Leccos signalizovalo už  dění v českém parlamentu 8. listopadu 2012, kdy byl schválen zákon o církevních restitucích. Žádní  politici, kdyby  byli jen trochu orientovaní v novověkých  i moderních českých dějinách by něco takového nemohli schválit. Natož pak 101 poslanců  a tento den (údajná bitva na Bílé hoře)! Totéž ovšem také platí i o poměrech na Ústavním soudu, kde jen čtyři soudci  (výrazná minorita v tomto sboru údajně nejuznávanějších právníků a soudců) dokázali vznést námitky proti tomuto zákonu, jehož text dokazuje, že   schvalovatelé neměli ani ponětí o tom, o co a  o jaké zlodějny a podvody se opíraly nároky katolické církve.

Zlé na tom všem je především  to, že v každodenním životě  představuje orientace v minulosti českého národa  klíčový faktor ovlivňující naši schopnost přemýšlet  a  tedy i rozhodovat se   o sobě i o společnosti, v níž žijeme. Nejde totiž  jen  o tu  minulost, kterou známe z   konzumace různých produktů  domácích i cizích literátů  či údajných odborníků, dnes čím dál více nahrazovaných diletantskými a nejspíše i úplatnými scénáristy  filmových studií či  televizních společností  v podobě stále více zjednodušovaných a zfušovaných představ o tom, co se kdy a  jak stalo. Jde o deformaci tzv.  živé minulosti, která nás  všechny, byť ne  vždy viditelně formuje.

Jádro problému netkví totiž jen  v souboru poznatků o tom, co (a  také proč) se kdy stalo, ale v aplikaci těchto znalostí do naší každodenní činnosti, do našeho učení se životu ve velké společnosti. Podstatné je totiž  to, jak tato minulost působí  v nás  i na nás. Každý máme totiž za sebou různé příběhy ze svého života. Tak jak se sami vyvíjíme od dětského, přes dospělý a dospělejší  věk ke stárnutí,  skládáme z nich svoji osobní minulost. Zrovna tak to ale probíhalo a stále probíhá kolem nás. U našich rodičů  a jiných blízkých  lidí až po celou domácí společnost, k níž se hlásíme, včetně ostatních společností  tvořících dnešní lidstvo, s nimiž sdílíme  život na této planetě.  Tento proces  není jen přímočarý. Může to působit i zpětně v rámci našeho  úsilí orientovat se v tomto vysoce proměnlivém světě  a probíhat  tedy po různých, často silně individuálně modifikovaných  trajektoriích. Navíc se to vše neustále prolíná s životy našich předků, které známe většinou jen z vyprávění a někdy i   z učebnic, resp. z přehledů, v nichž jsou chronologicky uspořádané událostí, jejichž aktéry oni i my sami byli.

Ani mladý politik z pirátské strany  tedy nemusí číst sebrané spisy TGM, aby se něco dověděl  o tom, proč a v čem jsou dílo i život důležité pro každého z nás.  Snad by je číst ani neměl, aspoň ne celé. Mnohé knihy TGM jsou totiž již beznadějně zastaralé. Stačilo by být jen  otevřenější k minulosti a nechovat se k ní jako hulvát, pro kterého jsou nedávné i dávnější dějiny jen staré krámy  a jiná veteš.  Michálek možná  jen měl smůlu, že  jeho výrok byl ve veřejnosti zaznamenán a medializován. Kolik  ale existuje lidí aspirujících  dnes na vedení této společnosti s podobnými mezerami ve vnímání  ubíhajícího času, to  nevíme. Možná je jich už požehnaně. Měli bychom  být k tomu všemu citlivější. Je zde totiž reálná hrozba. Někdo by ji pojmenoval ztrátou identity, jiný třeba   ztrátou skutečných elit  s přiměřenou autoritou, bez nichž  nejsme schopni  nejen toho, čemu se říká vlastenectví  a  získat schopnost směřovat vpřed. Končí komentář Vladimír Čermák.