Někteří moderátoři jdou dokonce až tak daleko, že si myslí, že když je „jejich pořad“ vysílán až po 22. hodině, mohou svou zákonnou povinnost o objektivních informacích „znásilňovat“ i v přímém přenosu.
Pokud je na tom Český rozhlas o něco lépe než Česká televize, není ten rozdíl nijak výrazný.
Ale mohlo by být i hůř!
Vzpomeňme třeba na dobu normalizace v první polovině sedmdesátých let dvacátého století, nebo na hysterii prorežimních médií po neúspěšném pokusu prvních mluvčích Charty 77 předat její prohlášení v lednu 1977 Gustávu Husákovi.
Tehdy se tato média neštítila skoro ničeho, na „chartisty“ dštila oheň a síru, ale text tohoto dokumentu pro jistotu nikde nezveřejnila. To ovšem režimu nebránilo, samozřejmě, v úzké spolupráci se „svými médii“ v čele s Československou televizí, uspořádat v Národním divadle „ostentativní divadlo“, kde nutila umělce podepsat tzv. Antichartu. Obličeje našich předních umělců byly vážné a bledé stejně, jako když jejich starší kolegové byli nuceni před mnoha lety a na tomtéž symbolickém místě vyjádřit loajalitu „Třetí říši“.
Naštěstí stále ještě fungují internet, nejrůznější webové stránky a sociální sítě, kde může člověk získat o každé jedné události informace z různých úhlů pohledu a utvořit si tak na věc vlastní názor.
A dokonce může, což je důležité, vlastní názor v těchto svobodných médiích prezentovat.
Když např. prezident republiky v podstatě řekne, že každý politik se dá odstranit buď demokraticky, ve volbách, nebo nedemokraticky, státním převratem, fyzickou likvidací, média „hlavního proudu“ spustí hysterický pokřik a řada politiků chce prezidenta nutit k omluvě. Ale ten, kdo si zachová chladnou hlavu a pustí si inkriminované pasáže prezidentova vyjádření ze záznamu, nestačí se divit, proč je kvůli konstatování historické reality takový virvál.
Ale právě ta svoboda, to, že si každý může pustit médium podle svého uvážení, že nejsme závislí jen na „informacích“, které nám předkládají ti vyvolení „jediní spravedliví“ ve „svých privatizovaných médiích“, to je trnem v oku právě jim. Těm vyvoleným „jediným spravedlivým“.
Ukázkovým příkladem „jediného spravedlivého“ profesionála je nesporně generální ředitel České televize Petr Dvořák. Ten má „nezávislost , vyváženost a objektivitu práce“ této „instituce“ na starosti z podstaty své funkce.
Činnost Centra proti terorismu a hybridním hrozbám, které vzniklo 1. ledna 2017 na Ministerstvu vnitra spočívá, podle vlastního vyjádření „v monitorování hrozeb spojených přímo s vnitřní bezpečností státu, což předpokládá celkem široké pole hrozeb a potenciálních incidentů v oblasti terorismu, útoků na měkké cíle a bezpečnostních aspektů migrace, extremismu, hromadných akcí, narušování veřejného pořádku a různé trestné činnosti, ale právě i dezinformačních kampaní se vztahem k vnitřní bezpečnosti státu. Na základě monitoringu bude centrum detekované problémy vyhodnocovat a přicházet s návrhy věcných i legislativních řešení, která bude v případě potřeby i realizovat. Zároveň se bude věnovat šíření odborných informací a osvětě o daných problémech směrem k laické i odborné veřejnosti“.
Ale ani „laická veřejnost“ nezůstává v boji za tu „jedinou spravedlnost“ pozadu.
Například Studenti Masarykovy university rozjíždějí kampaň proti propagandě a lžím na internetu, kdy devítka mladých politologů a žurnalistů rozjela projekt zvolsi.info.
S ověřováním informací pracuje i Demagog.cz, který se také zrodil na akademické půdě.
O zamezování „působení dezinformačních kampaní“ na českém území se už věnuje projekt Kremlin Watch, který je součástí nevládního think-tanku Evropské hodnoty. Jeho cílem je pomocí konkrétních příkladů „rozkrývat a čelit nástrojům ruské propagandy“ zaměřené proti demokratickému systému.
Ano. Jsou to ty Evropské hodnoty. Podle vlastních stránek občanská iniciativa na podporu liberální demokracie ve střední Evropě. Členem správní rady a současně výkonným ředitelem je Jakub Janda. A před časem odstoupil z postu předsedy dozorčí rady bývalý diplomat Petr Kolář, známý především z pořadů České televize. Poradní výbor této iniciativy tvoří m.j. Libor Rouček, Libor Grubhoffer, Jan Bubeník, Šimon Pánek, Martin C. Putna a Tomáš Halík.
Na stránkách této iniciativy se můžeme např. dočíst, že: „Cílem vzdělávacího programu Žiju v demokracii je vést mladé lidi k sebevědomému, aktivnímu občanství, protože základním pilířem demokracie jsou sebevědomí a zodpovědní občané, kteří chápou svá práva a povinnosti. Program je připraven ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy a Evropským parlamentem.“
To tedy znamená, že např. pořádání středoškolských debat, jak svou aktivitu sami nazývají a kde prezentují středoškolským žákům, lidem maximálně sotva dospělým, ty své, podle nich jedině správné politické názory na dění okolo nás, tedy že provádějí politickou agitaci přímo na školách, a to s posvěcením Ministerstva školství!
Podle Zákona 561/2004 Sb. o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), § 32, odstavec (1) není ve školách a školských zařízeních povolena činnost politických stran a politických hnutí ani jejich propagace.
Evropské hodnoty sice nejsou ani politickou stranou, ani politickým hnutím, o škodlivosti jejich působení ve školách jsem ale přesvědčen.
Mezi mnoha „jedinými spravedlivými“ umělci jednoznačně vyčnívá herec a režisér Jiří Mádl.
3. listopadu 2016 se na Parlamentních listech objevil pozoruhodný článek o tom, že umělci mohou spustit revoluci. A v tomto článku mě mj. zaujala pasáž s prohlášením herce Jiřího Mádla.
„Snažím se nebýt laciný a nelhat.“ „Vždy se nejvíce snažím zareagovat v okamžiku, kdy někdo v politice lže nebo je laciný a ostatní nemají – teď nikoho neurážím – schopnost nebo čas to rozpoznat. A právě v tomto momentě přichází ve všech společnostech prostor pro umělce, aby na to upozorňovali. Víc se po nich ani chtít nemůže,“ myslí se herec a režisér.
Mádl jde ale ještě dál.
V rozhovoru pro Deník z 8. ledna 2018 odpověděl na řadu otázek. Ale pro pochopení jeho pohledu na svobodu slova v médiích budou snad stačit tyto dvě.
Na otázku, co by si přál změnit v České republice v příštím roce Mádl odpověděl:
„Rád bych, aby se změnil internetový prostor. Abychom měli větší kontrolu nad dezinformačními weby a mohli je prostě a jednoduše blokovat. Aby byli lidé snadno postižitelní za lži, šíření nenávisti a výhrůžky na Facebooku a ostatních sociálních sítích. Internet se nám vymkl z kontroly a už není ochráncem demokracie, je zneužitý lidmi a zeměmi s nedobrými úmysly. Zároveň bych si přál, abychom všichni zuby nehty bránili Českou televizi a Rozhlas. Veřejnoprávní média, která jsou na takové úrovni, jako je máme my v Česku, jsou naše poslední záchrana. Jestli přijdeme o ně, bude to skutečný konec.“
A na otázku, zda si myslí, že je důležité a správné, aby se slavné osobnosti vyjadřovali ke společenskému dění, odpověděl:
„Samozřejmě, je to důležité a správné. Ale nic se nezmění, pokud se nebudou zakazovat weby placené z Ruska nebo jakékoli weby šířící lži. Do té doby budou vznikat sociální bubliny, a když pak někdo veřejně promluví a vy slyšíte něco o ruské propagandě úplně poprvé a je to možná zcela kontrastní k tomu, co čtete vy a vaše okolí, tak vás to spíše naštve a naopak utvrdí ve lži, ve které žijete. Mimo Českou televizi a Rozhlas už není médium, kterému by se dalo stoprocentně věřit. Nemyslím si, že by měl být internet bez kontroly a věřím, že lidé musí nést plnou právní zodpovědnost za svoje chování na sociálních sítích.“
Tak domýšlivý jako Jiří Mádl nebyl snad ani řecký bůh bohů Zeus. Kde se bere v některých umělcích tolik sebejistoty, že právě oni jsou ti vyvolení a že právě jen ta jejich pravda je ta „jediná spravedlivá“?
Nad tím zůstává rozum stát.
Ano. Lidé s takovýmito a podobnými názory jsou v přesile. Mají k dispozici Českou televizi, Český rozhlas, disponují operativní technikou, vlastní média, využívají „umělecké popularity“.
Proti nim stojí „jen“ zdravý rozum.
A tak ho při obraně svobody slova používejme!
Samozřejmě, i v médiích je nutné dodržovat zákony . Od toho je ostatně máme.
Celý komentář: Zdeněk Lanz: Braňme svobodu slova
Každý občan České republiky, který má pocit nebo podezření, že byla v médiích jeho práva jakkoliv dotčena, nechť se brání zákonnými prostředky. Je to sice cesta většinou zdlouhavá, ale v demokratické společnosti jediná možná.
Občanský zákoník ochranu osobnosti deklaruje v úvodním ustanovení § 3 odst. 2 písm. a), ve kterém jsou uvedeny základní právní zásady soukromého práva, tedy, že každý má právo na ochranu svého života a zdraví, jakož i svobody, cti, důstojnosti a soukromí.
A na mazání článků, názorů, vyjádření, polemik na internetu a sociálních sítí, na blokování webů a na podobné praktiky omezování svobody buďme mimořádně citliví.
Podle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv mohou být atributy vyspělé demokratické společnosti, jakou jsou svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, svoboda projevu, svoboda shromažďovací a sdružovací, podléhat jen omezením, která stanoví zákony a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zabránění autority a nestrannosti soudní moci.
Na to nezapomínejme! Vyzývá Zdeněk Lanz.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)