Malá univerzita v městečku Hillsdale, založená na americké poměry téměř ve starověku již v roce 1844, je ve Spojených státech uznávanou vysokou školou. Je striktně privátní a nepřijímá ani cent od americké vlády. Město Hillsdale je sídlem „county“, něco jako našeho okresu. Nachází se ve státě Michigan, na původní silnici a železnici mezi Detroitem a Chicagem. Celý okres má zhruba 50 000 obyvatel.

Hlavní budova Hillsdale College

Je to zemědělská oblast, žádný velký průmysl, nikoli lidmi přecpaný region. Z letiště v Detroitu jsme jeli asi 150 kilometrů autem a za celou tuto cestu jsme neviděli jediný dům, který by měl více než jedno poschodí. Představy o Americe jako o zemi mrakodrapů jsou naprostým omylem. Je tu nesmírný klid. Tyto zápisky píšu ve studovně univerzity. Koupil jsem si na to slavný americký žlutý řádkovaný trhací blok (jaký mají kolem mne všichni studenti) a mám skvělý pocit vytržení z velkého, uspěchaného světa, z každodenních dramatických headlines v médiích. (Studenti, a zejména studentky(!), se tu na mne usmívají, leckdo si na mne vzpomíná z loňska.)

Po mnoha letech opět sedím ve studovně

Jsem zde již potřetí. Večeři hned po příletu jsem měl se svým dobrým známým, profesorem historie, úžasným znalcem Evropy (i naší země). Ve světě mého „ad-hoc-ismu“ posledního čtvrtstoletí mne zarazí, že píše knihu o amerických vojenských hřbitovech v zahraničí. Vůbec si takový odtažitý problém nedovedu představit, natož se na něj soustředit a věnovat se mu.

Takto vypadá Hillsdale College kampus

Hned po příletu jsem byl na letišti našimi novináři na dálku dotazován, co si myslím o právě udělené Nobelově ceně za ekonomii. Řekl jsem jim, že Jeana Tiroleho neznám, teorie her není a nikdy nebyla můj obor. Pochopil jsem, že ho neznají ani Francouzi. Ale politizace Nobelovy ceny je i v tomto případě zřejmá, žijeme v éře, kdy je politicky korektně oslavována regulace, a proto i letošní Nobelova cena. Oficiálně byla oznámena jako cena za „krocení mocných firem“ (powerful firms)! Takto ekonomové neuvažují. Firmy jsou monopolní nebo oligopolní, ale ne mocné. To je politický a žurnalistický slovník.

Podzimní zbarvení okolí Hillsdale

Je zde pravé „indiánské léto“, barevné listnaté lesy, rovina, jezera kanadského typu (u nás známe obří prodejny aut, tady jsou prodejní plochy plné člunů a jacht). Malé americké, často dřevěné domy bez plotů, s velkými čerstvě ostříhanými trávníky – nechápu, kdo je může takto stříhat, s vědomím práce se stříháním daleko menší zahrady na jihočeské chalupě. Bez jakéhokoli plotu či ohrady je i hřbitov, což také neznáme. Prostorné dálnice bez velkého provozu mají maximální rychlost 70 mil za hodinu, což je zhruba 112 kilometrů za hodinu. To by se naši řidiči zbláznili. Přesto leží na silnici několik – nepochybně čerstvě zabitých – jelenů.

Celník na letišti v Detroitu se sice udiveně ptá, jsem-li opravdu „former president“, přesto pošle můj kufr na rentgen, zda nevezu nějaké zemědělské produkty či potraviny. Pan profesor historie mi říká, že jsem ho – příjemně – vyrušil z opravování písemných semestrálních prací studentů a že je i nadále opravuje červeným inkoustem, ač to Washington zakázal. Prý červená barva znervózňuje žáky a studenty a deprimuje je! Vidím, že v lecčems má Brusel ještě co dohánět! A Amerika je přece náš vzor! Aspoň pro naše moralizující, progresivní (v Americe by řekli liberální) politiky a jejich přátele – opět se hodí hezké americké fellow-travelers – v médiích a akademickém světě.

Socha časté návštěvnice Hillsdale Margaret Thatcherové

Pravicově orientovaná Hillsdale College je v tomto ohledu důsledná. Obamovi a jeho víře v pozitivní roli vlády (a státu) nevěří. Odpovídají tomu sochy v prostorách univerzity – Reagan, Thatcherová, Churchill. Věří ve svobodu, nevěří tomu, že Obama a jeho lidé, jakkoli chytří, mohou dokázat velké věci. Navíc Obamovo vládnutí nic velkého neukazuje. Ve studentském týdeníku cituje jeden ze studentských komentátorů Jonaha Goldberga, že „demokratická strana není stranou na vládnutí (the party of government), ale stranou pro bytí ve vládě (the party for government)“. Zdůrazňuje, že to, že si někteří lidé myslí, že jednají morálně, jim nedává sebemenší právo myslet si, že zachraňují zemi. Mimochodem, přesně to se odehrává u nás.

Líbí se mi neostýchající se pragmatismus Američanů. Po celodenním přejídání se v letadle jsem trval na tom, že budu večeřet jen strašně málo. Bylo mi navrženo, že si mohu objednat „The Cup and a Half“, což byla polévka ve více méně hrnečku na kávu (nikoli na malé espreso) a půl sendviče. To bychom my za jídlo nepovažovali (ale bohatě to stačilo).

Se studenty při výuce ekonomie

V úterý mám první setkání se studenty. Je vybráno 15 studentů specializujících se na politiku, aby se mnou vedli diskusi při pracovním obědě. Zajímal je primárně konec komunismu, rozdělení Československa, současné evropské ekonomické problémy, Ukrajina. Nepadlo ani slovo o Blízkém Východě, arabském světě, islamismu. Nepadlo ani slovo o ebole. Ale ani o americké politice. Ve stejný den se stal velkým mediálním tématem projev Hillary Clintonové o tom, že vzdělání nemůže být jen pro privilegované. Typický levičácký projev – americký, ale i u našich socialistů. Pointa ale byla v tom, že Hillary za tento projev dostala honorář 225 000 $. Americká média se na tom dost – a oprávněně – vyřádila. Dnešní Wall Street Journal píše o průzkumu veřejného mínění, který přinesl v USA téměř „česká“ čísla. 65 % Američanů si myslí, že je Amerika na špatné cestě a jen 25 %, že je na cestě dobré. Je to největší rozdíl a nejhorší výsledek od roku 1990. Jen v roce 1998, tedy v Clintonově éře, bylo více těch, kteří si mysleli, že jsou na dobré cestě.

Dalšími mými setkáními se studenty byly dva semináře v kursu Politické ekonomie na téma významu znalostí ekonomie pro chování a rozhodování politika, seminář v kursu Dějiny Evropy v 19. století a vystoupení v kursu prezidenta Hillsdale College Larry Arnna na téma úlohy Winstona Churchilla v politice 20. století. Všude pozorní posluchači, spousta věcných otázek, evidentní zájem se něco dozvědět. Kéž by tomu tak bylo i na našich vysokých školách.

Kurs dějin Evropy v 19. století

Nemohu si odpustit nekomentovat článek ve Wall Street Journal o evropské ekonomice. Někteří si snad vzpomenou na naši loňskou kritiku devalvačního (a tedy vlastně proinflačního) opatření ČNB, kdy jsme zdůrazňovali, že jde o zastřený pokus zvýšit inflaci, aby se lehčeji splácely dluhy – států i jednotlivců. Článek ukazuje nízkou míru inflace v Evropě a graf o inflaci uvádí nadpisem „Nízká inflace dělá obtížným splácet dluhy“. Nemůže to být jasnější – nízká inflace je nežádoucí. Ať žijí dlužníci. Ať platí věřitelé!

Pochopit Evropu je pro Ameriku pořád těžké. V časopise – který mám jinak už dlouho velmi rád – píše jakýsi Douglas E. Schoen (bývalý zahraničně politický poradce prezidenta Clintona a účastník nedávné jaltské, letos v Kyjevě konané konference, na kterou mne velmi vehementně zval bývalý polský prezident Kwasniewski), že na Ukrajině narůstá fašizující radikalismus. Všiml jsem si, že mluví o evidentně fašizující ukrajinské Radikální straně jako o straně podobné rakouské Lidové straně (The People´s Party) a straně Mariny Le Penové National Front. To říká bývalý poradce amerického prezidenta! Označit současnou vládní rakouskou Lidovou stranu za fašizující je téměř neuvěřitelné a i jestli si ji „pouze“ spletl se stranou Svobodných, i tu není možné označit za fašizující. Za fašizující není v žádném případě možné označit ani vítěznou stranu letošních voleb do Evropského parlamentu ve Francii. Ale to je jen náhodný příklad. Nedávno mi psal prezident jednoho velkého amerického think-tanku, že se lišíme v názoru na vývoj ve střední Evropě. Asi myslel na Ukrajině. Pokoušel jsem se mu sdělit, že v žádné z možných definicí není možné označit Ukrajinu za střední Evropu.

Můj projev na univerzitní Convocation

Ve čtvrtek jsem byl hlavním (a vlastně jediným) řečníkem na celouniverzitní akci zvané „convocation“, společné setkání, které – aby se tam vešlo co nejvíce studentů – se koná v kostele. V Americe nemají sebemenší starost použít luteránský kostel jako velkou posluchárnu. Mluvil jsem o 25 letech, které uplynuly od pádu komunismu. Reakce byly velmi příznivé. Dnes ráno mne potkal jeden student (jeden z mála černých studentů na Hillsdale) a řekl mi, že se mu to moc líbilo a že si všiml, že jsem – pro něho překvapivě – neřekl ani slovo o sobě. Přiznám se, že jsem si to vůbec neuvědomil, ale potěšilo mne to.

Shromáždění v luteránském kostele

V podvečer jsem si byl zahrát s prezidentem Larry Arnnem tenis, abych také trochu sportoval. Zápas to byl velmi sveřepý. Po tenisu jsem byl v jeho krásném „prezidentském“ domě na večeři. Byli pozváni i dva jeho blízcí asistenti, student a studentka. Když nám paní prezidentová nalévala červené kalifornské víno, ona odmítla – na domácím setkání pěti lidí – že ještě nemůže, že jí teprve za půl roku bude 21 let! Nejsem žádný propagátor alkoholismu, ale 21 let se mi zdá nesmírně vysoká hranice. I to je Amerika.

Po vyčerpávajícím tenisovém utkání s prezidentem univerzity

Ve studovně vznešené americké vysoké školy je na toaletách šestidílný návod s obrázky, který vysvětluje, jak se mají umývat ruce: namočit ruce, použít mýdlo, mýt ruce 20 vteřin, smýt pořádně mýdlo, usušit ruce, utřít kohoutek vodovodu papírovým ručníkem. Mezi domorodými kmeny kdesi v Africe by to snad mohlo mít nějaký smysl, ale tady to nechápu.

A nejen to. Na FOX News rozehrávají velkou kauzu, že starostka města Houston, samozřejmě z obamovské Demokratické strany, požádala, aby ji všichni faráři (pastors) povinně předkládali texty svých kázání, aby věděla, kdo z nich vystupuje proti LGBT (což je americká zkratka pro homosexuální, bisexuální, transsexuální hnutí), které je v USA klíčovým symbolem politické korektnosti. Byl jsem šokován, když při letošní oslavě Dne nezávislosti v Praze, na zahradě rezidence amerického velvyslance, oslavně hovořil dnes už bývalý americký velvyslanec o tom, že jsme spolubojovníky – myslel Českou republiku – v celosvětovém boji o uznání LGBT. (Byl také rád, že jsme spolubojovníky v boji proti světovému terorismu. Stavěl to na stejnou úroveň.) Nevím, jestli u nás museli za komunismu faráři předkládat své kázání.

V každém případě nastal v Americe obrovský posun. Články v médiích označují Obamovu politiku za New, New Deal (oproti Rooseveltovu New Deal) a říkají, že je to vlastně „Old Deal“, Obamovu zahraniční politiku označují za „Post-American Foreign Policy“, všeobecně je vnímána ztráta American Leadership, uvědomují si, že si soudy a legislativa „uzurpovaly“ funkce, které dříve patřily exekutivě a že se soudy, místo aby byly brzdou pro rozpínající se úlohu státu, staly „alternativním nástrojem expanze státu,“ což je cítit z článku známého Francise Fukuyamy „America in Decay“, z letošního říjnového čísla časopisu Foreign Affairs.

Tady vypadáme o trochu kultivovaněji

I o tom jsme diskutovali s prezidentem Hillsdale College při mém posledním semináři se studenty v jeho kursu o Winstonu Churchillovi. Vědomosti studentů o Mnichovské dohodě, o chování Chamberlina a o odlišném postoji Churchilla byly nesmírně vysoké. Škola si našla na internetu můj projev v roce 1997 v Curychu v den výročí jeho slavného curyšského projevu (na který jsem já už málem zapomněl) a dala ho studentům předem jako povinnou literaturu. Opět mám strach, že se takto na našich vysokých školách nepracuje.

Další z idolů Hillsdale College – Winston Churchill

Poslední den se trochu ochladilo, ale stovkám veverek, které okupují celý kampus, to evidentně nevadí. Na zpáteční cestě na letiště v Detroitu svítí sluníčko stejně, jako když jsme na počátku týdne přijížděli a barevné listí stromů ještě nestačilo opadat. Tak snad zase někdy příště.

Jedna z mnoha veverek

PS: Na letišti v Detroitu jsem si přečetl výsledky našich senátních voleb. První reakce: obrovský výsledek lidovců, ANO nic moc, ČSSD 10 mandátů, ale ztráta devíti, praktická likvidace TOP 09. (V Business Lounge Lufthansy jsem si na to dal panáka.) Největší pády: Gajdůšková a Chládek.

Václav Klaus |  20. října 2014 |  Zdroj: klaus.cz