Od počátku ledna zima ještě zesílila. Neustále sněžilo a teplota klesla až na minus 50 stupňů Celsia. Zásobování už nefungovalo vůbec. Muži bez přestání trpěli hladem. Na pomoc museli přijít poslední „stateční čtyřnozí kamarádi“, hrdinsky snášející všechny útrapy, jež byly už od Východního Pruska často velmi tvrdé. Jenomže jak porazit koně venku v minus padesáti stupních? Haape našel řešení: odvést koně do ruského domu, který tvořila jediná místnost s podlahou z udusané hlíny, v níž se kůň sotva postavil, a to nemluvě o dvou mužích, kteří měli tuto příšernou práci vykonat.

A přesto to Heinrich Haape a Heinrich Appelbaum ráno 17. ledna 1942 udělali, v domě vesnice Malachovo, za německou frontou, nedaleko domu, kde si Haape zřídil obvaziště, stále přeplněné raněnými a omrzlými, čekajícími jen na to, až dostanou kus masa.

Trvalo jim hodinu, než dostali ubohé zvíře dovnitř, a další hodinu, než se odebralo na věčnost. Pak ho museli rozporcovat. Nechali si dvě stehna, která, jak Haape píše ve svých Pamětech, uložili do „přírodní ledničky“. Appelbaum nestačil včas vyskočit na velkou pec, aby uhnul bolestnému kopnutí zvířete, zmítajícího se v agónii.

Rusové si už s Němci nic nedarovali, neexistovalo mezi nimi žádné slitování. Nikdo na to neměl ani čas myslet. Mezi Gridinem na severu a Malachovem, ležícím pět kilometrů jižněji na cestě do Rževa, probíhaly zuřivé boje, po nichž zůstávaly vpředu i vzadu močály krve a ledu. Vesnice měnily ve dne v noci obyvatele a na bitevním poli po nich pokaždé zůstala hekatomba. Čtyřicet Rusů namačkaných ve třech domech na konci zuřivého protiútoku Vestfálců do středu Gridina? Tím lip. Zapálíme domy i s nimi.

Jednoho dne tři muži z 6. roty minuli za úsvitu po ruském útoku u vesnice Klipokovo levou hranici svého sektoru. Kamarádi vyrazili hledat je, nemohli je přece nechat v rukou nepřátel. Tři muži odešli, dva našli mrtvé. Třetí jim šel naproti a potácel se. Kamarádi si mysleli, že je opilý, protože navíc strašně koktal. Ale tak to nebylo. Rusové mu nožem vypíchli obě oči a poslali ho zpátky k německým liniím.

„Běž a vyřiď svým kamarádům, co uděláme všem fašistickým sviním,“ řekl mu jeden z nich německy.

26. leden byl pro Haapeho strašným dnem. Měl narozeniny. Plukovník Becker ho pozval do svého velitelského stanoviště v Malachovu, aby s ním vypil láhev. Kolem šestnácté hodiny zazvonil telefon. „Assistenzartz dr. Haape ať se okamžitě vrátí do Gridina. Musí nahradit stabsartze dr. Lirowa, který padl.“

Ale nebyl to jen Lirow, Haapeho přítel ze Šitinkova, který ten den padl, ale také dr. Schlüsser, kterému šrapnel roztrhal břicho. Dva lékaři zabití v první linii v jediném dni. Obě mrtvoly shořely v zapálených domech.

Haape byl vzteky bez sebe. Slíbili mu šest dní odpočinku, což teď nepřipadalo v úvahu. Když se vracel zpátky, na velké pláni mezi oběma vesnicemi spadl minometný granát tak blízko, že mu málem utrhl nohu. Dopolední ruský útok po sobě zanechal čtyřiadvacet mrtvých, z nichž tři byli důstojníci, a spoustu raněných, namačkaných na obvazišti. Křik, sténání, chropot a morový zápach. Žádný z mužů si už tři týdny nemohl vyměnit prádlo ani sundat boty. Ve chvíli, kdy Haape spěšně opouštěl Malachovo, nemohl vědět, že lékařské brašny obou kolegů shořely spolu s nimi: chirurgické nástroje, léky, sterilizátory, obvazy. Jak má ošetřit dvě desítky raněných s několika balíčky vaty a pinzetami, které našel ve své brašně?

Rychlá prohlídka nejvážněji zraněných v něm probudila zoufalství. Byla tam dvě „břicha“, jedna „hlava“ a čtyři „plíce“, tak zasažené, že u nich prakticky neexistovala žádná naděje. Pět dalších vojáků mělo ošklivě poraněné končetiny. Aby zabránili krvácení, tři zdravotníci 37. praporu, kteří zůstali na místě, přiložili zdrhovadla, ale jakmile je uvolnili, krev zase začala stříkat. Existovalo riziko gangrény nebo omrznutí a ztráta končetiny.
Jedna noha držela už jen na pár cárech kůže, které Haape uřízl kapesním nožem, sterilizovaným ve vroucí vodě. K zašití rány na koleně použil kus nitě, kterou našel v kapse a sterilizoval ji stejným způsobem. Když zdravotník začal obracet oči v sloup, Haape mu řekl:

„Otočte hlavu, ať nezvracíte do rány.“

Raněný nevydal jediný výkřik, a přitom mu dali pouze skleničku šnapsu. Přežije válku a dá svému synovi jméno Heinrich na počest muže, který ho v tu noc, v jiném světě, operoval.

Tohle byla jiná tvář války, tvář nepříliš známá, ale stejně heroická, utajený svět zákopové medicíny, zasluhující stejnou úctu jako boj vojáků v první linii. Příklady riskantních zákroků, provedených Haapem a jemu podobnými, uskutečněných často ve chvějícím se světle kapesních svítilen a v naprosto nevyhovujícím prostředí, s prostředky, jež byly právě po ruce, a často pod nepřátelskou palbou, by dokázaly zaplnit celou knihu. Kolik životů tak vytrhli ze spárů smrti? Co si myslet například o onom neznámém vojákovi z 18. pluku, jenž během strašlivých bojů v létě roku 1942 v Rževu spatřil svého velitele Hökeho, jak se zhroutil vedle něj, vážně zraněný střepinou granátu do hlavy? Voják si sundal spodky a obvázal jimi svého nadřízeného, protože ve spěchu nenašel svůj povinný balíček s obvazy. Höke přežil následující dva roky jen díky představivosti a duchapřítomnosti tohoto vojáka. Jenom dva roky. Smrt ho dostihla v čele jeho praporu u řeky Bereziny, pohlceného kataklyzmatem armád Střed.

I peklo jednou skončí. Ale jen na chvíli. Na konci ledna byl 18. pluk stažen z fronty, aby si na několik dnů odpočinul. Když však tábořil západně od Rževa, byl opět uveden do pohotovosti. Jednotky maršála Koněva pronikly slabou obranou 256. německé divize severovýchodně od města. Pak ze severu obešly Ržev, zamířily k jihu a pokusily se město obklíčit. Nechyběly ani obávané tanky T-34. Po sněhu se díky svým širokým pásům pohybovaly snadno a mezi zásobovací jednotky 9. divize vnesly zkázu. Nový velitel 6. divize, generál Grossmann, nařídil svému veliteli zásobování, majoru Disselkampovi, shromáždit všechny, kteří uměli používat zbraň, aby se vrhli proti nepříteli. Ten měl obrovskou převahu a poprvé použil nové typy letadel, například bombardéry B-26, dodané americkými spojenci, ale také sovětské stíhací bombardéry Šturmovik, které si v ničem nezadaly se Štukami Luftwaffe.

Výsledek boje byl dlouho nejistý. Ale Němci ho s pomocí „pluků pěchoty“, které sem dopravily Junkersy 52 ze Syčevky, a novému „Sturmgeschütz“, útočnému dělu s nízkou dráhou letu, jehož granáty ráže 75 mm dokázaly na méně než tisíc metrů proniknout pancířem tanků T-34, nakonec vyhráli.

18. pluk se bitvy zúčastnil se svým 1. a 2. praporem, doplněným o malé posily z Německa, a s 3. praporem, jenž se proslavil u Šitinkova a z nedostatku mužstva se proměnil v „bojovou skupinu“. Tento prapor měl už šestého velitele během čtyř týdnů. Nic neilustruje lépe, jak tato jednotka krvácela. Rusové pronikli do západního předměstí Rževa, ale 2. SS Panzerdivision „Das Reich“, která přijela s úplně novými tanky Mark IV a obávanými děly „Flak“, se podařilo nepřítele odrazit a uzavřít zející díru, vytvořenou Koněvovým průnikem německé fronty.

Walter Model se ukázal silnější. Dokonce se mu podařilo západně od Rževa obklíčit šest ruských divizí, které se odvážily příliš daleko, mezi 5. a 17. únorem je jednu po druhé zničit a zajmout čtyřicet tisíc Rusů. „Muž s ocelovými nervy,“ píše se v deníku 18. pluku. „Skoro každý den se objevil na frontě. Přistál se svým malým spojovacím letadlem ,Fieseler Storch‘ nebo přijel autem, na koni či na lyžích. Jeho fyzická odolnost a energie byly naprosto jedinečné. Neexistoval jediný kritický bod, na němž by se neobjevil. Často se vrhal na zem vedle kulometčíka obaleného bahnem a vyptával se ho na jeho problémy i na problémy jeho rodiny. Jeho srdce patřilo vojákům. Požadoval od nich ty největší oběti. A osobně za ně platil.“

Poplach byl zcela na místě. Kdyby Ržev padl, zhroutila by se celá centrální uzávěra fronty. Hlavní bylo, že si všichni uchovali chladnokrevnost. Desátník Albert Unkelbach z jízdní jednotky štábu 18. pluku prožil tyto příšerné dny na konci ledna 1942 takto:

„Byli jsme asi pětadvacet kilometrů za frontou a měli jsme všechny důvody cítit se v bezpečí. Naše jednotka s koňmi se rozptýlila do tří vesniček. Právě jsme se ubytovávali, když se najednou objevili Rusové. Bez boje obsadili obě první vesnice. Mohli jsme jen varovat naše kamarády v té třetí. Podařilo se jim zachránit i s koňmi a vozy. Rusové poprvé masivně použili Stalinovy varhany. Ale jako zázrakem jsme nepřátelský útok zadrželi. Naše ztráty byly ovšem hrozné. Z padesáti kamarádů naší jednotky si jich kůži zachránilo pouze patnáct. Mnozí padli proto, že si kvůli velkému mrazu na sebe vzali uniformy mrtvých Rusů a my jsme je pak považovali za Rusy…“

Poprvé od začátku tažení hlásily jednotky ztráty na životech hladem. Špatně živená těla, neustále vystavená krutému mrazu, prostě nevydržela. Vojáci leželi ve svých dírách mrtví, aniž je zasáhla nepřátelská palba. Nebylo na tom nic překvapivého. K nejhorší krizi došlo, když předsunuté Koněvovy jednotky dosáhly železnice na trati Ržev-Syčevka-Vjazma a na tři dny tak přerušily zásobování 9. armády. V jednotkách museli na pět až osm dní výrazně omezit denní dávky chleba. Už tu nebyli žádní koně, které by bylo možné porazit. A protože veškeré civilní obyvatelstvo ze zóny bojů uprchlo, nedala se pomoc očekávat ani z této strany. Nikdy neprošla německá armáda tak těžkou zkouškou.

Walter Model svým vojákům blahopřál. V denním rozkazu ze dne 25. února 1942 vrchní velitel 9. armády napsal: „Museli jste svést boj na třech frontách: s živly, nepřítelem a nedostatkem všech prostředků. To, co německý voják během této čtyřtýdenní bitvy uprostřed zimy, s mnohokrát silnějším nepřítelem, který měl převahu jak počtem mužů, tak i materiálem, vykonal, vejde do německých dějin.“

Ale ne, nic nevejde do německých dějin. Generál se mýlil. Nikdo nebude opěvovat slávu vojáků v bitvě o Ržev, jako se opěvuje Verdun ve Francii nebo Flandry v Anglii. V žádné důstojnické škole se o tomto defenzivním vítězství nebude učit. Žádný památník nebude připomínat oběti padlých vojáků.

Hrdinství a oběti těchto mužů se nakonec rozplynou v porážce a odsouzení nacismu. Všechno se obrátí proti německému lidu.

Novým generacím se bude vyprávět, že tato armáda se skládala ze zločinců a že válka, kterou vedla, nebyla válkou za vlast nebo zemi, ale za Führera a pro jeho sadistické cíle. A jediný památník, který bude postaven, bude oslavovat dezertéry. Dnes jsou opravdovými hrdiny jen ti, kteří nechtěli bojovat a přeběhli k nepříteli.

Ale pojďme dál. Ano, ani führer neunikne odsouzení. Spojenečtí historikové připouštějí, že pokud německá fronta vydržela tuto strašlivou zimu před Moskvou, tak jen proto, že vydal rozkaz, že je nutné stůj co stůj udržet dosažené pozice a neustoupit ani o krok. Budiž. Ale která armáda by akceptovala takové oběti?

Úryvok z knihy Augusta von Kagenacka: Válka na východě