Také v Rakousku je na stole podobný protikuřácký zákon, ale Rakušanům se to moc nelíbí a chtějí od nové vlády zrušení absolutního zákonu, ale popořadě, tak jak to tedy v tom Rakousku je,  píše pro Prvnizpravy.cz naše dopisovatelka z Vídně.

Ten náš vicekanzléř Heinz-Christian Strache nám poslední dobou dělá starosti. Když je dělal předtím, než se stal vládnoucím partnerem, dalo se to brát jako soukromé sem-tam vybočení z linie.  Teď se ale od něj na oficiálním politickém parketu očekává dodržování určité etikety. I když se o to skutečně snaží, přece jenom člověk u každého jeho projevu na nějaké oficiální tribuně - a což teprve na neoficiálních posezeních s kamarády-buršáky - trne, co dá zase „k dobru“.

Rakušané říkají našemu kameni úrazu „Stolperstein“. Kámen, přes který se klopýtne. Strache klopýtá i přes kameny, které už metr před sebou vidí a dokonce i přes ty, přes které nejednou klopýtnul, lépe řečeno, přes které se přímo překodrcnul. Ne-po-u-či-tel-ný.

Tak se mu to teď stalo, hned za sebou, dvakrát.

První kámen úrazu: Zákaz kouření. V lokálech, restauracích, úřadech, veřejných místnostech. V Americe to začalo před 35 lety, dokonce uchazeči o job měli více šancí, když byli nekuřáci, než když ti, co měli vynikající vzdělání, ale kouřili.

Mezičasem se tento zdravotní trend uplatnil i v těch zemích, kde kuřáci převládali nad nekuřáky, a tito hříšnici se museli, holt, přizpůsobit.

Rakousko „vydrželo“ dlouho, ale nakonec se do toho vložil zákon. V takovém „gemütlich“ státě,  jako je Rakousko, se nic nedělá šmahem. Pomaleji, ať si lidé na tu myšlenku nejdříve zvyknou, ať se vyprotestují u vínka, pivečka a cigaretky, ať proberou pro a proti…. Nu, nežli tyto debaty mohli být takhle „friedlich“ ukončeny, vláda přitvrdila. Restauratéři, kavárníci, hospodští byli postaveni před rozhodnutí,  zavřít nebo poslechnout. Kuřáci začali být problematickými hosty. Ty dřívější debaty o rozdělených prostorech, při kterých se kouřil kalumet, přestaly. Místo toho se vydali podnikatelé, kteří byli nuceni tyto „zdravotní úpravy“ provádět na vlastní náklady, na válečnou stezku.

Majitelé hlavně cukráren a kaváren šli na to filištínsky: Tak třeba v naší oblíbené staromódní malé kavárničce, se šest  stolečků  pro nekuřáky oddělilo fikusovými květináči od šesti stolečků těch kouřících individuí. Když nám zavanul pod nos dým z nějaké silnější cigarety, tak jsme se ani moc nerozčilovali. Dorty byly tytéž vynikající kvality, pět druhů výborné kávy a majitel i obsluha staří známí. A titíž hosté, až na nějakého kolemjdoucího, který si stejně sedl tam, kde bylo místo. Ty fikusy nám všem dali pocit, že jdeme s dobou a že dodržujeme zákony. Dorty i káva byli o dvacet centů dražší, vždyť majitele stálo to přebudování hromadu peněz, kde měl na to vzít…?!

No a pak přijde nová vláda, kterou jsme si nejenom zvolili ale uvítali s nadšením.

Dobře začala, pracovala ve dne v noci, nové zákony nám byly po chuti. Lidová strana-tyrkys a liberální-modří se shodli ve všem, až najednou stáli před bodem, který se jim  stal  tím zkušebním kamenem. Zákaz naprostého kouření. Tam se jednání zarazilo, zpomalilo a zůstalo dlouho na mrtvém bodě. Ale čas spěchal a tak, aby koalice nebyla ohrožena nebo aby se dokonce nerozpadla, udělal kancléř Sebastian Kurz obrovský ústupek svému partneru H.C.Strachemu: zákon o naprostém zákazu kouření neprošel.

Není nutno zdůrazňovat jaký protest a interní demonstrace nastaly po tomhle rozhodnutí. Ministři školství, zdravotnictví, lékařská komora, odborová hnutí,  a všechny organizace další, jiné a těmto odborům příbuzné vyvinuli nátlak přímo nevídaný. Kancléř byl obviněn z věrolomnosti, Strache byl urážen stejnou měrou jako lobbyista a primitiv, který sám holduje alkoholu a cigaretám a proto si chrání kůži vlastní i svých kumpánů…. Zamíchali jsme se do toho všichni, kuřáci i nekuřáci. Zvláštní byla nakonec tolerance nekuřáků, kteří  zákaz kouření považovali časem za omezování osobní svobody, práva na sebeurčení a solidarizovali dokonce s majiteli, kteří se ze svých finančních možností vydali už při prvních, těch „mírnějších“ úpravách a stěžovali si na překotné a nevyzrálé požadavky nové vlády, které je zruinují.

Nakonec jsme začali podepisovat návrh na referendum. A sebralo se dostatek hlasů, abychom s tím začali. Jaké bylo naše překvapení, když jsme se dověděli, že referendum by se uskutečnilo ne dříve než v roce 2021.  Za čtyři roky ??? My, naivní političtí amatéri jsme si představovali, že referendum je vlastně demokratická rychlá direktiva tam, kde se vláda s tím „párá“ a jde nám svou nerozhodností na nervy - a ono tohle!

Takže s referendem kvůli kouření nám to nevyšlo. Získali jsme ale poznatek, že zřejmě žádné referendum nebude tak účinné, jak jsme si představovali, protože i demokrace může fungovat jak se říká „na dlouhé lokty“.

Strache nakonec postavil věc tak, že tato otázka je zkušebním kamenem věrnosti koaličního partnera. Zapomněl, že toho svého koaličního partnera k tomuto ústupku donutil. A tak trochu i vydíral.

Víte, kolik alkoholiků přijde domů a zbije ženu? Dělají to kuřáci?

Trvalo to všechno strašně dlouho - a zapomělo se tak trochu na ty důležitejší věci, které ohrožují nejenom zdraví ale i existenci celého národa, že nakonec se kanclér Sebastian Kurz vyjádřil stručně, jako vždy, ale naprosto srozumitelně: tento ústupek byl podmínkou liberálů pro další koaliční spolupráci. Čili: „…nemohu v tom nic udělat…!“

Tak jsme to konečně pochopili - a vlastně i uznali. Pakt je pakt, a nám je stokrát milejší modrý kuřák H.C.Strache, než červený nekuřák, Ex-Christian Kern. Tak přestaneme otravovat. Teda vládu… a kuřáci ať si rozmyslí, jestli i ovzduší.

Co nás ale naplňuje škodolibostí je skutečnost, že pan prezident Van den Bellen, který se vyjádřuje ke všemu, co nese pečeť strany liberální,  kriticky, nesouhlasně i pomlouvačně, nemohl tentokráte ‚využít perfektní možnost roznést Stracheho „v zubech“. Tentokráte by se mu to totiž poprvé povedlo. Ale protože je sám řetězovým kuřákem, musel se právě tentokráte, (krucinálfagot, že právě kvůli vlastní slabosti) , rozhodnout ten „modrý dým“ tolerovat.

Tak na tomto zkušebním kameni  H.C.Strache sice klopýtnul, ale neupadnul. Ten druhý, na kterém by si mohl zlomit nohu je problematičtější. Složitější. Nebezpečnější. O tom ale až příště.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)