Co může dodat odvahu k rozhodnutí člověku, který je stále zajatcem času — člověku, jenž „nezná,“ jenž „nevidí“ budoucnost toho, na čem se svým rozhodnutím podílí, a jenž žije s tím dojmem, že on sám „rozhoduje“ o svých činech? Co ho může pobídnout, zvláště je-li v nevědomosti o celé budoucnosti, přestože ví, že ta půjde proti němu, a proti všemu, co je mu na světě nejdražší, a že jeho konání je v praktické rovině zcela zbytečné?