Je zřejmé, že mladé voliče takové téma moc netáhne, ale nás starší to určitě zajímá. Doufejme, že na toto téma přijde řeč příště. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

Když někdo vstoupil do takové organizace jako byla  KSČ a podřídil svůj další život jejím stanovám, dostal se tam a je tam  až do smrti. Dokonce i po ní. Lidé zvláštního ražení si s sebou nesou své stigma i v případě, že byli  zbaveni  tohoto členství proti své vůli, či ze Strany vystoupili dobrovolně. Platí to i o těch, kteří byli odejiti  vyškrtnutím nebo vyloučením. Tak to totiž vnímá většina těch, které oni zase v době svého členství  označovali za bezpartijní.

Takový výklad od lidí, co byli někdy v KSČ,  vytváří v české společnosti, kde se nakonec KSČ  na sklonku osmdesátých let  sama zrušila, velkou skupinu označovanou někdy jako postkomunisté.  Jde o občany, kteří sice požívají ve společnosti nejrůznější práva, ale vůči nímž  by mělo být radno zachovávat  zvláštní opatrnost. Někdejší členství v KSČ, a tedy i usilování o něj v podobě zařazení mezi kandidáty Strany,  je  pro mnohé z nás něco  jako záznam v trestním rejstříku. Neměli by být voleni do nejvyšších pozic ve státě. V ČR však zjevně taková omezení neplatí. Je na místě se zamyslet nad tím, jaká rizika to nám všem přináší.  Faktem také je, že některé nejvyšší pozice byli po Listopadu  či dokonce jsou zde obsazeny postkomunisty, což z nás dělá  jasnou postkomunistickou společnost.

Vedoucí role KSČ ve společnosti  byla  sloganem, který  hýbal  českou společností  ještě na sklonku 80. Let. Zrušení článku 4  tehdejší ústavy bylo  proto považováno za klíčový okamžik a tedy i za zahájení změn, k  nimž v  tehdejší ČSSR mělo dojít. Našinec by očekával, že  role KSČ, její odpovědnost za tehdejší vývoj-nevývoj a úpadek  společnosti,  bude předmětem hlubšího zájmu veřejnosti nebo aspoň odborníků z pracovišť zabývajících se nedávnou historií, o tuto problematiku. Nic takového se však nestalo, i když polistopadový parlament  přijal usnesení o zařazení KSČ mezi zločinecké organizace.

Minimálně šlo ale o otázku: kdo z nich byl skutečným či jen potenciálním zločincem? Byla zločincem celá tato organizace s vlastní armádou  (Lidové milice), která ji měla všemi prostředky  hájit  nebo jen někteří členové KSČ? A nebo obě tyto struktury?

Od doby  normalizace  uběhlo již hodně let, aniž by se někdo k této problematice  badatelsky vracel, což vyvolává  dojem, že jde o klasický případ tabu. Tedy zákazu, která je nejen rozsáhle uplatňován, ale také dodržován. Včetně z toho vyplývajících  dalších otázek. Neexistuje dokonce ani základní přehled žijících členů této organizace, která předcházela  vzniku dnešní parlamentní strany KSČM. Chybí mj.  i přehled členů zločineckých Lidových milic  nasazovaných do akcí podle potřeby nejen v únoru 1948  (tehdy spíše jako demonstrace síly Strany), v srpnu 1969  či při potlačování jakéhokoliv silnějšího odporu  proti  režimu. Prostě jako by snad po  takovém bádání nebyla poptávka.  Jen tak by bylo  ale možné lépe porozumět tomu, jak se v údajně prodemokratickém systému a v právním státě dnes může stát  někdejší komunista v podstatě čímkoliv, co souvisí se strukturami moci  v dnešní ČR.  Může se stát premiérem, předsedou Senátu  a může být i prezidentem.  Přitom  je  díky zdejším médiím (včetně internetu) zjevné, že   je  chráněn před podobnými „objevy“. 

Touto problematikou se nikdo veřejně dosud nezabýval (omlouvám se  předem, jestli mi něco ušlo). Zdá se, že  žádné z těch médií  údajně usilujících  o „objektivitu“ tomu nevěnovalo-naprosto záměrně – ani nejmenší pozornost. Je to v nich všechno jakoby vygumováno, což signalizuje existenci skryté  cenzury v tomto státě. A také to něco svědčí o současných žurnalistech, kteří  většinou  (aspoň ti z té starší generace, která se  mohla před zrušením KSČ stát jejím členem nebo aspoň kandidátem)  byli ve  Straně.  Možná tentokrát  ale  nejde o nějaký způsob cenzury. Spíše jde o autocenzuru.

Teprve nedávno J. Drahoš třeba zveřejnil na internetu informaci, že nebyl nikdy členem  KSČ. Škoda, že „zapomněl“ upřesnit, zda nebyl aspoň kandidátem.  Stalo se zvykem, že lidé vstupující do zdejší hoch politiky předkládají lustrační listy, ale o svém vztahu ke KSČ  se pokud možno nezmiňují. Možná kalkulují  s tím, že by neradi ztratili  hlasy těch, kteří v této organizaci byli, možná k tomu mají jiný důvod. Jiní se zase  třeba snažili o vstup do této partaje, ale nebyli  z nějakých  důvodů přijati. V každém případě  vadí neochota těchto lidí  sdělit, jaký postoj k členství v KSČ tehdy měli. Není nutno, aby byli otevřenými odpůrci tehdejšího zřízení  (což není totéž jako být členem disentu), ale pro voliče, kteří tu dobu zažili, to smysl má. Má to ovšem své složitosti. Jsou mezi námi lidé, kteří tvrdí, že nikdy nebyli členy KSČ, ačkoliv byli kandidáti tohoto členství. Pro  nestraníky byli  tzv. „u nich“, ale nemuseli platit  členské známky a tedy nepodléhali ani registraci. Pokud stihli  „nevstoupit „ do řad KSČ, jejich přihlášky stejně jako jiné dokumenty  byly skartovány a dnes o tom ví jen jejich bývalí spolupracovníci. Pokud ještě žijí. 

Takových „polokomunistů“ bylo a asi je  mezi  zdejšími vrcholovými  politiky více.  Patřil tam i dnešní šéf Národní banky. Když dnes  takoví lidé tvrdí, že v KSČ  nikdy nebyli,  mají jakoby pravdu, ale člověka dělá pravdomluvným jen to, že se dokáže se svou minulostí vyrovnat. Tedy že se dokáže ke své skutečné  minulosti přiznat, zvlášť když má třeba velké aspirace.

Vraťme se ale k výše položené otázce o vině KSČ jako  organizace  na celém poválečném vývoji, konkrétně na vybudování totalitního státu se všemi jeho zápory. O tom se už nediskutuje a  ani nepochybuje, ale nějak se tom ani nemluví. Jde i o to, zda  šlo o něco jako  o kolektivní vinu všech, kteří kdy do KSČ byli vstupovali, nebo jen určitých jedinců, kteří zaujímali  v totalitním Československu  vlivné pozice. Z hlediska běžné morálky je to nicméně jasné. Spoluodpovědnost v této rovině je nezpochybnitelná.  Všichni členové strany byli kvůli tomu  podrobeni  důkladné převýchově. Některé její formy se silně podobaly  vymývání mozků. Viz různé kursy (Rok stranické výchovy např.), školení, studia.

Vzpomeňme, jak  skupina údajných radikálů z ÚSTR   (tedy ústavu, který byl zřízen právě s předpokladem, že se bádání v této oblasti bude věnovat - s poměrně slušným několika set milionovým ročním rozpočtem ) ani ne před deseti lety obvinila jednoho z bývalých ředitelů této organizace, že se zúčastňoval  (aniž by to stihl ukončit) Večerní univerzity marxismu-leninismu, protože  ve Slavkově řídil muzeum. Přitom bezpartajní či jinopartajní pracovníci pověření řízením i poměrně malých organizací v regionech (vzhledem k nedostatku údajných kádrů  z řad KSČ) měli  úřední povinnost se na těchto  formách  stranického vzdělávání podílet. Nebylo mu to prominuto. Musel pak abdikovat, aby byl nahrazen  nekvalifikovanými jedinci  jako byl Herman, včetně dnešního ředitele této organizace (neměl tehdy za sebou ani ukončenou vědeckou výchovu).  Dané téma (tedy jak je to s někdejším členstvím v KSČ při obsazování významnějších funkcí v minulosti) -ač právě taková témata by měla být  v kompetenci ÚSTR  -  se nedostalo mezi řešené pracovní projekty  v tomto naprosto nevýkonném Ústavu.

Jistě,   jde o poměrně složitou problematiku. Její hlubší rozbor by potvrdil, že KSČ nikdy nebyla homogenní organizací. I když vstup  do ní byl vždy založen na dobrovolnosti (nikdo z členů ani kandidátů KSČ tam nebyl proti své vůli), už dříve se  rozlišovalo, zda  ten který člen vstoupil do  KSČ již za první republiky či za okupace v letech 1939-45, nebo zda vstoupil do strany až po osvobození před Únorem nebo až po něm.   Rozlišovali to nejen aparátčíci  Strany  a jejich bossové, ale i sami členové strany.

Později  šlo také o to, zda ten či onen vstoupil do Strany před rokem 1956, kdy na závěr XX. sjezdu  KSSS vystoupil se svým slavným projevem N. S. Chruščov, aby seznámil  členstvo bolševické strany s  některými zločiny, které byly ve jménu Strany spáchány.  Situace  v Československu  se dost změnila po r. 1968, poté co proběhla tzv. očista strany, z níž vystoupilo či bylo vyškrtnuto nebo vyloučeno  statisíce domácích komunistů  z původních více než jeden a půl milionu  pro podezření z reformismu. V rámci těchto čistek byl zbaven členství v KSČ např.  i dnešní prezident M. Zeman, který se tam díky tomu, že vstoupil do strany   jako mladý a  nadějný kádr, moc neohřál.

Vývoj této vnitřní diferenciace pokračoval i později.  Týkal se  mladších lidí, kteří vstupovali do Strany  až v době normalizace. Ani oni nepředstavovali  homogenní skupinu. Velmi silné zastoupení  ovšem  měli mezi nimi kariéristé  a různí vyčůránci. Těch, kteří patřili  k tzv.  „věřícímu jádru“ bylo poskrovnu. Zpravidla to nebyli příslušníci „pracující inteligence“, jak  se  jim tehdy  říkalo. Chtěli mít hlavně lepší plat, dostat se na katedry vysokých škol či akademie nebo na jiná vybraná pracoviště. Chtěli  také jezdit na výhodné stáže do valutové ciziny.   Tyhle „výhody“ již měli i kandidáti KSČ. Co na tom, že  tento negativní výběr probíhal pak na úkor jiných schopnějších a slušnějších? Mnohým se to tehdy splnilo a stali se z nich (a také z těch kandidátů, kteří vstup nestihli) osvědčené kádry nejen pro normalizační režim, ale i pro polistopadové poměry. Jak je výše řečeno, nikdo se tímto zajímavým procesem badatelsky stále nezabývá. Je to velká škoda, protože  důsledky vstupu   morálně  poškozených jedinců z řad postkomunistů do polistopadových elit  (vesměs nepravých)   mohou být pro nás všechny velmi nepříjemné.  Zvlášť budou-li zastávat v tomto státě  klíčové pozice, kde  otázka morálky není zanedbatelná. 

Zastávám názor, že kdo jednou u nich byl, zůstává tam po celý svůj  život. Zvláště pokud má problém se k tomu přiznat. Možná, že by bylo dobré, kdyby v nadcházejících debatách  kandidátů  na funkci českého prezidenta byla také  taková otázka (byl- nebyl  i takovým kandidátem) na tvrdo položena. Končí komentář Vladimír Čermák.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)