Třeba Horáčkovy texty k některým Hapkovým  písním  považuji  za dokonalé. Tedy za něco,  co  svědčí o jeho  špičkových  kvalitách v této oblasti činnosti.  To samo o sobě není málo, ale není to ani dost.  Jiní jsou třeba  dobrými lékaři  či jinými odborníky.

Podstata  mého  vnímání jejich nýmandství pro tak specifickou práci jako je  být prezidentem ČR spočívá spíše  v tom, co je diskvalifikovalo, než v tom co je kvalifikovalo k uchazečství  o pozici hlavy státu.  S výjimkou Zemana nemohl   nikdo z nich předtím získat s takovou pozicí osobní zkušenost, aby se  vhodnost jeho volby dala s určitou jistotou odhadnout. Pokusil jsem se vysvětlit, proč ani Zeman nemůže ale být pro lidi jako já akceptovatelný. Zmínil  jsem třeba jeho zálibu  v napodobování  feudálních zlozvyků spojenou s vydržováním naprosto zbytečného a drahého quasidvora na Hradě i v Lánech.   Tento sklon byl a je pro  Zemana typický a je u něj nejspíše  staršího data. Nikoliv snad proto, že měl potřebu si pořídit na Vysočině kus domu, který byl vybudován na bázi někdejší  tvrze  (jak s oblibou on i jeho blízcí zdůrazňovali při rozhovorech s novináři), ale spíše v jeho neustálém mentorování ostatních.

Jakoby on – při svých zjevných nedostatcích ve vzdělání (konec konců jde jen o absolventa VŠE, která měla a má do špičkové  vysoké školy velmi daleko) -  byl lepší a schopnější než jiní. Možná, že to  je  ten důvod.  Především však - ač  sám se stal prezidentem až  na stará kolena s již  mírně podlomeným zdravím - neudělal lautr nic pro včasnou a cílenou přípravu svého kvalitního, špičkového nástupce.   Žijí zde  sice lidé, kteří byli schopni  založit  třeba vědeckou školu a připravit si následníky (Drahoš k nim ale   nepatřil), ale ve zdejší  politické praxi  o tomto způsobu následnictví nic takového  není známo. Sice se kdysi o E. Benešovi tvrdívalo, že byl žákem TGM, ale vzhledem  k jeho dvěma velkým historickým selháním  i k jiným jeho defektům  za něj může být tento „president-budovatel“ těžko považován. 

  U nás se  stalo špatnou tradicí, že se do politiky s tímto záměrem (vychovat  své žáky)  nevstupuje. Zeman ostatně nikoho takového nebyl schopen připravit  ani  na sklonku svého premiérství. I  proto jsme nejspíše museli zažít  Grosse a celou tu  sqadru  neschopných předáků sociálních demokratů  i jiných politických předáků,  kteří přišli brzy po něm.  Nejspíše si ale na své solitérství   zvyknul  již tehdy, a možná byl na to  - bůhvíproč -  i hrdý.  Má to ovšem neblahé důsledky pro to, co by se dalo nazvat jeho politickým stylem  nebo i chováním.

 Lidé pohybující se kolem vrcholových politiků v Čechách totiž rádi projevují své lokajství  a ochotu doslova  lízat  svým pánům paty, a lézt jim – k jejich radosti - až bůhvíkam.  Vědí, že to těmhle osamělcům  jako Zeman (před ním i Klaus či Havel) dělá dobře, i když  by se bez takových dvořanů měli obejít. Ti z   Čechů, kteří se chystají v druhém kole  dát svůj hlas Drahošovi, mohli  být proto ve  svém odporu proti Zemanovi stimulováni právě jeho zálibou obklopovat se tímto druhem lidí, z nichž jisté dokonalosti dosáhl  jeho někdejší protokolář  (Čermák: Mr. Forejt - once again).

Věnují-li tito volitelé svou přízeň  jeho konkurentovi,  měli by být včas  varováni, že  možná budou zažívat pocit jakéhosi deja vú. Ani Drahoš ve svém okolí nemá  přiměřené množství lidí, o nichž by bylo známo, že jsou schopni samostatného a hlavně nezávislého myšlení.  Ostatně i o něm a jeho kvalitách víme velmi málo.     Některé informace kolem něj jsou zjevně pečlivě tajeny. Třeba i o členství v KSČ do roku 1989.   Ti, kteří mu dají svůj hlas si tak  nejspíše  budou moci  „užít“ pocit, který znají z nedávné doby, kdy většina  premiérů a ministrů  také dokázala  své politické aktivity a zkušenosti   z minula pečlivě tajit.  O některých to moc jistě není známo dodnes.

Ostatně zde nejde jen  o počet  lidí, kteří „smějí“ uchazečům o prezidentské křeslo  sloužit a radit  jim. Za doby SSSR, který  lidé s rudou legitimací tak horlivě obdivovali, to tak bylo. Špatné návyky se projevují často především  u lidí, kteří nejsou schopni se od své minulosti distancovat, a to ani dnes. Nejde jen o to kolika  a jakým  lidem z minulosti dnešní uchazeči o prezidentství  naslouchají.  

Mnozí lidé s  „minulostí“, za kterou  se dnes  v soukromí možná dokonce stydí,   mají snahu spoléhat se stále na to, co se naučili v různých kursech a školeních pro kádrové reservy  normalizačního Česka. Jsou to  lidé s mnoha špatnými návyky a ti, kterým „náčelníkovali“ v minulosti, to na jejich jednáních měli  příležitost poznat.  Nemějme proto iluse  o   kvalitách  lidí tohoto druhu. Právě proto je u nich členství  v KSČ    před voliči pečlivě tajeno, stejně jako informace o tom, jak se v řízení velkých organizací, v jejichž čele už stáli,  dříve osvědčili.

Nemějme iluse ani  o nekonečné nudě, kterou kolem sebe v důsledku absence tvořivého myšlení   lidé tohoto druhu dokáží šířit.  Ne snad,  že by Zemanovy  bonmoty zrovna svědčily o tom, že současný prezident  nudný není. O jeho  schopnostech aktuálně se vzdělávat a umět se poučit  z vlastních chyb, což  mj.  předpokládá nejdříve schopnost si takové chyby a omyly přiznat,   toho moc nevíme. Z jeho veřejných vystoupení  se jako veřejně činná osoba   proto  jeví  nepřiměřeně  vulgární. Někdy  až  za hranou slušného chování. Ani Zeman tedy nebude pro mnohé volitele   „to ořechové“.

Pro lidi jako já z toho ale vyplývá, že nemáme šanci nikomu dát své hlasy  a najít mezi nimi „svého“ vhodného uchazeče o volbu.   U jednoho z uchazečů o naše hlasy nám tedy hrozí  nekonečná  nuda   a ticho po pěšině ohledně  jeho politické minulosti, u druhého z kandidátů na české prezidentství   zase zjevná neschopnost inspirovat druhé lidi  k hrdosti na představitele  svého státu. V obou případech  jde navíc o zjevně dost sebestředné lidi, bez  jakékoliv  propracované  vize společnosti, k níž bychom jako celek měli společně směřovat. Prostě zase jedna promeškaná příležitost  zvolit do čela státu někoho s pěti Pé.   Zdá se, že  nám ten rok 2018 nezačíná moc dobře. Končí komentář Vladimír Čermák.

    
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)