Stalo se neblahým zvykem, že se na politiku díváme nikoli  jako na mechanismus, jímž by se měly řídit věci veřejné, ale neustále ji personifikujeme na konkrétní osoby. Rozhodujeme se podle subjektivních pocitů a zástupných argumentů, které vycházejí z osobních sympatií a antipatií.

Má být politika nepolitická? Přeložím-rozhodují o chodu společnosti demokratické principy, tedy vůle většiny voličů, nebo rozhodují elity, které mají právo jednat proti voličům?

Protože prosté a zbloudilé musíme vždycky přivést na cestu ke spáse, i za cenu, že se tomu brání.

Tenhle základní rozpor v přístupu k současné politice pak generuje spoustu nedorozumění, protože je mnohdy obtížné definovat, co ve skutečnosti za jednotlivými kroky filozoficky stojí. Média ochotně nabízejí různá hodnocení, jejichž skutečný smysl není větší než předvolební slogan.

Nejde o to postihnout pravdu, ale o podpoření toho politického směru, který je danému  komentátorovi sympatický.

Už z lidské podstaty totiž vyplývá , že nikdo není nestranný hlasatel pravdy. Na svět je možno, a dokonce i třeba se dívat různýma očima. Ovšem i tak musí existovat jistá míra slušnosti a objektivity. A tím se velkým obloukem dostávám k „bojům o Miloše Zemana“, které trvají už několik let.

Skutečnou podstatou není problém, zda někdo nosí hlavu na stranu, napije se becherovky či občas pronese trochu jadrnější bonmot. Tyhle bonbonky se jen předhazují lidem.

Podstatou je nepolitický boj koncepce nepolitické politiky, do něhož Miloš Zeman, stejně jako Andrej Babiš či Tomio Okamura, nezapadají.

Každý , kdo nesouhlasí s tím, aby se ve jménu lásky a pravdy prosazovaly zájmy, určité elitní skupiny naší společnosti, musí být mediálně lynčován. A lynčován je .To si současný prezident Miloš Zeman zažívá už léta.

V jiných zemích se veřejnoprávní média starají o to, aby měla země obecně dobrou pověst, a snaží se lidem dávat naději v to, že navzdory problémům, které se kritizují, systém funguje a není třeba se bát. Mnohá naše veřejnoprávní média si dala jiný úkol, neboť se zdá, že v nich mají stále velké slovo stoupenci koncepce nepolitické politiky.

A vše co se těmto elitám nelíbí, se diskredituje, často hodně neetickými metodami. Ukažte mi zem, kde se veřejnoprávní média celá léta zabývají jen tím, že útočí na svého prezidenta a představitele těch politických stran, které s nimi nechtějí táhnout za jeden provaz.

Důvod se vždy najde, stačí nafouknout nějakou bublinu. A přitom nejde o prezidenta nebo politické strany, které nemají podporu. Televize spílá skrytě, a někdy dokonce už i otevřeně politickým představitelům, kteří dosáhli v průzkumech veřejného mínění několikanásobně větší důvěry než televize.

Tím chci zdůraznit, že při rozhodování, komu dát ve druhém kole svůj hlas, by měli voliči odložit všechny předsudky , které jim do hlav tlučou. Záleží na úhlu pohledu.

V každém případě bychom se se při rozhodování měli my všichni vrátit k podstatě toho, co od prezidenta musíme jako voliči požadovat.

Je nesmysl si myslet, že je nepolitická životní zkušenost (v duchu Havlovy nepolitické politiky) stejná, či dokonce lepší než celoživotní politická strana. Pokud se tedy prezidentem stane Jiří Drahoš, nikdo dneska nemůže odpovědně říci, jak se zachová v první kritické situaci. A takové určitě přijdou.

Miloš Zeman je naproti tomu vojenským termínem „starý zkušený pes“. Racionálně propočteno, představuje rozhodně větší záruku, že bude „jazýčkem na vahách“, i když od něho nejde očekávat, že se pokloní nepolitické politice. A víte proč? Protože je příliš zkušený, aby takovou situaci dopustil.

Jiří Drahoš je rozhodně vzdělaný muž, bohužel ovšem v jiných vědách než společenských., je velice korektní a slušný, ovšem zřídka vysloví jasný názor. Pokud by to dělal proto, aby v pozadí jednal, pak se chová správně.

Jenže obávám se, že tuhle praxi, kterou  musí každý dobrý politik mistrně ovládat, on dosud  v akademické kariéře nepotřeboval. Hovořit o prezidentovi Zemanovi z tohoto pohledu  by bylo mlácením prázdné slámy. I jeho odpůrci uznávají, že je v tomto ohledu mistrem.

Nedávno jsem o současných dvou finalistech prezidentského souboje hovořil s s jedním známým. Ten se staví tvrdě  proti Miloši Zemanovi. A vysvětlil mi své argumenty. Prý ho uráží , cjová se arogantně, pije a já nevím co ještš. Naopak Jiří Drahoš je tichý, slušný, elegantní a vypadá důvěryhodně. Prostě opakoval to, co se do omrzení omílá v médiích.

Dovolím si upozornit,  že v únoru 1948 byl prezident Edvard Beneš mužem tichým, slušným, elegantním a rozhodně vypadal důvěryhodně. V historii neexistuje kdyby, ale právě on umožnil komunistický převrat.
To samozřejmě dnes nehrozí, ale chtěl jsem upozornit na fakt, že v politice není důležité, aby byl vládce slušný a elegantní, ale musí být rázný a zkušený. Pokud je navíc elegantní, představuje to bonus navíc, ae nejde o věc prioritní.

Miloš Zeman byl vždycky konzistentní. Co tvrdil před lety , tvrdí n rozdíl od většiny poltiků stále. I toho je nutné si vážit. Jde rozhodně o vlastence, ani to by se nemělo při rozhodování pominout.

Jiří Drahoš stál naopak před časem u zrodu petice proti xenofobii českého národa. Jistě tehdy šlo o módní konjukturální záležitost. Ale v jeho případě si konzistentností názorů jistý nejsem. Nemám ani rád plastickou bezbřehost uhlazených projevů.

Nechci nikoho poučovat, ale jsem si jistý , že by měl rozum hrát prim nad emocemi. Každý by si měl poctivě sáhnout do svědomí a říct si , zda není hloupé volit kohokoli, kdo je po ruce, jen proto, že se mi nelíbí Zeman.
Správná volba nesmí být proti někomu, ale za někoho. Hlas by se měl dávat jen tomu,  kým jsme si  s jistou mírou  pravděpodobností jistí.

V proslulém americkém filmu  se říká, že nikdo není dokonalý, je to pravda. Pokud však rozumem zvážím pro a proti, všechny klady a zápory, pak dám hlas Miloši Zemanovi, protože hájí politické, národní a etické hodnoty, ve které věřím. Končí komentář Vlastimil Vondruška, známý spisovatel a historik.