Následující řádky budou o lítosti, zklamání a nedomyšlené důvěřivosti; o převlélači kabátů Jaromíru Štětinovi, co je mně dnes zcela lhostejný, stejně jako já jsem lhostejný jemu. Pochybné výrony jeho předimenzovaného mozku mě již nechávají chladným. Až v těchto dnech mi opět zvedl adrenalin, když jako europoslanec za TOP 09, co je členem Evropské lidové strany, předvedl jednu ze svých podpásovek:

Štětinatý – Ošípaný

„Jsem rád, že komise prošla. Hlasoval jsem pro ni, přestože jsem si byl vědom, že hlasuji i pro paní Jourovou, která je favoritkou strany prolezlé estébáky. Ale jednota Evropské unie je mi nadevšecko.“ Bodejť; za půl mega měsíčně… Jak si může dovolit tento člověk s komunistickou a estébáckou minulostí vzít do svých úst jméno dnes eurokomisařky Věry Jourové, která má ne nadarmo ve svém portfoliu EU spravedlnost; měsíc byla v roce 2006 ve vyšetřovací vazbě kvůli podezření, že přijala dvoumilionový úplatek v kauze Budišov. Korupce paní Jourové se neprokázala a stíhání v létě 2008 skončilo konstatováním, že se skutek nestal. Obvodní soud přiznal Jourové 3,6 milionu korun jako náhradu majetkové újmy.

Se Štětinou jsme se setkali náhodou na počátku 90. let u jednoho baru na Ruzyňském letišti; zřejmě odlétal do Moskvy, kde žil jako novinář Lidových novin, České televize a agentury Epicentrum, já se chystal jen do Kyjeva. Deset roků Štětina v Moskvě pracoval, kamarádil se s „kágébáky“; on StB, oni KGB, padouch nebo hrdina, všichni jsme jedna rodina. A nechtěl rušit KSČ, komunisty vězněný Václav Havel se stal přece prezidentem s pomocí komunisty Mariána Čalfy, co vydíral parlament, že když nezvednou ruku pro Havla, práskne na ně jejich estébáckou minulost. A sám se stal premiérem ČSSR, aby se domluva pravdoláskovců s komunisty v duchu „něco za něco“ řádně naplnila.

Pozoroval jsem rozvážně hovořícího muže s plnovousem a záviděl jsem mu jeho post vojenského zpravodaje, proto jsem začal též jako přemotivovaný novinář vyhledávat ozbrojené konflikty, byť jsem na rozdíl od Štětiny nebyl nikdy v žádné politické straně a to byla asi chyba. Měl jsem sice dojem, že když politika hájí svobodu a demokracii, musím někam patřit, abych dokázal prosazovat ty všecky skvělé myšlenky, ale prahnutí pro nezávislost nakonec rozhodlo o mé apolitičnosti, abych nemusel zpívat píseň toho. koho chleba bych jedl. V roce 1991 jsem byl v Litvě u toho, když Gorbačov poslal do Vilniusu proti bojovníkům za samostatnost Litvy komando Alfa, co zabilo šestnáct lidí a sedm stovek jich zranilo. Pak to byly Golanské výšiny v Izraeli, válka v Jugoslávii, dnes občanská válka na Ukrajině.

Můj životní příběh je vlastně jen taková jedna velká lapálie. Odjakživa jsem byl ve své valašské naivitě antikomunista, vlastně nic jiného mě ve světě politiky ani potkat nemohlo; myslel jsem si… Když mi bylo deset, dostal táta vyhazov a místo učitelování musel jit dělal dělníka, jelikož byl praktikující katolík a odmítl někam vstoupit a něco podepsat. Nenáviděl jsem komunisty, jak jen vyplašený valašský ministrantík posedlý pravdou a spravedlností může bláhově nenávidět někoho, kdo mu ublížil. Jaromír Štětina můj vzor, chlap, cestovatel po zemi, kterou jsem též do puntíku poznal, jelikož jsem skoro nikam jinam ani nemohl. Chápal jsem, že mu někteří lidé závidí a nepřejí nic z toho, co v životě prožil a učinil. Jenom hlupák však nemění svůj názor.

Rozsvítilo se mi, když jsem si přečetl, jak Jaromír Štětina prohlásil, že na Rusy platí jen řeč peněz a bouchnutí do stolu, resp. pořádné vystrašení třeba velkými vojenskými manévry na ruské hranici… A takový to býval kdysi balšoj tovaryšč… Rusko pro mě byl základ mého cestování, sentimentalita se nedá vymýtit. Začal jsem ho brát s rezervou, abych se probral z rozmařilého snu a uvědomil si, kdo to vlastně je Jaromír Štětina; že pochází z buržoazně-komunistického prostředí. Jeho babička byla zakládající členkou KSČ. Jeho otec pracoval na velvyslanectví v Číně, kde si, jak sám tvrdí, mladý Jaromír jednou údajně potřásl rukou s Mao Ce-Tungem. V roce 1965 podal Jaromír Štětina přihlášku do KSČ a po roce se stal členem Fakultní organizace KSČ na Vysoké škole ekonomické.

Štětina: „Jsem na své fakultní pražskojarní členství v KSČ docela pyšný. Jako studentští vůdci jsme se snažili o prosazení tržního hospodářství, odstranění cenzury a zavedeni parlamentního systému bez vedoucí úlohy jedné strany. Naše snahy ukončila okupace Československa sovětskou armádou. Ta nám také ukázala naši intelektuální nedostatečnost: Myšlenka, že lze komunismus reformovat, byla chybná…“ Podle údajů z ministerstva vnitra členem (ne kandidátem) KSČ byl již od roku 1965. Během komunistické vlády uspořádal několik výprav na Sibiř a od 11. května 1973 byl veden v Evidenci zájmových osob StB…

V roce 2004 byl za Zelené zvolen do Senátu. Byl místopředsedou nově vzniklého Klubu TOP 09 s podporou Starostů. Dnes je známý jako fanatický komunistobijec požadující zákaz komunistické strany. Z jeho životopisu však vyplývá, že několikrát prodělal přerod svojí osobnosti i politických názorů a je vlastně politickým turistou. Nejdříve komunista, potom kandiduje za zelené a nyní za TOP 09. „Paradoxně to byla moje americká maminka, která mne vedla ke vstupu do komunistické strany, nikoliv můj táta, přesvědčený komunista. „Není jiná platforma,“ říkala, „bolševismus se musí reformovat zevnitř.

Podle webu ParlamentníListy.cz byl prý stoupencem socialistického uspořádání společnosti, že zastává zásadu nutnosti diktatury proletariátu v prvním období socialistické revoluce. Silná komunistická strana budovaná na principech vědy a morálně historických kritériích byla podle Štětiny, jediná síla, která může změnit společnost v současně třídně a ekonomicky rozděleném světě. Štětinovy pletky se Státní bezpečností začaly 11. února 1977, kdy již zavedený tajný spolupracovník Štětinu udal, že si na svém pracovišti opisoval část Prohlášení Charty 77.

Státní bezpečnost pak Štětinovi založila osobní svazek a přidělila krycí jméno Plavec. Legitimaci KSČ údajně vrátil hned po podpisu potupného moskevského protokolu o „dočasném“ pobytu vojsk. Byl po odmítnutí okupace propuštěn z práce a dalších dvacet let jsem prožil v geologickém průzkumu, u vrtných prací a z trestu několik let na uhelném velkodole Maxim Gorkij u Bíliny. No prosím, já zase musel podepsat deset let brigádu v podzemí OKD. Brání se, že sice byl vedený ve svazcích StB v sedmdesátých letech, avšak jako prověřovaná osoba a od roku 1984 jako nepřátelská osoba. Nikdy prý nebyl žádným agentem a nikdy nespolupracoval. Přiznal, že skutečně byl a dosud je veden ve svazcích pod jménem Plavec, což se ale dozvěděl teprve nedávno…

Až mi to došlo; Štětina jakoby z oka vypadl expředsedovi Evropské komise. José Manuel Durao Barroso. V mládí byl přesvědčením maoista ve Federaci studentů marxistů-leninistů, poté se stal předsedou další krajně levicové a maoistické Portugalské komunistické strany pracujících – Revolučního hnutí strany proletariátu. Po neúspěchu PCTP-MRPP ve volbách obrátil a vstoupil do Portugalské sociální demokracie, kde je dodnes. Nyní patří k pravicové frakci Evropské strany lidové. Jeden maoista, marxista, komunista a socialista, druhý komunista, estébák a politický turista, jehož životní šance ještě může přijít, a kde je psáno, že si jednou jako europoslanec nesedne do křesla třeba šéfa Evropské komise…?

Dnes má Štětina na svoji obranu „osobního převratu v ideologii“ povídačku o nenažraném človíčkovi. „Když Otesánka začali krmit, sežral pak všechno. A to je bohužel chování těchto pánů jako je Vladimir Vladimirovič Putin, nebo byl Josif Vissarionovič Stalin,“ ozřejmil. „Ruský imperiální zájem nekončí u Užhorodu, ale u Aše,“ dodal k tomu paraonidní Štětina. A můj antikomunismus byl ten tam, došlo mi, že žádný poctivý člen KSČM se nevyrovná Štětinovi, jehož dovedl k pravičáctví jen populismus a zvláštní charakter bytosti, co nesnáší, když nevyčnívá z řady masových komunistobijců, kteří se naštěstí jen shodou okolností nesetkali s bratry Mašínovými a spol…

Štětina (TOP09/STAN) zatloukl poslední hřebík do funusu mých sympatií, když vystoupil na plénu EP a vyzval Evropskou unii k přijetí odpovědnosti za vývoj na Ukrajině „Několikrát jsem navštívil Majdan v Kyjevě a pochopil jsem, že Ukrajincům nejde ani tak o asociační dohodu s EU. Nechtějí se nechat ovládnout nově vznikajícím Sovětským svazem. Historická paměť jim to nedovoluje. Mají před očima hladomor, gulag, deportace….“ A co říkáte na tu skutečnou Ukrajinu…?

Zdroj: Blog autora | Kráceno