopnou využít pozice, do níž bude následně jmenován v případě vítězství většinou hlasů,  aby přispěl k rozvoji společnosti, v níž žijete. Těch devět  tváří, které  se na billboardech či v médiích objevují, takovou záruku ale nedávají. Ať už jsou to marťani či nemarťani.

Na rozdíl od V. Klause  považuji však za marťany právě ty opačné uchazeče než jak je tento vysloužilec z vysoké politiky  chápe. Nebudu se zde tímto podivným  dělením potenciálních prezidentů  zabývat, ani příčinami, proč  se  právě on uchýlil k tomuto dělení kandidátů nadcházejících prezidentských voleb. On sám  je příkladem někoho, kdo se neměl nikdy stát prezidentem ČR.  Vypadá sice jako my, ale  žije jakoby v jiném světě než je ten náš.

Za jediného jakž takž přijatelného   prezidenta, kterého jsme my Češi  kdy měli (ovšem jen jako zastupujícího) bych  považoval  snad jen  někdejšího  zastupujícího presidenta  J. Stráského z počátku  roku 1993. Nebyl jím ani vůbec první prezident české, tehdy ještě stavovské republiky z období mezi červencem a listopadem 1619, Václav Roupec z Roupova.  To, že o něm ví jen  málo lidí  (snad jen z řad těch, kteří se o toto  období našich dějin více zajímali) nebyla ale jeho chyba. Bylo to způsobeno rozsáhlými čistkami organizovanými v domácích archivech po Bílé hoře  katolickou církví  spolu s Habsburky.

Stejně tak zmizeli ostatně v zapomnění i jiné významné osoby našich dějin, včetně např. Konráda z Wechty. Jediného  pražského arcibiskupa (a přítele J. Husa),  který nebyl posedlý  krádežemi majetků pro svatou církev. Roupovec  (jak je někdy zkráceně tento představitel českých stavů označován) byl bohužel  - podobě jako E. Beneš - příkladem politika, který nezvládl  složitou situaci, do které  se český stát tehdy dostal. Volba zrádného Fridricha V. Falckého českým králem  a s tím spojené obnovení monarchie (na Fridrichově dvoře dostal funkci českého kancléře)  patřila k jeho největším  chybám.

Prezidenti   nebývají v tomto státě   za své neschopnosti - snad s výjimkou Háchy - voláni k odpovědnosti. Všem  polistopadovým prezidentům (včetně Stráského, který ale v tehdejší situaci neměl šanci a nejspíše ani zájem v této funkci  pokračovat)  přitom něco podstatného chybělo To procento něčeho navíc, co odlišuje  běžnou osobnost (těch je i v této společnosti  dost)  od nadstandardní osobnosti, schopnou podílet se na řízení velké společnosti, stojí přinejmenším za zamyšlení. Dost se tímto znakem podobají jako skupina tomu, co odlišuje lidi nadané k něčemu od talentů  (talent jako někdo, kdo má 100% kvalit a k tomu 1%  navíc!!). 

Od prezidenta se očekává  ovšem schopnost podat vysoce nadstandardní  výkon v oblasti svého působení. Nejde tedy jen o orientaci v domácí politice, v níž se to to hemží oligarchy, korupčníky, zbohatlíky  a jinými „eklhaft“  jedinci. Nelze proto příliš spoléhat na to, že nikdo z těch, co se v dějinách ČR dostali nahoru, neodolal  pokušení si přivlastnit něco navíc. Asi ani Zeman, jak tvrdí Babiš  (zrovna ten!). Přinejmenším neměli schopnost odolat  vábení  nadstandardních privilegií. I Zeman je prezidentem, který potřebuje udržovat kolem sebe quasifeudální dvůr  zahradníků, kuchařů, komorníků, tiskových mluvčí a jiných  lokajů v Lánech či na pražském Hrad, i když to k němu jako k bývalému funkcionáři sociál-demokratů  moc nepasuje.

Prezident  ČR má však své kompetence a odpovědnosti i v oblasti zahraniční politiky.  Těžko  se jich zbaví  tím, že   dává neustále najevo svoji  přízeň  tomu či jinému státu a považuje je za  vzor  pro tuto společnost. Jednou Rusku, jednou USA, pak Číně a třeba i Izraeli  (což je pro Zemana zvlášť typické). Mohl by - vzhledem k tomu, že  jmenuje  do funkce všechny velvyslance, dokonce i ty zjevně přestárlé  a nekvalifikované  - využívat možnost jejich prostřednictvím získávat aktuální informace  o tom, co se venku děje,   podporovat naše znalosti  o aktuálním dění ve světě a vůbec naše vědění o tomto dění. Měl by být samozřejmě být i nezávislý na  různých žurnalistech, kteří často jen dezinterpretují  či pouze papouškují zprávy o  situaci, která se v dnešním světě vytvořila.  

Pro mnoho našich lidí, pro které by mohl být prezident a jeho úřad v tomto ohledu  užitečný,  je  však  jejich počínání ve  sféře zahraniční politiky spíše  návodem k dezorientaci. Nejspíše i proto mnozí z nás žijí v představě, že po r. 1991, když se rozpadl SSSR, žijeme ve světě, kde vládne jen Amerika, ačkoliv i tento stát vykazuje  jasné rysy úpadku.  Tato bývalá anglická trestanecká kolonie (ještě před Austrálií)  by chtěla být jedničkou ve světě, ale není.

Nikdo, kdo o tom jen trochu popřemýšlí nemůže tvrdit, že tzv. studená válka  už před více než  čtvrtstoletím  skončila.  Jakoby se snad  tento druh konfliktu tehdy týkal jen SSSR a USA. Studená válka  ale vesele  pokračuje  dál. A nejen to, jejími hlavními aktéry už není ani zaniklý SSSR, ani USA, ale Čína.   Stát, který  vždy  byl uznávaný jako významný účastník tohoto konfliktu. Mnohé svědčí dokonce pro to, že v dohledné době bude Čína suverénním vítězem této zvláštní války.

Každý nový český prezident, ať už bude zvolený ten či onen  z uchazečů o tuto funkci, by měl prokázat schopnost se v tomto střetu orientovat a pomoci svému státu  přežít následky, k nimž vede tento zatím jen 70letý konflikt (jeho datace souvisí  mimochodem s existencí tzv. vítězného Února!). Je to těžký úkol, a vyžaduje velké schopnosti  každého, kdo by chtěl s tím spojenou odpovědnost jako prezident převzít. Z těch, kdo se nám na kandidátkách  do funkce   prezidenta ČR nabízí,  nevykazuje  nikdo  způsobilost se v tomto složitém dění  orientovat. I to je jeden z důvodů, proč nepůjdu hodit svůj hlas o víkendu do volební urny.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)