Jediný předvolební TV pořad, kterého si Zeman dopřával, bylo poklidné čtvrteční večerní povídání na TV Barrandov.

Televizní debaty hradních kandidátů lze považovat za mediální asistovanou sebevraždu. Debaty především odhalily proč kandidáty nevolit. Domnívám se, že Oskara trapné žvanivosti si odnesl především Horáček. Mimo hodnocení byl Topolánek. Ten se diskvalifikoval již v době, kdy byl premiérem. Topolánek neuspěl ani v rodném Vsetíně, kde dostal jenom 7,83 procenta hlasů.

Rozumné rozhodnutí
Miloš Zeman, úřadující prezident, se rozumně vyhnul televizním debatám, protože to byl jenom jarmark žvanivosti. Zemanovo rozhodnutí bylo strategické.

Proto Drahoš prskal po uzavření volebních místností, že fenomén provázejícím celou kampaň byl chybějící Miloš Zeman.

Drahoš vzdychal, že se Zemanovými oponenty bojoval jedině na dálku za pomoci servilního moderátora a majitele TV Barrandov Jaromíra Soukupa nebo mluvčího Ovčáčka. Zapomněl na to, že on měl za sebou servilní protizemanovské mediální výrobce informací.

Drahoš se snažil být povolebně ofenzivní, když řekl: „Jdeme doufám do finále a já si kladu otázku s kým vlastně budu soupeřit. Jestli s Milošem Zemanem – to je kandidát – nebo s jeho spolupracovníky… Mám pocit, že soupeřím s pány Ovčáčkem, Mynářem a Nejedlým.“

Přitom již dopředu měl Zeman v rukávu ještě druhé strategické rozhodnutí. S jediným protikandidátem již má předvolební debatní box význam. Ale o tom dopředu mlčel.

Slavnostně to vyhlásil až potom, co dal paní Zemanové před kamerami pusu.

TV debaty jsou primitivním jarmarkem
Politické debaty v TV je primitivní mrhání času. Nerozhoduje (až na výjimky) seriózní debata, ale zápas ve volném stylu. Záleží pouze na tom kdo umí lépe improvizovat, kdo je užvaněnější. A komu nahrává moderátor.

Jedná se jenom o momentální postřeh a snaha o momentální zaujetí diváka. Mluvení nemusí mít skoro žádný smysl, ale momentálně, pro onu půl hodinu, musí být žvanění nejen dostatečné, ale motorovou pilou svých keců musíte diskutující borec umět oponentům - politikům podříznout smysl jejich konkurenčních keců.

TV debaty nejsou dialogem oponentů. Proto jsou z hlediska čekání na informace, ztrátou času.

Proč si připomínat televizní ptákovinu již přes měsíc starou, z 10. 12. 2017?

Protože jde o exemplární případ.

K Moravcovi usedli dva eurohujeři: Lubomír Zaorálek, končící ministr zahraničí a Pavel Telička, excelentně placený místopředseda Evropského parlamentu. Jsou to profesionálové ovládající umění žvástů, protože žvanění je prazákladem jejich práce.

Proti nim usedl Jiří Kobza, poslanec z Okamurovy SPD a místopředseda zahraničního výboru poslanecké sněmovny. Kobza sice dlouhodobě pracoval v zahraničí i pro ministerstvo zahraničí, prý umí anglicky, německy, rusky, italsky a persky, ale pro TV debatu to je málo.

Základem je bezohledné žvanění. Kobzovou základní chybou bylo, že šel do žvanírny ne s jedním, ale se dvěma protivníky vysazenými proti Kobzovi.

Mezinárodní ani vnitřní politiku nelze dělat bez předsudků a stereotypů. V politice dominují, bez ohledu na realitu, populární slogany, fráze, stereotypy. Kobzovi to náležitě ukázali Zaorálek a jeho spoluataman Telička.

Kobza hledal v TV otázkách protivníků smysl. Chyba! Otázka slouží pouze k tomu, aby protivníkovi vyrazila zuby.

Tématem Moravcovy otázkologie tehdy byl spor o protiruské sankce. Lubomír Zaorálek, končící ministr zahraničí, odkazoval na jakýsi kolektivní postoj panující v Evropě. To je klasický stereotyp, protože kolektivní (skupinový) názor ještě neznamená, že má reálný význam. Kolektivní názor – to je slogan.

Zaorálek šveholil: „My jsme také zažili to, že jsme měli v Sudetech skupinu, která se rozhodla zpochybňovat tehdy celistvost státu, byla vlastně ovlivněna Hitlerem v Německu a začala usilovat o to, aby se to nakonec skutečně i dokonalo… Jak byste se vy teda choval v tom Československu v roce 1938 v zájmu práva na sebeurčení, přímé demokracie, ať si to Němci odhlasují, tak ať si jdou, jako jak byste se tehdy choval?“

Zaorálkovo rovnítko mezi odtržením tzv. Sudet od Československa a Krymu od Ukrajiny je typická manipulace s předsudky.

Německý nacismus (na který navázal naivní sudetoněmecký nacionalismus) byl agresivním programovým zlem – vyznával antisemitismus a antidemokratický postoj přímo s pomocí zákonů. Chování nacistů dnes lze srovnat jenom s islamismem.

Zaorálek vytáhl předsudek: Rusko je již z principu pokládáno v rámci politického katechismu EU za agresivní. Proto odchod Krymu od Ukrajiny k Rusku musí být totéž jako odtržení Sudet od Československa.

Zaorálka v rámci uplatnění stereotypu nemohlo zajímat, že referenda na Krymu se zúčastnila dobrovolně většina obyvatel Krymu. Většina ze zúčastněných rozhodla svobodně pro odchod Krymu od Ukrajiny a pro opětné připojení Krymu k Rusku.

Neboť, ukrajinský Chruščov za své vlády nechal po stranické linii připojit ruský Krym k Ukrajině. Zákonný podklad odtržení Krymu od Ruské federace neměl.

Rozdíl v historických souvislostech mezi odtržením Sudet a odchodem Krymu od Ukrajiny je zcela nesrovnatelný.

Jiří Kobza, místopředseda zahraničního výboru parlamentu a poslanec SPD, na to správně odpověděl, ale pouze jednou větou: „Tak já si myslím, že tyto dvě věci jsou neporovnatelné“. Ale jeho racionální nesouhlasná věta byla přehlušena dalším mluvením o ničem od Zaorálka a Teličky. Kobza byl prostě „překecán“.

Telička pokračoval v rozkecávání Zaorálkovu motivu Sudet: „Kdyby se něco podobného jako na Krymu stalo v České republice na kterékoliv části území za angažovanosti kterékoliv třetí strany, tak vy v zásadě říkáte (tedy Kobza) a váš předseda (tedy Okamura) říká, že to by bylo v pořádku, že mají právo na to sebeurčení, to znamená, že se část Česka odloupne nebo kterýkoliv jiné země…“

Syndrom motorové pily
Co ze Zaorálkova a Teličkova žvatlání z 10. 12. 2017 vyplývá?

Potvrzuje, že politické TV debaty nezáleží na argumentech, ale na momentální pohotovosti a daru užvaněnosti. Proto strategie Babiše nebo Okamury při rozhovorech je správná:

V rozhovoru mluvit a mluvit, nenechat se zastavit, vpadat do kecání moderátora i do argumentů svého televizního soupeře. Je potřeba ukecat protivníka. Nenechat ho, aby se rozpovídal.

Proč to dělají? Proto, že vědí, že nemohou čekat na druhé straně žádnou toleranci.

Proto si vážím více těch, kteří odmítnou jít do nějaké „arény“ přetahovat se v soutěži ve žvanění.

Jít do TV debaty není hrdinství, ale blbost.
 
Realita dvou vteřin
Při rozhovoru musíte najít líbivou odpověď během jedné nanejvýše dvou vteřin. Ale najít správná slova svázaná do skutečně reálné informace trvá někdy dlouho.

Někdy je k tomu  potřeba mlčení a napsat si to, co považujete za nejdůležitější sdělení. A za nějakou dobu se na papír podívat, proškrtat to, a potom to, co chcete říci, bude teprve mít skutečný smysl. Takový smysl, který není jen cirkusovým číslem, ale výpovědí.

Čili, kdo nemá v puse motorovou pilu, neměl by chodit před TV obrazovky. Motorovou pilu místo pusy má na naší politické scéně kromě Okamury a Babiše, také Kalousek. Proto je tak často Kalousek zván před TV kameru.