ROZHOVOR Reakční kontrarevoluční filozof Jiří Hejlek míní, že nynější situace v mnohém připomíná režim tzv. třetí republiky před únorem 1948. „Vznikne opravdu nová Národní fronta. Její propaganda bude vskutku pravdivá a nedemagogická, jak řekla ta poslankyně, zatímco protivníci jsou předem označeni za demagogy, hlupáky a lháře. A je tu opět ta směšná víra v osvětu. Oni si opravdu myslí, že jen jejich názor je správný a že každý, kdo jej nesdílí, je buď nepřítel, nebo je jen přechodně pomýlený a dá se přesvědčit. Jedná se tedy zase o převýchovu. Zatím ještě bez převýchovných zařízení, ale na jak dlouho?“ varuje.  

Před nedávnem protestovali studenti ve výstražných stávkách po celé republice za dodržování ústavních zvyklostí. V reflexu Václav Klaus ml. odmítl, aby se politika míchala do škol. Miroslav Kalousek pak prohlásil, že se mu dělá z Klause nevolno a vmetl mu, že jeho otec byl členem první polistopadové vlády, která vznikla na základě studentských protestů. Co si o tom myslíte? Bojují studenti za svobodu jako v roce 1989?

Říká se nám, že motorem takzvané sametové revoluce byli herci a studenti. Proto organizátoři destabilizačních akcí v současnosti používají tyto dvě skupiny lidí, aby simulovali jakousi souvislost mezi oběma ději. Odhlédněme nyní od toho, že i tenkrát šlo do velké míry o manipulace. Spíše mě napadá, jak jsme tehdy my starší byli jen pár týdnů před 17. listopadem rozzlobeni na politickou netečnost většiny studentstva. Můj kamarád, který se svou rockovou kapelou objížděl republiku a snažil se mezi mládeží agitovat proti režimu, mi několikrát říkal, jak je zoufalý z toho, jak jsou studenti ovlivnění propagandou a nemají nejmenší chuť se jakkoliv proti režimu angažovat. Koneckonců i demonstrace v lednu 1989 neprobíhaly za podstatné účasti studentstva. A herci? To byly dlouho věrné reproduktory režimní propagandy. Pro běžného diváka bylo zanedbatelné, jestliže si možná v divadelní šatně zanadávali. To jsme dělali skoro všichni. Ale kolik bylo těch, kteří se dobrovolně vzdali svého dosavadního povolání, aby nemuseli potupně kličkovat na „kulturní frontě“?

Do stávky se zapojily i dvanáctileté děti, které se obávají toho, že nás Babiš se Zemanem „vrhnou zpátky do komunismu“. Myslíte si, že pohled dvanáctiletého dítěte skutečně může být pro politiky inspirací?

Člověk v první chvíli neví, zda se tomu může smát, anebo zda musí brečet. Ovšem člověk, který je poučen dějinami, musí nejspíše zdvihnout varovný prst. Zapojení dětí do propagandy je typickým znakem totalitárních hnutí a režimů. Zatím děti recitují slova, jimž nemohou při nejlepší vůli a při nejvyšší inteligenci rozumět. Velmi se to podobá čínské kulturní revoluci šedesátých let. Může to pokračovat „hrou“ na soudní tribunály a následovat může udávání rodičů za „nenávistné postoje“. Vstanou noví Pavlíci Morozovové.

Mnozí víte, o co jde. U nás se dětské hlásky daly slyšet v padesátých letech při politických procesech. Uvědomělé děti byly už tehdy svým rodičům vzorem: „Ať visí ti, kteří nás chtějí uvrhnout zpět do kapitalismu a zničit naši nadějnou budoucnost v socialismu!“ Dnes volají: „Vylučte z veřejného prostoru ty, kteří nás chtějí uvrhnout zpět do komunismu a chtějí zničit naši nadějnou budoucnost v globální demokracii!“ Prozatím se nevěší, ale vzorec je to tentýž.

Tisíce lidí též demonstrovaly za Českou televizi. Prezident v inauguračním projevu věnoval ČT pouze jednu větu, která se týkala zpravodajství a publicistiky vychýlené ve prospěch TOP 09. „Lidé demonstrovali na základě pouze této jedné věty,“ uvedl prezident. Řekl, že nikdo ČT neohrožuje a že on nikdy neútočil na svobodu slova. Z čeho podle vás vyplynulo základní téma demonstrací, jímž je údajné ohrožení svobody slova u nás?

To je jednoduché. Česká televize je jednou z bašt rodícího se totalitního režimu. Z ní se šíří skutečná nenávist a skutečný strach. Je proto nedotknutelná pro všechny, kdo rodící se totalitu plodí a podporují. Již jsem hovořil o některých historických paralelách, ale teď uvedu tu hlavní. Dnešní doba u nás sdílí mnoho rysů s historickým obdobím druhé poloviny 40. let 20. století. Jedná se o období tzv. třetí republiky a o první kroky poúnorového režimu. Po roce 1945 u nás zavládla všeobecná atmosféra nadšení pro socialismus, mírový rozvoj a přátelství a spojenectví se Sovětským svazem. A nemylme se, šlo o zcela autentické nadšení velké části obyvatelstva. A také nešlo jen o členy KSČ. Velkou úlohu také tehdy hrála takzvaná kulturní fronta a mládež. Na pozadí této národní euforie připravovaly určité politické síly, mezi nimiž nejdůležitější (ač ne jediná) byla KSČ. Pro úplné převzetí moci potřebovaly zejména ozbrojené složky státu, zpravodajské služby, masové organizace (mládež, odbory, odbojáře z války) a sdělovací prostředky včetně kinematografie. Přebírání moci bylo doprovázeno ujišťováním o nutnosti upevnění Národní fronty jakožto výrazu jednoty lidu, prosazování principů lidové demokracie a navazování na masarykovský odkaz. Dnes víme, jak to dopadlo. Ti, kdo sice byli nadšeni pro socialismus, ale ne správným způsobem, byli později prohlášeni za fašisty, Národní fronta byla  úplně přestrukturována akčními výbory a perfektně zorganizovaný hněv lidu smetl „reakci“.

Srovnejme to s dneškem. Mocenské nástroje mají po sedmdesáti letech jiný charakter. O armádu nemusejí mít noví revolucionáři obavu, ta je pevnou součástí bratrské struktury NATO. Zato sdělovacích prostředků je daleko víc, jsou různorodější a hůře se kontrolují, a proto na ně se soustřeďuje hlavní pozornost. Oklešťování demokracie, jehož jsme svědky, má přitom k dispozici místo masových organizací organizace neziskové. Pod dojemným pláštíkem ušlechtilosti (jako před 70 lety) ze sebe chrlí nenávist a zároveň ji přisuzují svým zaskočeným protivníkům, z nichž jsou někteří opět neopodstatněně ocejchováni jako fašisté. Tenkrát mluvili o nenávisti k lidu a lidově demokratickému zřízení... Místo obav o socialismus tu máme obavy o svobodu a demokracii. Válečné nebezpečí je tu také. Dnes to není západní imperialismus a německý revanšismus, nýbrž globální hrozba putinovského Ruska a s tím spojená konkrétní hrozba ruské vojenské přítomnosti na našem území. Ještě že máme spolehlivé spojence v NATO a že jsme pevně zakotveni v táboře míru, tentokrát v podobě Evropského svazu! A lidé včetně vzdělanců a umělců tomu všemu věří. Jako tenkrát…

V Deníku Referendum vyšel text jeho šéfredaktora a levicového aktivisty Jakuba Patočky, který analyzuje proměnu politického systému a současnou situaci na české politické scéně. Patočka vidí zásadní problém v neexistenci praktické politické strategie, která by dokázala čelit režimu šéfa hnutí ANO. Reakce na „Babišův režim“ jsou podle něj zoufale nepřipravené, a proto má Babiš volnou cestu k ovládnutí celé společnosti. „Proč nikdo nehrozí jak Babišovi, tak Zemanovi trestními následky za jejich současné spiknutí proti Parlamentu?“ ptá se Patočka. Lze to brát vážně? Měl by se podle vás objevit někdo a velmi rázně už proti Babišovi zakročit?

Budu pokračovat v uvedené analogii. Ani hnutí ANO, ani pan Babiš nijak neohrožují samotný systém oklešťované demokracie, přesto však nezapadají na 100 procent do ideologických schémat praporečníků šťastných zítřků. Jsou to jacísi nestraníci stojící mimo Národní frontu (ta má svůj organizační zárodek v takzvaném Demokratickém bloku). Hnutí ANO se tedy musí „obrodit“! Je třeba pana Babiše „vyakčnit“ a ANO pak zpacifikovat. Babišovská diktatura je průhledný strašák. A pan prezident? Je velmi nepohodlný, jako byl tehdy prezident Beneš. Národně-frontoví pučisté doufají, že by mohl být nemocný (jako Beneš) a opustit veřejný život dříve, než jim třeba odmítne podepsat novou, „čistě“ demokratickou ústavu (jako Beneš). Krásně to do sebe zapadá.

Martin C. Putna řekl, vrahem Jana Kuciaka a jeho snoubenky v duchovním smyslu jsou podle něj Fico a český prezident Miloš Zeman. Oba podle něj patří před soud… Co na to říci?

Troufám si říci, že je to výron hysterie, jak se to u lidí typu pana Putny stává. Opět se ale zabývejme naší analogií. Významnou předehrou únorových událostí roku 1948 byl převrat na Slovensku provedený na podzim 1947. Ačkoliv podle výsledků voleb měli slovenský „Zbor povereníkov“ (něco jako náznak slovenské vlády) v rukou suverénně vítězní demokraté, podařilo se je ovládnout komunistům v čele s Husákem na základě navenek legálních důvodů, šikovně zkonstruovaných Státní bezpečností. Jako by se i v tom historie opakovala. Ať ti dva mladí lidé zemřeli z jakýchkoliv důvodů, politické použití tohoto případu k destabilizaci poměrů nejen na Slovensku, ale v celé střední Evropě je zcela zřejmé.

S tím souvisí, že maďarský premiér Viktor Orbán řekl, že v současném dění na Slovensku spatřuje rukopis George Sorose a jeho organizací, které podle něj útočí na vlády zemí, jež se migraci brání – včetně Maďarska, Česka a Slovenska. Soros podle něj chce přeměnit Evropu v kontinent migrantů…

Globální plutokracie zřejmě nenávidí celou střední Evropu. Ačkoliv nyní byla slovenská vláda vůči těmto silám poměrně povolná, musíme vzít v úvahu zásadní geografickou polohu Slovenska. Navíc tam šlo nejlépe předstírat návaznost na některé negativní jevy v nedávné minulosti. A v neposlední řadě mají prezidenta Kisku, který plutokratům doslova zobe z ruky. Otřásám se hrůzou při pomyšlení, že se něco takového mohlo stát u nás, kdyby se byl prezidentem stal pan Drahoš.

V Respektu vyšel s odkazem na průzkumy, které ukazují posilování hnutí ANO, článek, že téma antibabiš prostě nefunguje. Co vlastně udělal Andrej Babiš s českou veřejností? Co by musel udělat špatně, aby ho Češi měli dost? Mimochodem, přichází s tématy jako zvyšování důchodů, slevy na jízdném, objíždí republiku a říká, co všechno zaplatí a postaví. Bude tohle dál fungovat?

Ano, bude to fungovat. Lidé si sice většinově neuvědomují manipulaci, jíž jsou ze strany nové Národní fronty podrobeni, ale instinktivně to cítí. Mají stran Národní fronty plné zuby. A ty obchází strach, že další volby by pro ně mohly dopadnout ještě o hodně hůř. Stejně jako se chystaných voleb v roce 1948 báli bojovníci za lidovou demokracii. Nás by měl obcházet strach, že jednou nastane okamžik, od kterého budeme zase dlouho na volby v té podobě, jak je známe, čekat. Zatím se nezdá, že by pan Babiš sám o sobě představoval významný fenomén z pohledu historie, zatímco stupňující se řádění Národní fronty jím je.

V Itálii zvítězily strany, které neskrývají odpor proti Evropské unii a proti migraci do Evropy. Jde o předěl ve vývoji EU? Otřese se „Brusel“? Bude nutné zcela přehodnotit nejen politiku migrace, nebo bude EU dále stabilní? Třeba i proto, že Merkelová bude v Německu dále pokračovat. Budou „antisystémové“, „populistické“ a „extremistické“ strany v Evropě posilovat, nebo slábnout?

Nezapomeňte na zajímavou politiku nové rakouské vlády. K tomu přičtěme návrat k národní hrdosti v Srbsku. Co se týče Itálie, je to velmi nadějné. „Brusel“ se opravdu otřásá v základech, proto ta stupňující se hysterie. A vidím jasnou časovou souvislost s právě probranou slovenskou aférou. A nejen časovou, vždyť ta mafie má pocházet z další nepohodlné země. Antisystémové strany budou bezpochyby posilovat. Jen se velmi obávám, že může přibývat inscenovaných afér a nenávistných kampaní a že hlavně budou stále omezovány občanské svobody a zužován veřejný prostor. Může to být zakončeno typicky národně-frontovým zákazem některých politických stran nebo ústavními opatřeními, která maximálně omezí demokratické procedury.

Ve Sněmovně vzniká iniciativa, která má jako hlavní cíl zlepšit povědomí českých občanů o Evropské unii. Plánují se do ní zapojit poslanci všech stran kromě SPD a KSČM. S návrhem vytvořit nadstranický klub, který se bude zabývat evropskou agendou, přišla místopředsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová: „Chybí tu hlasy, které o Unii mluví pravdivě a nedemagogicky,“ objasnila svůj záměr. Hlavním přínosem platformy mají být veřejné akce na půdě Sněmovny. Připomeňme, že olomoucká univerzita v rámci osvěty, nejen co se týká EU, bude prostřednictvím takzvané „občanské univerzity“ posílat studenty a dobrovolníky do regionů. Budou lidé naslouchat? Skončí v Česku díky osvětě, ať už od politiků nebo od dobrovolníků, trend euroskepticismu?

Vidíte, další doklad toho, že analogie s onou zmiňovanou třetí republikou je vhodným metodologickým nástrojem k rozboru současných událostí. Vznikne opravdu nová Národní fronta. Její propaganda bude vskutku pravdivá a nedemagogická, jak řekla ta poslankyně, zatímco protivníci jsou předem označeni za demagogy, hlupáky a lháře. A je tu opět ta směšná víra v osvětu. Oni si opravdu myslí, že jen jejich názor je správný a že každý, kdo jej nesdílí, je buď nepřítel, nebo je jen přechodně pomýlený a dá se přesvědčit. Jedná se tedy zase o převýchovu. Zatím ještě bez převýchovných zařízení, ale na jak dlouho?

Zatím jde jen o agitprop, ale metody se mohou zostřovat. Všechno to dovedu pochopit, protože člověk je tvor nepolepšitelný. Dovedu pochopit naivní zanícení nezralého mládí i nepřiznanou vypočítavost lidí v dobrém společenském postavení. Co ale nemohu pochopit, je myšlení mnohých mých přátel, kteří mají podobné životní zkušenosti jako já, a přesto nevidí, jak strašně se historie opakuje, jak rozdělování národa, nenávistná ideologie a zastrašování lidí jsou zbraní právě těch, kteří předstírají, že jsou ušlechtilými zastánci svobody, demokracie a humanismu.

*  *  *

PhDr. Jiří Hejlek (nar. 1952 v Praze) vystudoval filozofii, bohemistiku a klasickou řečtinu na FF UK. Pro svůj „kádrový profil“ se nemohl ani pokusit o akademickou kariéru. Měl různá zaměstnání. Převážně se živil jazyky. Učil a překládal. Mj. se podílel na překladu Komenského „Všeobecné porady o nápravě věcí lidských“ z latiny do češtiny. Po listopadu 1989 byl politicky aktivní. Od února 1990 do března 1993 pracoval v  Koordinačním centru OF, na ministerstvech zahraničí a kultury, na němž působil jako náměstek ministra. Tehdy byl také členem širšího vedení ODA, v níž setrval do roku 2001.

Od roku 1994 pracoval v průmyslu. Zpočátku jako manažer, od konce 90. let jako podnikatel. V posledních letech se opět věnuje svému původně vystudovanému oboru, překládá a příležitostně přednáší. Je jedním ze zakladatelů Akce D.O.S.T. Jiří Hejlek je praktikujícím evangelíkem. Je 31 let ženat a má dvě dospělé děti.

www.parlamentnilisty.cz