Není nad původnost

každý po ní touží

lidi chodí přes most

to já půjdu louží

Karel Havlíček Borovský

Havlíčkovy verše možná inspirovaly internetové noviny Aeronet k těžko uvěřitelnému výronu. Nová zpracování české státní hymny skladatele Miloše Boka údajně ponoukají posluchače k sebevraždě. Skladatel prý použil jakési vražedné „audiotomy bratří Cohenů“, melodii všelijak posunul, převrátil, opozdil a pak pustil současně s tou původní, až z toho je sebevražda.

Autorovi píšícímu pod zkratkou -VK- uniklo, že skladatelé takto experimentují s melodiemi už nejméně 300 let. Experimentuje-li laik nebo tajemní bratří Cohenové, vznikne nejspíše neposlouchatelná (vražedná) kakofonie, ale chopí-li se toho třeba takový Bohuslav Matěj Černohorský, bude z toho krásná fuga. Zajímavou inovací Aeronetu je hraní či zpívání„ o jeden takt v pomalejším tempu“ – to by autor –VK- mohl na AMU přednášet jako nový předmět. Vyvrcholením fantasmagorického textu je doporučení, že by harmonizace hymny měla být tak urážlivě primitivní, jak je slyšet z vokální verze přednesené sborem Boni Pueri (nahrávka je tam přiložena). Jinými slovy – stačí tři akordy na kytaře. Možná hudební znalci z Aeronetu zanedlouho navrhnou, aby se českou hymnou stala píseň „Skákal pes přes oves“. A to jen do chvíle, než objeví píseň „Halí, belí, koně v zelí“, kde jsou jen tři tóny a stačí použít jeden akord, takže tajemní bratři Cohenové i Miloš Bok pak budou v satanistickém rozjezdu patřičně přibrzděni. Aeronet se na jiném místě rozčiluje nad absencí důkazů v případě jedové skorovraždy dvou ruských občanů v Británii, ale u „audiotomů“ důkazů zjevně netřeba. Bokova partitura hymny s červeně vyznačenými vražednými tóny k článku každopádně přiložena není.

„Kdo si myslí, že je?“, ptal se Miloš Bok na adresu ministra kultury, muzikologa Šmída, který prohlásil jeho práci za kýč. „Ať něco složí, a pak ať se vyjadřuje“, řekl skladatel. A měl pokračovat „ A co to vlastně je, ta muzikologie?“. Není to třeba něco jako politologie? Kdy jedinci, kteří se nikdy nenechali napsat na žádnou kandidátní listinu a nikdy neřečnili na náměstích, pak najednou v Otázkách Václava Moravce zasvěceně vykládají, proč ten či onen prohrál volby? Nejsme náhodou svědky masivního nástupu muzikologů do politiky? Vždyť stvrzenkový tyran (předseda vlády) nabízel původně post ministra kultury jinému muzikologovi, panu Mikuláši Bekovi z brněnské Masarykovy univerzity, který se nyní chystá kandidovat do Senátu. Stejnému Bekovi, který zabránil vystoupení presidenta republiky na „své“ univerzitě. Bekovi, který na téže univerzitě nechal řečnit „rozstřikovače osiv“ Jakuba Jandu. Rektorovi, který vypisuje stipendia pro studenty pečující o nelegální migranty. Leštili snad pánové Bek a Šmíd kliky v Roháčově či Pyšelské ulici v Praze, v Precheze nebo Lovochemii? Proč najednou taková přízeň pana premiéra?

Nová zpracování hymny se mnoha lidem nelíbí prostě proto, že se liší od verzí doposud známých. Kdo si je ale vyslechne opakovaně a „na plné pecky“, zjistí, že skladatel dokonale splnil zadání, kterým bylo prodloužení o několik vteřin a větší majestátnost. Interpretační náročnost a složitější harmonie brání použití např. při podpoře zpěvu davu na demonstracích, ale výtečně se hodí pro slavnostní příležitosti, jako je třeba zahájení hudebních festivalů. Bok je mistr maestosa, u kterého by se mohli učit Mahler, Bruckner a další. Olympijský výbor se nemohl obrátit na lepší adresu.

Pochybný je i argument, že „na hymnu se sahat nesmí“ – stačí se podívat do Ruska, kde Alexandrovova melodie kupodivu žádným fetišem není.

Rockové a popové verze ruské hymny zde:

https://www.youtube.com/watch?v=0macvgvLKo4

Málokdo ví, že Miloš Bok byl před listopadem 1989 výrazným představitelem „vážnohudebního undergroundu“. Zatímco jiní – a po převratu do nebe vynášení – ohlušovali brnkáním čehosi na elektrické kytary, Miloš Bok skládal monumentální díla ve stylu 19. století a v období značné tvůrčí nesvobody je dokázal sám provádět, pochopitelně bez svolení nějakých stranických orgánů. Jak on sám, tak i ti, kdo pod jeho taktovkou hráli a zpívali, se nejednou setkali s pohrůžkou vyhazovu z konzervatoře nebo z akademie. Ačkoli o jeho aktivitách byl později natočen dokumentární film, ústav se zkratkou ÚSTR tento nehodící se „underground“ patrně příliš nestuduje. Nezávislá hudební aktivita před listopadem 1989 byla totiž jednou provždy zprivatizována pány Stárky, Placáky a několika dalšími.

Miloš Bok mohl v roce 1988 autorovi těchto řádků říci „ty s náma zpívat nemůžeš, protože po Tobě jde StB a nás by vyhodili ze školy“. Přesto to neudělal. V době, kdy se ke mně po propuštění z  vězení nehlásil nikdo ze známých a kdy zpěv ve sborech, kam jsem před uvězněním docházel, vůbec nepřipadal v úvahu, mi mistr Bok nabídl účinkování v jeho velké mši. Dodnes si toho nesmírně vážím. A třeba zážitek ze šestihodinové cesty nočním osobním vlakem Cheb-Praha po koncertě v Aši v roce 1988 je nezapomenutelný a nesdělitelný. Vlak plný krásné hudby a zpěvu, od klasiky po lidové písně, to všechno od lidí, kteří jsou dnes leckde po světě rozeseti jako koncertní mistři různých filharmonií.

Z kritiky lidí neznalých a zavilých by si Miloš Bok neměl vůbec nic dělat. Stačí si vzpomenout na Myslivečka, Rejchu, Zelenku, Dvořáka, Martinů a další. Kdo v téhle zemi, kde vládnou muzikologové, něco opravdu umí, musí být po zásluze potrestán nebo zahnán za hranice. Alespoň trochu změnit by to mohl president republiky. Mohl by totiž zvážit, zda Miloši Bokovi neudělí medaili za zásluhy o stát v oblasti umění.

Bokova verze české hymny ZDE.

Pavel Křivka

autor je botanický zahradník