Z článku se dozvíte,  že major izraelské armády  Victor Vertsner, jinak dobrovolník  v řadách ukrajinské armády v bojích o Donbas, vyvěsil na facebooku shrnutí svých dojmů a zkušeností s ukrajinskou generalitou. Kromě toho, že je označil jako absolutně  profesionálně  nevhodné a často velmi hloupé,  zmiňuje se o rozsáhlém protekcionářství a korupci v řadách této armády, což podle něj s výše zmíněným hodnocením ukrajinské vojenské elity nějak souvisí.  Z článku se ale nedozvíte, jakou měl jeho autor motivaci působit v řadách ukrajinské armád, ani o jak rozsáhlou zkušenost se jeho hodnocení  generálů opírá.

Izraelský důstojník: Ukrajinští generálové jsou extrémně tupí"!

Pro našince se zkušenostmi z povinné vojenské služby v řadách československé armády v době normalizace  tato informace není překvapující. Mnozí aktivní starší ukrajinští generálové sloužili  v bratrské sovětské armádě, která byla pro československou armádu uznávaným vzorem. Díky tomu  i mnozí z těch, kteří  sloužili až české polistopadové armádě, získali  podobné zkušenosti s domácí generalitou, která od svých  uznávaných vzorů z Východu získala řadu inspirací pro svůj profesionální rozvoj.  Může to potvrdit  ze své  - byť relativně omezené -  zkušenosti každý, kdo na  počátku minulého  desetiletí, kdy v rámci přípravy  prošel  „škopkovskou“  reorganizací  české armády. Faktem je, že do řad tehdejších českých generálů patřilo  i několik rozumově a jinak schopných lidé, ale že jich bylo tzv. jako šafránu.  Výjimky potvrzující pravidlo.

Armáda nebyla ovšem jedinou organizací, kde tupci a hlupáci působili ve vyšších i nejvyšších funkcích. Rozumí se v pozicích, které by za normálních okolností pro ně měly být nedostupné.  Lidé ve vysoké nadkariéře se schopnostmi a jinými kvalifikačními parametry  zdaleka nesplňujícími základní nároky kladené v praxi na tu  či jinou pozici, ti zde byli již za starého Rakouska-Uherska  (svědectví o tom zachoval ve svém Švejkovi i Hašek), i  za první republiky, o té druhé či třetí anebo některé z pozdějších republik nemluvě, včetně období protektorátu.

České dějiny – a to i ty starší – jsou  zahuštěny těmito lidmi, což logicky znamená i těmi, kteří zůstali v hluboké podkariéře. Tedy lidmi, kteří stejně jako v mnoha jiných společnostech splňovali  či splňují předpoklady k zastávání odpovědnějších, dokonce i těch nejvyšších funkcí, ale nemají šanci se  do nich prosadit. Vývoj směřoval  - také logicky – k tomu, že mnohým z nich  nakonec chyběla i motivace o něco takového usilovat. Dobře věděli, že nestačí jen ty odborné kvalifikace, ale i jisté morální a jiné – někdy dost překvapující - předpoklady. 

Základním – byť nikým nevysloveným - cílem polistopadového vývoje se mělo a za jistých okolností snad i mohlo stát zbavení se této překážky rozvoje. Tedy vytvořit systém, v němž by  schopnosti a zařazení do  pracovního i politického systému bylo  v rovnováze. Nestalo se tak, a proto žijeme v tomto zvláštním hybridu bývalého  režimu s tím, co zde mohlo a mělo vzniknout. Havlova či Klausova a nověji i Zemanova  představa by se mohla klidně nazývat Ko-ka (zkratka prvních slabik slov komunismus a kapitalismus). Tedy kombinace komunisty vytvořeného modelu řízení české společnosti s tím, co oni považovali za kapitalismus. Zdejší naivní politologové   tomu někdy nepřesně říkají postkomunismus.

Lze předpokládat, že mnozí jsme přemýšleli v době konání voleb – ať už těch posledních prezidentských, anebo těch předchozích – jak  je to možné, že právě my Češi máme  takovou smůlu, že lidi, které  bychom  označili za skutečnou elitu národa,  nějak mezi kandidáty  na vysoké pozice chybí. Ovšem podobné úvahy zcela určitě  jsou charakteristické pro dnešní Američany, Rusy a příslušníky mnoha jiných  společností.  Vždyť politika je vedle armády  další sférou, kde výskyt  neschopných, tupých, ale přitom dostatečně mazaných a  dravých jedinců je extrémně vysoký.  Prakticky  to tak  je ale dnes i v  různých profesních strukturách. Včetně těch, které   se  umisťují nahoře v různých žebříčcích výzkumů  prestiže povolání. Konkrétně ministři, profesoři vysokých škol, ale třeba i ve vědě, v médiích či třeba v medicíně. O právu ani nemluvě.  Proč právě v těchto oblastech  práce?

Uspokojivou odpověď Vám neposkytne zatím žádný z výzkumníků, který by se mohl touto problematikou zabývat (ale nějak se nikdo z nich tím nezabývá). Nejspíše proto, že  mnozí z nich by se dostali do role  „potrefené husy“. Museli by se trochu zamyslet  i  sami nad sebou, což by asi nezvládli. Mj. i proto, že  jádro pudla je skryto v něčem, co  souvisí nejen s minulostí české společnosti, ale i s její současností.  Není to totiž nic lehkého dobrat se podstaty daného problému. 

V posledním čtvrt století se ukázalo, že  řada odpovědí na podobné otázky, je už tzv. mimo mísu.  Třeba ta, že výkon  vysoké či jinak důležité pozice  vyžaduje mnoho  námahy, ale není přitom vždy významně  oceněn.  Nejde ale zdaleka jen o vysoké příjmy u některých  z výše uvedených  pozic a profesí. Tyto disproporce však ukazují, že žádná přímá úměra typu vysoký příjem-vysoká pozice   neplatí. Existuje  neuvěřitelné množství pitomců s vysokými příjmy, kteří svými výkony dokazují, že  to tak není.  I za minulého režimu – stejně jako v tom dnešním – platilo a platí, že  vysoké příjmy o kvalitě svých příjemců nic nevypovídají. Ten, kdo je tehdy dosahoval  či  disponuje  jimi dnes, nepatřil a nepatří mezi nějaké lumeny. Pro slušně vzdělaného a rozumného jedince nebylo  a není  prakticky možné se na taková místa  vypracovat.

Konkrétně si zkuste třeba  vzpomenout na nějaké  diplomaty,   vysokoškolské  profesory, generály či jiné  prominenty  (o politicích nemluvě), kteří by do této skupiny mohli patřit. To, že přežíváme - navzdory jejich působení ve vrcholových pozicích  - má  celkem prostou příčinu v podobě jednoho z největších objevů z oblasti řízení společenského vývoje: korupci. Jen díky tomu, že  lidé ve vysoké nadkariéře  jsou mimořádně hrabiví a chamtiví  (kromě toho, že jsou zcela neschopní a tupí), tato společnost ještě jakž takž může fungovat, končí komentář Vladimír Čermák.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)