Zapadlé oči, šouravá chůze, neschopnost se pořádně pohnout, a občas i nějaké jeho výroky  vyvolávají pochybnost u moha lidí, že se jedná  o jedince schopného  samostatné  existence, na péči druhých lidí  tedy nezávislého člověka. Mnozí pochybují, že je fit a  objevují se  proto i názory, že   s tím jeho zdravím je to jako kdysi se zdravím TGM .

Kromě T. G. Masaryka je Miloš Zeman jediný, kdo byl zvolený prezidentem, i když není úplně v pořádku, říká psycholog Bohumil Sláma. „Miloš Zeman měl obrovský intelektuální potenciál a pořád ho má velký. Projevuje se u něj ale jev, kterému se říká deteriorace intelektu,“ hodnotí ve Výzvě zdraví prezidenta Bohumil Sláma. Jako bývalý klinický psycholog a soudní znalec v oboru psychopatologie se na svém blogu k jeho zdraví opakovaně vyjadřoval. (Zprávy Seznamu z 13. 2. 2018)

Kdo se  ale trochu podrobněji zabývá  chováním čelných představitelů státu u nás ve XX. století, tak  s něčím takovým nemůže  zcela  souhlasit. To, že lidé usilující o pozici prezidenta  republiky nejsou zcela zdraví,  je  zjevný hoax, jak se teď poamericku říká vymyšleninám. Vyvolává to ovšem  vzpomínky na minulost  řady českých presidentů. TGM byl např. zjevně  zasažen četnými zdravotními  problémy  především, zvláště v období své poslední volby, což po čtyřech letech jeho přežívání v této funkci vedlo k jeho abdikaci.

Není známo, jak intenzivní tlak od koho to nejvíce ovlivnil, ale určitě tmu napomohlo i ujištění, že  může zůstat v druhém sídle československých prezidentů až do smrti.  Docela zajímavě na toto téma v nedávné době vzpomínala jeho někdejší osobní sekretářka  Jarmila Kalousová ve své knize S prezidentem v Lánech.  Pozoruhodné na tom je i to, že se jednalo o prvorepublikového prezidenta působícího v době  relativní svobody. Zdraví prezidenta však zjevně nepatřilo k tématům, o kterých by se tehdy mohlo a smělo diskutovat.
Do svých osmdesátin   byl TGM  ale  - na rozdíl od těch polistopadových prezidentů - poměrně vitální stařec. Měl dokonce  dost energie,   aby střídal milenky.

Jeho nástupce E. Beneš byl velmi nemocný  minimálně od konce války, i když  na jeho konci  (3. 9. 1948) v době, když už neprezidentoval,  pravděpodobně  se nepodílela  ani  náhlá mrtvice či  vliv  Meniérovy choroby, kterou dlouhodobě trpěl (Proč a jak byl Edvard Beneš zavražděn ).  V tomto případě šlo zjevně o  dozvuky jeho činnosti z doby, kdy byl ještě v úřadu. Konkrétně o  souvislosti s jeho angažmá v událostech Února 1948.  Státní president E. Hácha  - s nímž se Beneš  ve funkci střídal -  údajně nesměl ale abdikovat ani v době, kdy už byl mimo mísu.Rozuhodl o tom možná Hitler, možná K.H. Frank.  Když ho zatýkali v době, kdy už protektorát neexistoval, odvezli ho do cely již vleže.  Protože nemohl abdikovat, tak měl stát  krátkou dobu dokonce dva prezidenty.

Také zdravotní stav K. Gottwalda, u něhož byla  diagnostikována syfilis  ještě v době jeho pobytu v Moskvě za války, silně ovlivnil jeho prezidentství, i když jeho onemocnění, jak tvrdila šuškanda z padesátých let,  bylo potvrzeno až mnohem později.  Také  jeho následník A. Zápotocký měl v době výkonu své funkce,  během níž  stejně jako Gottwald také zemřel  tzv. „v botách“,  vážné zdravotní  problémy. Dodnes se k nim odborníci z ÚSD AV či ÚSTR – aspoň pokud je mi známo - nevyjádřili. Nejspíše tyto problémy souvisely se sešlostí věkem. V době, kdy umřel , nebyly nemoci jako  třeba  Alzheimer ani  pojmenovány. 

O nemocech  A.Novotného toho veřejnost moc nevěděla, ale zemřel až řadu let potom, kdy byl svými soudruhy odvolán z funkce. Nemoci L. Svobody jsou  a byly známy každému, kdo s ním směl přijít   dokonce už v době jeho volby do styku. Jen se o nich nesmělo mluvit.  Stařeckou demenci, resp. těžkou senilitu nebylo vhodné  dávat do souvislosti s jeho funkcí.   

S G. Husákem to bylo složitější. Diagnóza chorobné touhy po moci a ochota  udělat cokoliv, aby se u ní udržel, není v seznamu závažných chorob ani dnes. Ostatně  umřel až pár let po abdikaci.  Možná právě na stesk po moci.  U tohoto prezidenta  se sice vyskytovaly  i pravidelné mrtvičky a jiné vážné zdravotní problémy, ale  normalizační média se o nich  nesměla zmiňovat ani ve  finální  etapě jeho prezidentství. Pravda je, že v době protektorátu  či reálného socialismu se informace o zdravotním stavu  tehdejších  prezidentů vůbec vyskytovaly nanejvýše sporadicky.

Tato tradice ostatně pokračuje  i po Listopadu.  Zdraví českých prezidentů nejspíše patří mezi tzv. státem garantovaná tabu.  Za těchto okolností zaráží asi nejvíce to, že  někoho vůbec překvapuje nedostatek objektivních informací o zdraví M. Zemana, ač se  ví, že   v nejvyšším zájmu  jejich okolí jeho samého  i jeho okolí je, aby se o tom nemluvilo. Zvláště ne pak o  jeho psychice. Na existenci  tohoto úřadu  je mj. závislá  i existence  mnoha jeho slouhů. Nejen kancléře, mluvčího, různých poradců,  ale i kuchařů, komorníků, a samozřejmě i  prezidentských lékařů.  Nadstandardní péče o jejich zdraví  má samozřejmě jasnou souvislost s jejich lékařskou praxí a tedy i s příjmy.

Průkazně to potvrdil kdysi i  osud  E. Beneše. Poté, co více než čtvrt  roku po  Únoru abdikoval a definitivně se  přemístil z Prahy do Sezimova Ústí,   převzal péči o jeho zdraví  jeden z táborských lékařů, který se prý za války do něčeho namočil a byl proto vydíratelný.  Beneš doufající, že   sebe a své zdraví  nejvíce  ochrání tím, že napíše pokračování svých pamětí, které budou  zveřejněny v případě jeho   náhlého úmrtí  (včetně všeho, co  souviselo  s Únorem), se tím pádem dostal do problému. Jeho nový osobní lékař  mohl manipulovat s jeho léky na tlak a nikdo jej přitom nekrontroloval. Za situace, kdy  všichni prominenti z řad tehdejších pražských lékařů , kteří byli uváděni mezi jeho osobními lékaři, nebyli už ochotni navštěvovat bývalého prezidenta  v tehdy vzdáleném Sezimově Ústí  bez nároků na  příslušné odměny, přestali fakticky dozorovat jeho zdravotní stav. Jezdili za ním  tak stěží jednou měsíčně. Ani jim už na Benešovi nezáleželo, což významně posílilo    vliv  tehdejšího ústředního  tajemníka ÚV KSČ   (Slánský oficiálně nikdy nebyl generálním tajemníkem  KSČ!)  na rozhodování  o tom, zda již přišla vhodná doba na  exprezidentův konec.  

Bylo to poučení pro budoucí prezidenty o významu osobních lékařů pro délku jejich životní pouti. Ukázalo se, že takové pojistky jako možnost zveřejnění jejich závěrečných pamětí, nemají žádný vliv na délku jejich života. Benešovy trable  názorně ukázaly, že   spolupráce se svými osobními lékaři je pro každého prezidenta  existenční nezbytností. 

Platí to  ale oboustranně. Očekávat za těchto okolností proto od Zemanových lékařů korektnost a ochotu  informovat pravdivě  veřejnost o jeho zdravotních  problémech, svědčí jen o naivitě těch, kteří věří, že by se mohly  takové informace jako je stav prezidentova zdraví, dostat  na denní světlo. Ostatně  ti všichni, co šli k volbám, měli možnost  si vybrat, jestli   o tom chtějí něco vědět či ne. Vývoj prezidenství  v tomto státě  je z tohoto úhlu pohledu – jak je zjevné z výše  uvedené přehledu  o jejich zdravotním stavu -  už dávno  znám.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)