Stretnutie s Raymondom Moodym bolo stretnutím s niekým, kto patrí medzi niekoľkých zopár ľudí planéty Zem, s ktorými som sa túžil stretnúť už od mladosti. Bolo aj skúsenosťou zblíženia s krásnou ľudskou dušou, ktorú fascinuje život po živote rovnako tak, ako život tu a teraz.

Čo je to smrť?

Co je to smrt? Á, ty jsi určitě studoval filozofii.

Som umelec, študoval som výtvarné umenie v Bratislave a Amsterdame, ale aj systematickú filozofiu.

Tak samozřejmě to je filozofická otázka, co je to smrt? Ve věku 73 let, po té, co jsem rozjímal nad touto otázkou asi od svých 18 let, jsem došel k závěru, že smrt je transformace vědomí do jiného stavu existence. Je pro nás velmi těžké, možná zcela nemožné, tento stav popsat a pochopit z úrovně tohoto bytí. Myslím tedy, že je to přechod do jiné reality.

Čo je teda realita? Čo je májá, čo je ilúzia a ako sa líši od skutočnej reality?

Než jsem začal studovat medicínu, přednášel jsem filozofii. V tomto kontextu je jedna velká filozofická otázka, která se vyučuje, je to otázka osobní identity. Tedy co určuje identitu jedince. A zde došlo k velmi zajímavému vývoji. Na západě se myšlenka osobní identity poprvé objevila u muže, který vlastně není ani moc známý, jak by si zasloužil. Jmenoval se Hermotimus. Tento muž dokázal na zá­kladě vlastní vůle opouštět tělo. Žil zhruba kolem roku 600 před Kristem, na konci tak­zvané éry starého Řecka. A protože byl znám tímto svým nadáním, začali raní filozofové přemýšlet nad rozdílem mezi myslí a tělem. Na Západě jako první začal vyučovat o duši jako esenci osobní identity Herakleitos, který byl jedním z předsokratovských filozofů. Pak se toho tématu chopil Platón, a ten definoval základ, esenci našeho bytí jako nehmotnou duši. Pokud byste ve středověku její existenci popírali, skončili byste na hranici. Ale potom, v šestnáctém století, žil v Anglii Thomas Hawkes, politický teoretik, který jako první poukázal na to, že je představa nehmotné substance, neboli duše, poněkud nesrozumitelná. Takže poté prohlásil John Locke, že naši osobní identitu tvoří naše vzpomínky. Jenomže dobře víme, jak nespolehlivé jsou vzpomínky, takže jak jsem tu již prve říkal, dopracoval jsem se k vlastnímu pojetí identity. Domnívám se, že povaha jedince je narativní. Ve smyslu otázky: jaká je esence vašeho životního příběhu? Myslím, že žijeme narativní existenci a smyslem našeho života je v zásadě náš životní příběh. Skrze svůj proces jsem došel k přesvědčení, že existuje život po životě. To bylo pro mne velice těžké, protože jsem neměl žádné náboženské pozadí, a to prostě nebyly věci, o kterých bych přemýšlel. Zajímala mne – a stále zajímá – astronomie, ale jelikož jsem jako dítě nebyl vystaven konceptu posmrtného života, tak mi to nikdy nedávalo žádný smysl. Poprvé jsem byl s tímto konceptem konfrontován ve vší vážnosti na škole při četbě Platónovy Republiky. A byl jsem dost překvapený, že ten člověk, který byl – a stále je – jakýmsi mým hrdinou, bral tento koncept života po životě vážně. Je to opravdu absurdní argument. Nedává to moc smysl, odvolávat se takto k autoritě, je to jako bych si názor na posmrtný život vytvořil na základě Ježíšova příběhu. Platón však nabízí racionální diskuzi. Ale pořád jsem tomu nějak vzdoroval, ne v negativním slova smyslu, prostě jsem neměl žádný základ, abych to dokázal mentálně zpracovat. Později jsem však zažil věci, které mne přiměly akceptovat představu, že musí existovat něco dalšího. Říkal jsem již dříve, že před čtyřmi lety v Itálii jsem se setkal s chirurgem, který za mnou přišel po mé přednášce. Bylo vidět, že prošel transformací, bylo to vidět na jeho očích. Odvedl mne do rohu posluchárny a řekl mi, že několik měsíců zpět operoval poměrně mladého muže, který se těšil dobrému zdraví. Už si nepamatuji, čeho se ta operace týkala, ale bylo to něco triviálního. A během té operace došlo u onoho mladého muže k srdeční zástavě a tomu chirurgovi se nedařilo ho oživit. A tak si říkal: „Panebože, co řeknu jeho rodině?“ Ale v tom se rozletěly dveře operačního sálu a dovnitř vběhla žena. Nechápal, o čem mluví, ale když se jí díval do tváře, zjistil, že říká: „Můj manžel není mrtvý.“ A dál řekla: „Seděla jsem na chodbě a manžel za mnou přišel a řekl mi, že si myslíte, že je mrtvý. A poslal mě za vámi, abych vám řekla, že není mrtvý.“ Ten chirurg byl tak šokovaný, že si ani nepamatuje, jak se znovu pustil do resuscitace. Poté se šel na pacienta podívat na pokoji, když se probouzel z narkózy, a první věc, kterou mu ten pacient řekl, bylo: „Byl jsem venku ze svého těla a díval jsem se dolů na vás. Myslel jste si, že jsem mrtvý, snažil jsem se vám říct, že nejsem mrtvý, ale vy jste mě neslyšel, tak jsem šel ven na chodbu a snažil jsem se říct své ženě, že nejsem mrtvý, ať vám to jde říct.“

…

Autor: Tibor Eliot Rostas

Mesačník ZEM&VEK si môžete predplatiť na: http://www.webareal.sk/sofian

Zopár slov o autorovi...