Je jasné, že v roce 1954 neměli obyvatelé Krymu žádnou možnost frflat proti administrativnímu rozhodnutí N. S. Chruščova, který buď z lásky k ukrajinské manželce. nebo pro usnadnění administrativy, nechal Krym přepsat na USSR. Stěžovat si asi nemělo valný smysl. Stěžovatel by se mohl ocitnout v Gulagu a stát 30 dní nahý na mrazu. Ale, hlavní je to, že jak USSR, tak i RSFSR byly součástí SSSR a životní podmínky tam byly v zásadě stejné.

Jiří Hermánek – Bloger

Pak ale nastal rozpad SSSR a tím i snahy vrátit Krym tam, kam patří. Tedy Rusku. A ty snahy šly z obou stran. Moc pěkně je popsala paní Marcela Nečasová, která ve svých diskusních příspěvcích také velmi dobře shrnula letité snahy o osvobození Krymu z ukrajinské nadvlády: „Mimochodem, a jak dlouho byl Krym ukrajinský v porovnání s Ruskem v té dlouhé historii lidstva? Potom nechápu drzost Kyjeva mluvit o Krymu jako o někdy ukrajinském.“

Takže se celkem jednoznačně dá říci asi toto. Většina obyvatelstva Krymu byla se svým přidělením Ukrajině velmi nespokojena a snažila se o její změnu. Ale, samozřejmě, každá centrální vláda na světě by se bránila odtržení takto lukrativní provincie.

A navíc provincie, kterou získala jaksi omylem, bez jakéhokoli vlastního přičinění. Takže myšlenky na „československou cestu“ byly předem odsouzeny k nezdaru a jedinou možností by asi bylo bývalo ozbrojené povstání.

To by ale Kyjev bez problémů utopil v krvi a tak možnost, která vznikla tím, že kyjevští „majdanští blbečci“ svojí vlastní vládu destabilizovali a zbavili akceschopnosti, aniž by byli včas schopni zajistit bezproblémový demokratický přechod k vládě nové, tak tuto možnost bylo třeba včas využít.

A krymské obyvatelstvo ji využilo celkem dokonale. V klidu zorganizovalo milice, které s pravidelnou ruskou armádou, umístěnou na poloostrově, neměly nic společného. Ale okamžitě se to začalo směšovat a směšuje se to dodnes.

Podle mého, opakovaně vyjádřeného názoru, prezident Putin nikdy neřekl, že Rusko nemá na Krymu žádné vojáky, ale řekl, že tito vojáci nejsou součástí krymských milicí, krymské domobrany. A nezúčatsní se žádných akcí této domobrany.

A když pak Krym vyhlásil samostatnost a okamžitě poté požádal o přijetí do svazku RF, tak samozřejmě začala ruská armáda dislokovaná na Krymu plnit své bojové povinnosti při ochraně hranic RF. Elementary dear Watson.

A na celé věci není nejpodstatnější to, že Krym se vrátil tam, kam vždy patřil a šedesátiletá komunistická nespravedlnost byla napravena. Ale to, že veškeré sankce proti Rusku, zaměřené k jeho oslabení, nesmírně posílily popularitu nenáviděného „Putlera“.

Dnes to hlásil Karas z Kremlu, že Putin už má přes 90% podpory obyvatelstva, více než kdy měl kterýkoli prezident na světě, snad kromě Havla v dobách té největší postkomunistické euforie.

Já v Rusku nikdy nebyl, tranzit na letišti Šeremetěvo se nepočítá, mluvím rusky velmi špatně, nemám tam žádné přátele atd. Ale jestli mě něco na Rusku a Rusech fascinuje, je to taková jejich vnitřní síla.

Oni vědí, že se na rozdíl od nás jen tak hned neposerou. Že, kdyby tam na ně někdo vletěl, tak dostane, jak už se ostatně vícekrát stalo, po čuni. A že to v době nukleárních zbraní ani není možné. Takže si myslím, že jsou v naprostém klidu.

A jediné, z čeho lze mít obavu, je to, že Kyjev začne zase vraždit jejich krajany na Východě Ukrajiny a to bych si pak tipoval na ještě větší počet dobrovolníků a vydatnější pomoc než při první fázi toho konfliktu.

Zdroj: Blog autora | Kráceno | Titulek redakční