Kolik ještě mrtvol, kolik useknutých hlav, kolik znásilněných žen, aby se některým rozsvítilo? Kolik ještě musí být nevinných obětí, aby si někteří uvědomili, proti čemu stojíme? Všude po Evropě přibývá nepokojů. Ve Francii islamisté rabují obchody, ve Švédsku zapalují synagogy, v Německu zas kostely a všude dochází k pouličním bojům. Docela častým jevem jsou i demonstrace na podporu Islámského státu. Co dělají politici? Jenom tupě přihlížejí (čest výjimkám) …

Islamistické prase drží uřezanou hlavu

Francouzská kontrarozvědka DGSI pátrá po 11-členné imigrantské rodině z Nice, po které se slehla zem. No, ne tak docela – vnitřní tajná služba DGSI má totiž pádné indicie, že i s babičkou a dětmi odjela do Islámského státu na džihád. Taková běžná rodinka – léto, seno, džihád… Znáte to.

Podle OSN se Švédsko do roku 2030 dostane na úroveň zemí 3. světa. Za Islámský stát už se vydali bojovat i někteří slovenští muslimové… Co mě ale absolutně zaráží je to, proč se sem (do Evropy) vlastně stěhují? Když jim tady všechno tak vadí. Proč nejdou do nějaké islámské „země zaslíbené“?

Kdysi rozšiřující se nacismus Evropa podceňovala. Dnes podceňuje islamizaci. Čtu teď hodně knih z období předválečného Německa a nestačím zírat, kolik shodných prvků se vyskytuje i v naší době. Např. Čapkova „Válka s mloky“ byla napsána jako odezva na rozšiřující se nacismus, ale přesně by dnes seděla i na islamizaci Evropy.

Dovolím si krátkou ukázku z této knihy. Místo otce Povondry si doplňte nějakého sluníčkáře:

Je pěkné nedělní odpoledne. Praha je prázdná a tichá; těch pár lidí, kteří se trousí po nábřeží a po mostě, nemají naspěch a kráčejí slušně a důstojně. Jsou to lepší a rozumní lidé, kteří se nekupí v hloučky a neposmívají se vltavským rybářům. Otec Povondra má znovu ten dobrý a hluboký pocit pořádku.

„Tak co je v těch novinách?“ ptá se s oteckou strohostí.

„Celkem nic, tatínku,“ povídá syn. „Tadyhle jenom čtu, že se ti Mloci už propracovávají až po Drážďany.“

„Tak to je teda Němec v troubě,“ konstatuje starý pán. – Tak vida, Německo už taky zmizelo z mapy světa,“ přemítal pan Povondra. „A jaký fofr dřív dělalo! To ti byla hrůza: samá armáda a samá vojna. Kdepak, na Mloky nestačí ani Němec. To víš, já ty Mloky znám. Pamatuješ, jak jsem ti je ukazoval, když jsi byl ještě takhle malý?“

„Dávejte pozor, tati,“ řekl syn. „Bere vám ryba.“

„To je jen grundle,“ bručel starý pán a pohnul prutem. Tak vida, taky Německo, myslel si. Inu, člověk se už ničemu nediví. U nás to není, tak co; jen kdyby nebyla taková drahota! Například co dnes chtějí za to kafe – Pravda, ona Brazílie už taky zmizela ve vlnách. Je to přece jenom v obchodech cítit, když se kus světa potopí!

„Říkáš,“ ozval se starý pán, „že jsou ti Mloci až u Drážďan?“

„Šestnáct kilometrů od Drážďan. To už bude pod vodou skoro celé Sasko.“

„Tam já byl jednou s panem Bondym,“ děl otec Povondra. „To byla náramně bohatá země, Frantíku, ale že by se tam dobře jedlo, to ne. Jináč to byl moc hodný lid, lepší než Prušáci. Kdepak, to se nedá ani srovnávat“

„Však Prusko už je taky pryč.“

„Se nedivím,“ vycedil starý pán. „Já Prušáky nemám rád. Ale Francouz to má teď dobré, když je Němec v tahu. Ten si oddychne.“

„Moc ne, tati,“ namítal Frantík. „Ondyno bylo v novinách, že taky dobrá třetina Francie je už pod vodou.“

„Ja,“ vzdychl starý pán. „U nás, jako u pana Bondyho, byl jeden Francouz, sluha, Jean se jmenoval. A ten ti byl po ženských, že to byla jedna hanba. Víš, ono se to vymstí, taková lehkomyslnost „

„Ale deset kilometrů od Paříže prý ty Mloky porazili,“ sděloval syn Frantík. „Prý tam měli samé podkopy a vyhodili je do povětří. Dva armádní sbory Mloků prý tam rozbili.“

„To on zas Francouz je dobrý voják,“ mínil pan Povondra znalecky. – Tohle není ani žádná pořádná válka,“ zlobil se otec Povondra. „Pořád jen samé betonové hráze, ale nějaký bodákový útok, to ne. Kdepak!“

„Když na sebe lidi a Mloci nemůžou, tatínku,“ hájil mladý Povondra moderní způsob válčení. „Dělat bodákový útok do vody, to přece nejde.“

„Právě,“ bručel pan Povondra pohrdavě. „Oni na sebe pořádně nemůžou. Ale pusť lidi proti lidem, a budeš koukat, co dovedou. Copak vy víte o válce!“

„Jen aby nepřišla až sem,“ řekl syn Frantík trochu neočekávaně. „To víte, když má člověk děti.“

„Jak to, sem,“ vyhrkl starý pán jaksi popuzeně. „Myslíš jako sem do Prahy?“

„Vůbec k nám do Čech,“ děl mladý Povondra ustaraně. „Já myslím, když už jsou Mloci až u Drážďan.“

„Ty chytráku,“ káral ho pan Povondra. „Jak by se sem dostali? Přes ty naše hory?“

„Třeba po Labi – a potom dál podle Vltavy.“

Otec Povondra pohoršeně zafrkal. „Prosím tě, po Labi! To by mohli leda do Podmokel, ale dál už ne. Tam jsou, holenku, samé skály. Já tam byl. Kdepak, sem se Mloci nedostanou, my to máme dobré. A Švýcar je na tom taky dobře. To je báječná výhoda, že my nemáme žádné mořské břehy, víš? Kdo má dnes moře, je chudák.“

„Ale když teď jde moře až k Drážďanům…“

„Tam jsou Němci,“ prohlásil starý pán odmítavě. „To je jejich věc. Ale k nám Mloci nemůžou, to dá rozum. To by museli nejdřív odklidit ty skály; a nemáš ponětí, jaká by to byla práce!“

„Copak práce,“ namítl zachmuřeně mladý Povondra. „Na to oni jsou! Vždyť víte, že v Guatemale dovedli potopit celé pohoří.“

„To je něco jiného,“ děl se vší rozhodností starý pán. „Nemluv tak hloupě, Frantíku! To bylo v Guatemale, a ne u nás. Tady jsou přece jiné poměry.“

Mladý Povondra vzdychnul. „Jak myslíte, tatínku. Ale když člověk pováží, že ty potvory už potopily nějakou pětinu všech pevnin.“

„U moře, ty pytlíku, ale jinde ne. Ty nerozumíš té politice. Ony ty státy, co jsou u moře, s nimi vedou válku, ale my ne. My jsme neutrální stát, a proto oni na nás nemůžou. Tak je to. A nemluv pořád, nebo nic nechytnu.“

Bylo ticho nad vodou. Stromy na Střeleckém ostrově už kladly dlouhé, jemné stíny na hladinu Vltavy. Na mostě cinkala tramvaj, po nábřeží putovaly chůvy s kočárky a rozšafní, nedělní lidé –

„Tati,“ vydechl mladý Povondra téměř dětsky.

„Co je?“

„Není tamhleto sumec?“

„Kde?“

Z Vltavy právě před Národním divadlem koukala z vody veliká černá hlava a postupovala pomalu proti proudu.

„Je to sumec?“ opakoval Povondra junior.

Starý pán upustil prut. „Tohle?“ vyrazil ze sebe ukazuje třesoucím se prstem. „Tohle?“

Černá hlava zmizela pod vodou.

„To nebyl sumec, Frantíku,“ povídal starý pán jakýmsi nesvým hlasem. „Půjdeme domů. To je konec.“

„Jaký konec?“

„Mlok. Tak už jsou i tady. Půjdeme domů,“ opakoval skládaje nejistýma rukama svůj rybářský prut. „To teda je konec.“

„Vy se celý třesete,“ lekl se Frantík. „Co je vám?“

„Půjdeme domů,“ brebentil starý pán rozčileně a jeho brada se žalostně otřásala. „Mně je zima. Mně je zima. Tohle nám chybělo! Víš, to je konec. Tak oni už jsou tady. Hergot, to je zima! Já bych šel domů.“

Mladý Povondra se na něj zkoumavě podíval a chopil se vesel. „Já vás dovedu, tatínku,“ řekl také nějakým nesvým hlasem a silnými rázy vesel hnal loďku k ostrovu. „Nechte to, já už ji přivážu.“

„Cože je tak zima,“ divil se starý pán jektaje zuby.

„Já vás podržím, tati. Jen pojďte,“ domlouval mu mladý a chopil ho pod paží. „Já myslím, že jste se na té vodě nachladil. To byl jenom kus dřeva.“

Starý pán se třásl jako list. „Já vím, kus dřeva. Mně budeš povídat! Já vím nejlíp, co jsou Mloci. Pusť!“

Povondra junior udělal, co ještě nikdy v životě: kývnul na taxík. „Na Vyšehrad,“ řekl a strkal tatínka do vozu. „Já vás svezu, tati. Ono je už pozdě.“

„Baže už je pozdě,“ drkotal otec Povondra. „Moc pozdě. Už je konec, Frantíku. To nebyl kus dřeva. To jsou oni.“

Mladý Povondra musel tatínka doma do schodů skoro vynést. „Odestelte, maminko,“ šeptal chvatně ve dveřích. „Musíme tatínka uložit, rozstonal se nám.“

Tak, a teď leží otec Povondra v peřinách; nos mu nějak divně čouhá z obličeje a rty něco nesrozumitelně žmoulají a brebentí; jak vypadá, staře, jak vypadá staře! Teď se trochu uklidnil –

„Je vám líp, tati?“

U nohou postele potahuje nosem a pláče do zástěry maminka Povondrová; snacha zatápí v kamnech a děti, Frantík a Mařenka, upírají široké, vyjevené oči na dědečka, jako by ho nemohly poznat.

„Nechtěl byste doktora, tatínku?“

Otec Povondra se dívá na děti a něco šeptá; a najednou mu z očí vyběhly slzy.

„Chcete něco, tatínku?“

„To já, to já,“ šeptá starý pán. „Abys věděl, to jsem já všechno zavinil. Kdybych tehdy nebyl pustil toho kapitána k panu Bondymu, tak by se tohle všechno nestalo – -“

„Vždyť se nic nestalo, tati,“ chlácholil mladý Povondra.

„Ty tomu nerozumíš,“ sípal starý pán. „To přece je konec, víš? Konec světa. Teď přijde moře i sem, když jsou tady ti Mloci. To jsem já udělal; neměl jsem toho kapitána pustit dál – - Aby jednou lidi věděli, kdo tím vším byl vinen.“

„Nesmysl,“ ozval se syn drsně. „To si ani neberte do hlavy, tati. To udělali všichni lidé. To udělaly státy, to udělal kapitál – Všichni chtěli mít těch Mloků co nejvíc. Všichni na nich chtěli vydělat. My jsme jim taky posílali zbraně a kdeco – My všichni za to můžeme.“

Otec Povondra sebou nepokojně vrtěl: „Všude dřív bývalo moře, a bude zas. To je konec světa. Mně jednou říkal jeden pán, že i u Prahy bývalo mořské dno – Já myslím, že to tehdy taky udělali Mloci. Víš, já jsem neměl toho kapitána ohlásit. Něco mně pořád říkalo, nedělej to, – ale pak jsem si myslel, třeba mně ten kapitán dá diškereci – A vidíš, nedal. Člověk tak zbytečně zničí celý svět -“ Starý pán polykal něco jako slzy. „Já vím, já vím dobře, že je s námi konec. Já vím, že jsem to udělal já -“

„Dědečku, nechcete čaj?“ ptala se soucitně mladá paní Povondrová.

„Já bych jenom chtěl,“ vydechl starý pán, „já bych jenom chtěl, aby mně to ty děti odpustily.“

A mloci vítězí, vítězí proto, že jsou nekompromisní, tvrdohlaví a jdou si pevně za svým – a že jejich protivník, lidstvo, se nedokáže přenést přes svoji pokročilou dekadenci, pohodlnost, bohorovnost a lenost, ale i přes svoje sobectví, nenávist, chlubílkovství a závist.

Co se ještě musí stát, aby se naši politici a sluníčkáři vzpamatovali??? Nebo tady chtějí násilí jako v západních státech Evropy? Případně Islámský stát? Halóóó, budíček! Je za 5 minut 12….

Zdroj: Blog autorky