A to nenarážím ani na jejího tatínka, známého to stalinistu a pak možná disidenta-revizionistu či snad na jejího manžela Petra Uhla, trockistu každým coulem. Narážím na její pokroucené ba až zcela zkreslené chápání zamezení diskriminace, které ve svých důsledcích způsobuje diskriminaci ještě podstatně horší a co hlavně, způsobuje nesnesitelné pnutí ve společnosti. Takové chápání rovnosti lidí je zcela komunistické.

Šabatová – Ombunsmáňa

Lidé si nejsou, nikdy si nebyli a také si nikdy nebudou rovni. Dosáhnout by se toho dalo pouze řízenou lobotomií u všech. Dokonce i Aldous Huxley ve svém románu Brave New World, do češtiny, podle mě necitlivě přeložené jako Konec civilizace, měl plody ještě před narozením rozkastované od polointeigentní Delty po suprovou Alfa Plus.

Prostě ještě před narozením měl plod již určenou svou životní dráhu a nejinak jej tomu i bez nějakých chemických či výživových zásahů. Prostě a jednoduše, každý jsme jiný a každý do života vstupujeme s jinými předpoklady a je jen na nás, jak je pak v životě uplatníme.

Jenom pro ilustraci řeknu jednu historku. Před pár lety jsem měl v realitce zákaznici, mladou ženu, asi 28 let, sopranistku. Její jméno mi bylo nějak povědomé a tak volám Pepkovi do Brna, bratranci babičky mé ženy a Pepek říká: Jasně, ta je z manželčiny rodiny.

A pokračoval: Otec je dirigent, matka zpěvačkou ve sboru a všech pět jejich holek jsou zpěvačky. Jedna dokonce s GOJOU někde v Jižní Americe. A je otázkou, zda i její dítě bude hudebně nadané. Asi ano. A to je jakási přirozená diskriminace, která s námi jde od narození.

Jinou, jakoby přirozenou diskriminací, je diskriminace starších pracovníků. Začíná někdy ve 45 letech, mnohdy ještě daleko dříve. Žertem se říkává, že firma by chtěla dvaadvacetiletého s vysokoškolským vzděláním a pětiletou praxí.

Já toto zažil u nejmenovaného nadnárodního elektrotechnického gigantu. Bylo mi pouhých 51 let a při pohovoru byl šéf rádioplánovačů. Němec, přezdívaný „jezírko“. A ten o nějakém padesátníkovi nechtěl ani slyšet, i když plnou kvalifikaci jsem měl.

A bral raději kluky po maturitě, kteří to neviděli ani z ponorky. Jeden byl třeba řezník (maturant „technologie masa“). Podotýkám, že práci jsme sice dostal, ale přesně takovou, na jakou by se lépe hodil ten řezník Libor.

Takže, každý z nás se celý život setkává s nějakou diskriminací, jen málokdo ji zcela unikne. Ale, proč soudružka Šabatová tak „blbne“, tak o tom se „u nás u svišťů“ nesmí mluvit. Jde o zdánlivou diskriminaci jednoho etnika, které nemá pořádně ani své jméno. Jendu ho jmenují tak, jiní, třeba psovod, také jinak.

Ale co po jméně, řekněme si se Shakespearem. Co nepřizpůsobivé jest, chovalo by se nepřizpůsobivě, i kdyby růžemi bylo zváno. A v tom ej celý zakopaný pes naší tzv. „diskriminace“. A sice, že některým lidem můžete cpát dobro horem dolem a stejně to není nic platné.

A to na etniku vůbec nezáleží, i když samozřejmě, četnost takového přístupu k životu je etnikum od etnika jiná. Dle mého laického názoru by vietnamské etnikum mohlo být, co se přístupu ke vzdělání a práci týče, vzorem celé české populaci.

A dokáží to i bez pozitivní diskriminace soudružky Šabatové. Takže v nás, jako v české populaci ten pes asi zakopán není.

Zdroj: Blog autora