Ilustrační foto

Soudci soudů II. stupně nerespektují, že každé rozhodnutí soudce I. stupně má být konečné, a pouze soudce vyššího soudu může rozhodnutí soudce nižšího soudu potvrdit, nebo změnit.

Ústava a Listina práv jsou nejvyšší právní předpisy, které nelze porušovat paragrafy ze Sbírky zákonů.

Bohužel naši zákonodárci (zřejmě pod vlivem pracovníků ministerstva spravedlnosti) schvalují nové zákony v rozporu se zněním nejvyšších právních předpisů.  Příkladem je zákon o ústavním soudu. Listina práv stanovuje rovnost svéprávných občanů před zákonem. Stanovuje, že nesolventnímu občanovi je stát povinen zajistit právní pomoc v případech, kdy by bez této pomoci mohl utrpět újmu. Žádnému soudci nepřikazuje, aby zkoumal vzdělání občana, který se na soud obrací. Přesto ministerstvo spravedlnosti navrhlo zákonodárcům vtělit do předpisů o ústavním soudu povinnost právního zastoupení advokátem.

Daleko horší je situace, kdy dovolání (vyslovení nesouhlasu s rozhodnutím soudu II. stupně) musí být také podáno „osobou s právnickým vzděláním“. V takovém případě je nesolventní občan absolutně zbaven možnosti podat dovolání.

Jiří Pospíšil ve funkci ministra spravedlnosti prohlásil, že naše soudnictví je dvoustupňové. Na mnoha příkladech lze dokázat, že tomu tak není. Axiomu dvojstupňovosti rozumím tak, že každý spor má nárok na dva soudce. V případě, že s rozhodnutím soudce v I. stupni některá strana nesouhlasí, má právo (zaručené jak Ústavou, tak Listinou práv) odvolat se k soudu II. stupně, který musí rozhodnout. V žádném případě se nesmí spor vrátit k soudci I. stupně. Odporuje to odstavci Ústavy o soudcích (Nestrannost soudce nesmí nikdo ohrožovat). Praxe vypadá jinak. Odvolací soud mi sdělil, že zákon „nezná termín zříci se soudce, který již jednou rozhodl“, a úporně vrací spor soudu I. stupně. Bez ohledu na to, že protistrana uznala oprávněnost žaloby (a odstoupila od smlouvy).

Příčina současného stavu je zřejmá. Je to dualita termínu zákon. Pod termínem zákon lze označit konkrétní paragraf ze Sbírky zákonů, ale také Zákon ve smyslu respektování soudcovské pravomoci, která nepochybně obsahuje i hodnocení skutků, které se v žádném paragrafu neobjevují.

Pokud chtějí poslanci jednat o zákonu, který naše republika nutně potřebuje, tak je to zákon, který nařídí soudcům to, co by pro ně mělo být samozřejmé. Odstranit problém duality termínu zákon. Mohl by mít podobnou formu:

Zákon České republiky tvoří hierarchické uspořádání všech zákonů matematiky, nejnovějších poznatků věd přírodních, lékařských a technických, Ústava, Listina práv a svobod, zákonná ustanovení vydaná zákonodárným sborem (Sbírka zákonů), předpisy a vyhlášky vydané zmocněnými institucemi nebo osobami.

Každý rozsudek soudce musí být podle Zákona.

Užitek z tohoto rozhodnutí zákonodárců by byl ohromný. Situace v justici by se nepochybně výrazně zlepšila. Soudní procesy by se zkrátily nejméně o polovinu, protože soudci II. stupně by nesměli vracet spory soudům I. stupně. Ušetřily by se náklady, které je stát povinen platit za špatná rozhodnutí soudců. Nemohlo by docházet k situacím, kdy bezúhonní občané (a dokonce poslanci chráněni imunitou) jsou měsíc ve vazební věznici. Svéprávní občané by nemuseli být zastupováni občany s „právnickým vzděláním“. Institut povinného zastoupení by musel být používán pouze tam, kde by neznalost zákona mohla občanovi způsobit újmu.

Osobám s právnickým vzděláním současný stav vyhovuje. Zajišťuje jim dostatek práce. Do nových zákonnných předpisů vtělili i své odměny, což vzhledem rovnosti občanů před zákone lze považovat za aroganci.

Několik věhlasných kanceláří i jednotlivců jsem oslovil s přáním, zda by mé úvahy předložili Ústavnímu soudu. Na mou žádost nereagovali, nebo se omluvili pro zaneprázdněnost.

Zdroj: Blog autora