Asi ne do Ruské federace, kam by se mnoha Čechům nechtělo, protože ji  dost dobře znají, dokonce  lépe než ti, kteří si myslí, že jsou ve válce,  skoro hybridní, s obávaným nepřítelem.  Neodejde z Haus Riesen u Hamburku do Moskvy ani „ruský šváb“ pan docent Robejšek, jak ho roztomile nazývá  na prezidentovi republiky  vyvzdorovaný vysokoškolský profesor University Karlovy Putna. Dokonce je možné předpokládat, že tomu bude právě naopak, a lidé z Východu (a nemyslíme tím jenom Ukrajinu)  „potáhnou“ na Prahu a budou se tu usazovat, a to bez ohledu na to, zda s tím budou ochránci evropských hodnot souhlasit nebo nebudou.

Snad každý kdo přišel do styku se svými novými rusky hovořícími sousedy ví, že „Rusové v Karlových Varech“, stejně jako ještě ve větším počtu v Praze, nejsou občany Ruské federace, ale přicházejí sem z bývalých sovětských republik s pasy vydanými (kromě zmíněné Ukrajiny, i když odtud přicestovala na prezidenta Zemana útočící a anglicky mluvící Andželina) v Bělorusku, Kazachstánu, Uzbekistánu. A to mluvíme jen o těch, kteří přicházejí buď za prací nebo za možnostmi vytvořit si na území ČR základnu pro své podnikání v členských zemích EU..

Kdybychom věřili většině českých tištěných a částí audiovizuálních médií mohli bychom dokonce propadnout obavám, že se v  České republice děje něco co děsí politiky sousedních zemí, a to dokonce v době, kdy někteří z nich mají stejné, ne-li větší problémy s řízenou a spontánní migrací, které ovlivňují dokonce i  sestavování vlády v SRN, pomohly Svobodným (FÖP) do vlády v Rakousku a trochu zkomplikovaly  vládní úroveň politiky ve Francii a Velké Británii. Dokonce i tak mocná vladařka jako je Angela Merklová má problémy se sestavováním vládní koalice a byla už donucena uvažovat o své politické budoucnosti.

Podle českých expertů na plíživou „putinizaci“ České republiky, Evropské unie, Spojených států, a snad i celého zbytku světa s výjimkou Číny, je to důsledkem mohutné ofenzivy Putinových agentů, kteří mohou ovlivňovat kde co, od Olympijských her a mistrovství světa v kopané, až po volbu českého prezidenta. Zřejmě proto se čeští poražení ve volbách do Poslanecké sněmovny PČR  změnili v obránce demokracie a právního státu,  snad aby  dodali odvahy dnes už na obě nohy kulhající justici ČR a ve spolupráci s ní se mohli snažit, aby se nezvětšoval stále delší a početnější seznam druhé generace šibalů  a tunelářů. Ti už sice nejsou tak jistí svou nedotknutelností  jako ve zlatých letech devadesátých, ale mnozí z nich stále ještě věří, že se mohou ukrýt když už ne na Západě, tak alespoň v nějakém africkém nebo latinsko-americkém očistci. Když už soud s Mosteckou uhelnou, respektive s jejími řediteli, skončil po letech před švýcarským soudem  pro některé alespoň symbolicky neúspěšně i  Švýcarsko přestalo být tak trochu pravým „Západem“,  přestali věřit, že i tam se trpí lépe než v cele pro podle mezinárodního zatykače stíhaných a   polapených v Mali.

Také zpráva o razii detektivů Národní centrály proti organizovanému zločinu v advokátní kanceláři MSV Legal (v Lidových novinách se o ní tvrdí, že je blízká doma více než v zahraničí populárnímu Ivo Rittigovi) je pro některé významné osobnosti české politiky stejně vzrušující jako čekání na to, zda bude prezidentem v příštích pěti letech Miloš Zeman  nebo Jiří Daneš. Z hlediska občanů degradovaných v posledních dnech podle deníku Právo na „obyvatele“ je to v podstatě jedno, protože o obou kandidátech nevíme, jak se budou oba kandidáti po svém zvolení chovat a jen mohou doufat, že tomu bude alespoň trochu tak, jak oba ve svých předvolebních projevech slibovali.

Nelze říci, že nás to všechny trápí stejně, ale co kdyby Putinovi agenti, nedej bůh ve spojení s desinformačními weby, se tentokrát zaměřili na kandidáta, který bude kritizovat Rittigovu finanční rodinu a bude pomáhat těm, kteří se budou snažit omezovat létání hlavy rodiny do Monaka a tam, jak kdysi vtipně řekla jeho oblíbená právnička Karolína Babáková, odpočívat a užívat si  „poctivě vydělaných peněz“?

Možná i proto se dají připravované debaty kandidátů na prezidenta  očekávat s napětím a v obavách nejen o to,  kdo zvítězí, ale také jaké jsou vlastně  zdroje jejich informací,  kdo jsou dnes jejich poradci, zítra spolupracovníci v úřadu a kdo jim veřejně vyjadřuje podporu morální a zdá se, že v relativní tajnosti, i podporu materiální.  Zatím to vypadá tak, že jeden z nich „chce do Evropy“ (ve které mezinárodně právně jsme), podle druhého chceme Evropu přiblížit střední Evropě a České republice. Oba tyto plány jsou ambiciózní a měli bychom je nyní zkoumat pod zorným úhlem evropského unijního realismu.

Snad ani není tak zajímavé, jak se oba pánové budou vyjadřovat k tomu, koho přes hranice do ČR pustí, uvítají je a dají mu něco „do začátku“,  aby u nás nestrádal.   U Jiřího Drahoše je to jednoduché. Ten chce změnu s velkým „Z“ a „zakotvení v Evropě“ a v její „solidaritě“.. Je tu sice nebezpečí, že bychom nemohli společně s francouzským prezidentem  cestovat jako političtí outsideři do Číny, ale dovolíme si odhadnout, že naši profesiálně trénovaní muži v uniformách skonči někde na severoafrickém pobřeží nebo ještě spíše v subsaharské Africe. Při vzpomínce na firmu Baťa to zas není výprava do velkého neznáma.

S druhým kandidátem, dosavadním prezidentem Milošem Zemanem, je to mediálně ještě zajímavější. Zeman se, podobně jako  ČR,  považuje za součást evropského integračního procesu, ale EU opakovaně kritizuje a  ať již jde o její stanovisko k ukrajinské krizi, dvoupohlavní politice vůči Ruské federaci a ČLR a možná, a to je hlavní příčinou kritiky vedené jeho oponenty, pozornosti, kterou věnuje tzv. ekonomické diplomacii ČR. 

Mysleli jsme si, že „přibližování se Evropě“ a vstup do EU jsou trochu zapomenutou záležitostí. Ale zdá se, že je to opět téma alespoň některých politických stran, ze kterých mohou být za několik měsíců i strany vládní. A pokud jde o kandidáty na funkci prezidenta republiky, mohli by se vzdát Dienstbierova „snění o Evropě“ a bavit se trochu víc o tom jaké v Evropské unii panují poměry, jak je zaručena ochrana práv politické menšiny a zdá opravdu si někteří významní reprezentanti EU vědí, že  orwellovský axiom „všichni jsme si rovni, ale někteří jsme si rovnější“ je pro některé členy EU málo atraktivní. .. Končí komentář Zdeněk Zbořil.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)