Ondřej Höppner se svěřuje s pocity, které má určitě jako jediný člověk v naší krásné zemi stižené opět volebním hurikánem – který samozřejmě opět nic nezmění. „Kdyby mohly volby něco ovlivnit, dávno by je zakázali.“ Dokonce i pokud připustíme, že tato teze není pravdivá, pak přinejmenším – alespoň při těch letošních komunálních v Praze – platí tato: „Kdyby mohly volby přece jen něco ovlivnit, nechť jsou pro voliče tak komplikované, aby byla tato možnost co nejmenší, nejlépe žádná.“

Ondřej Höppner

Blbý volič v oku hurikánu

Podstatou demokracie je údajně možnost si vybrat. Děkujeme. Před pár dny jsem vytáhl ze schránky dvě modré nadité obálky. Jednu pro mě, druhou pro manželku. „A je to tady,“ řekl jsem si. Držím v ruce dvojitou dávku demokracie v té nejčistší podobě. „Ženo, chapadlo demokracie právě došátralo i do našeho utěšeného domova.“

Jsem v podstatě jednoduchý člověk, který touží po jednoduchých řešeních. Do rozpaků mě přivádí i prostá otázka, zda „perlivou“, nebo „jemně perlivou“. Byl bych nejraději, kdyby mi prostě jen dali napít.

Nedávno jsem se od svého známého, politického aktivisty, dozvěděl, že na to sice nevypadám, ale ve skutečnosti jsem úplně blbej. Budiž, ale i kdybych byl úplně blbej, pořád jsem občan, volič, který teď stojí uprostřed kuchyně a v rukou má tři obrovské hustě popsané plachty papíru. Jsem úplně blbej volič v oku hurikánu demokracie.

Demokraté od Kašpara

Při pohledu na nekonečné sloupce jmen, okrášlených různými zkratkami, mi nezbývá, než si položit otázku: Nedělá tady ze mě někdo ještě většího blbce, než jsem?

Před pár dny jsem seděl v restauraci U Kašpara v Nuslích a něco si psal. Vedle u stolu seděla skupinka, pro kterou je nejpřiléhavějším označením snad jen: Svědomití voliči. Sešli se zde, každý se svými plachtami, aby odpovědně prokonzultovali, co jsou zač ta jména, zubatící se kam se podíváš. Jeden vždy nahlas přečetl jméno ze seznamu, a pak společně probírali, co kdo o něm ví. Nakonec si odhlasovali, zda mu dají hlas, či ne. U desátého jména přišla číšnice, že zavírá.

Svědomitá skupinka, toužící naplnit své právo voliče, tak dosáhla jen ke zjištění, že na tohle je prostě krátká. I to je jistě cenný výsledek, ale obávám se, že o tom by ta naše milovaná demokracie být neměla.

Nezapomeňte, vážení…

Taškařice s volebními obálkami je jen tragikomickou tečkou za estrádou, která se před našima očima odehrávala po několik posledních týdnů. Pojmy jako pravice a levice se obnažily v celé své nahotě: žádná pravice ani levice už neexistuje, jsou jen více či méně hloupá a absurdní témata, o kterých se kandidáti domnívají, že je o ně zájem.

Kdo takové téma vykřikuje nejhlasitěji – buď že má nejvíce peněz, nebo je miláčkem těch či oněch médií – stane se jeho majitelem. Což ovšem ještě nutně neznamená, že i vítězem. Klidně to totiž může být i tak, že zájem už ve skutečnosti není o žádné téma. Že jedinou ambicí takzvaných voličů je důstojně přežít.

Ona volební obálka, tragikomická tečka za estrádou, je ale jen předehrou ke skutečné komedii, která bude následovat po spočtení hlasů. Vítězné strany, uskupení a jednotlivci se spojí v takovém propletenci, že ony hustě popsané plachty jsou proti tomu barvotisková pohlednice z Brd.

Když už volby nemohou nic změnit, zařiďte to prosím, vážení politici, alespoň tak, aby to z toho vyloženě netrčelo. Jinak prostě hodím do urny prázdnou obálku. Nezapomeňte, že i když na to třeba nevypadám, jsem opravdu úplně blbej.

Zdroj: protiproud.cz