To, že je nedotčený poznáním by ovšem nemělo udivovat. Představa, že právě na vysokoškolských pracovištích by pro takovou činnost měli být připravení odborníci, je zjevně velmi naivní. Na druhé straně v polistopadovém období v ČR takové analýzy chybí všude. Nejsou. Píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák.

V případě vysokých škol to má zjevnou logiku – tyto instituce se jakýmkoliv kvalifikovaným rozborům prováděným způsobem „padni komu padni“ vyhýbají jak čert kříži. Tuší, že co by jejich výsledky mohly způsobit. Třeba by těžce poškodily renomé mnoha údajně „vynikajících profesorů“, kteří zde působí. To, proč takové analýzy prakticky neexistují (řeč je o nezávislých analýzách!) by však nemuselo nikoho, kdo někdy nahlédl do struktur VŠ překvapit.

U nás neexistují ani rozbory mnoha jiných klíčových problémů. Třeba toho, co je to tzv. západní či dokonce zdejší kapitalismus, o němž se hovoří v kuloárech jako o zlodějském. Proč nikdo nikdy nevaroval zdejší obyvatelstvo před riziky, které jeho zavedení - označované někdy i jako obnova kapitalismu - může pro nás všechny znamenat. Proč by se tedy někdo měl zabývat tím, jaké vzory a proč zdejší vysoké školství sledovalo a co by se asi o něm zjistilo? Třeba to, že pohonnou látkou, která jím hýbe jsou peníze a nic jiného než peníze? Tyto „prachy“ však nevedou k novým vědomostem, poznatkům, vzdělávacím projektům a jiným znakům úspěšně se rozvíjejícího se vysokého školství, ale jen k naplnění kapes těch, kteří obsadili rozhodující pozice v jeho strukturách. Nejspíše proto  vznikly v českém vysokém školství oligarchie složené vesměs z profesorských a je podporujících struktur. Kdo strávil pár let na českých vysokých školách, ten o tom může podat svědectví.

Také to, že nebyla provedena kvalitní analýza centrálně řízeného systému, který měl být po Listopadu zavržen a opuštěn, včetně tehdejšího vysokého školství, má také své příčiny, ale – jak se říká – těžko bycha honit. Dověděli bychom se nejspíše to, že jsme začali s kapitalismem po Listopadu náhodně, tzv. za pochodu. Podobně, jako jsme kdysi začali se socialismem. Obojí vedlo k řadě hlubokých a citelných defektů. Po listopadu to vedlo k rozkrádání všeho, co se ukrást dalo. Jak by se asi jinak mohly vytvořit oligarchické struktury tam, kde kromě pár výdělečně úspěšných profesí (např. zelinářů) všichni žili od výplaty k výplatě. Jak se asi boháči jako profesor Klaus či Kellner tady objevili?

Kontinuální úpadek domácí vzdělanosti, který začal v Čechách dávno předtím, ale nemusel pokračovat. Nikoliv nevýznamnou roli v tom, že k tomu došlo, sehrála už na počátku transformace také mytologie o vzdělaném Západu. Tak se třeba vytvořila image statečného bojovníka s minulým režimem v čele s M. Zemanem, který tehdy upozorňoval na fakt, že tehdejší Československo se z hlediska podílu vzdělávaných v terciární sféře (kam mylně řadil jen vysoké školy) dostalo až na 72. místo podle statistik UNESCO. Tedy až za Nepál.

Podobné omyly se zde později znovu reprodukovaly a nakonec se transformovaly do představy, která by zhruba dala shrnout do téze: co mladý Čech který trochu umí číst a podepsat se, to by měl být vysokoškolák. Tam někde lze hledat počátky vzestupu mnoho dnešních příslušníků vysokoškolského managementu, kteří se toho chytli. Nabídli veřejnosti místo kvalitního vzdělání jen kvantitu vystudovaných, ale z významné části zjevně nedostatečně vzdělaných jedinců. Někde v pozadí tohoto procesu lze hledat vznik různých – často ale zcela nepřipravených - forem bakalářského studia či vznik velmi problematického (nikdo se to nikdy ze strachu z případných následků ani nepokusi zkoumat) systému privátních vysokých škol a jiných velkých byznysů. V této trajektorii pak vysoké školství jede plnou parou pomalu už čtvrtstoletí, což má samozřejmě mnohé dopady na kvalitu jeho řízení, ale nemá to přitom žádný positivní vliv na zdejší ekonomiku. Už vůbec pak ne na růst vzdělanosti v této společnosti.

V komentáři nedávno věnovaném na tomto webu někdejším středoškolským pedagogům (Čermák: Lze jen žasnout jaké kotrmelce se v našem školství děly a dějí) a  jejich vlivu na vzdělávání v posledním půlstoletí, byl už vyjádřen názor, že jádro pudla dnešních problémů s přípravou špičkových odborníků se skrývá především v českém vysokém školství. Nejen v jeho historii, ale i na těch dnešních universitách a jiných typech vysokých škol vznikajících zde jako houby po dešti celé uplynulé čtvrtstoletí.

České střední školy, tyto trochu vylepšené základní školy, jejichž učitelé se na rozdíl od řady jejich kolegů ze starších dob tradičně vyhýbají jakékoliv badatelské činnosti ( tzv. malé vědě založené na individuálním studiu problémů dnešního světa) nesou odpovědnost za schweinerei v českém školství jen zčásti. Doba, kdy mnozí velikáni českého středního školství z 19. století (patřil k nim např. A. Sedláček či řada tehdejších botaniků, entomologů apod. zpodobněných např. J. Plachtou v jednom prvorepublikovém filmu), kdysi přecházeli z gymnázií na vysoké školy, aby zde pomáhali vychovat nové odborníky z řad nadaných vysokoškolských studentů, je už dávno pryč. Z dnešních profesorů to umí na vysoké škole jen málokdo. Proč zmíněná vývojová linie dál nepokračovala, to by také stálo za pozornost.

Nejspíše proto dnešní vysoké škol - lhostejno zda technické, humanitní či jiné - silně připomínají jen trochu vylepšené střední školy. Nic více. Vysoké školy především už dávno resignovaly na  poskytování špičkového vzdělávání. O tom ostatně svědčí i výsledky četných mezinárodních ratingů vysokých škol. Tradičně se na „skvělém“ 300-400. místě objevuje Karlova universita. Na první universitu založenou ve středověku v zaalpské oblasti Evropy je to ovšem trochu málo. Možná i díky tomu se objevují v českých médiích různá zcela nekompetentní návrhy odpovědných představitelů z Ministerstva školství (a také tělocviku či mládeže), jak by se tento nedostatek prý dal řešit.

Čermák: O nadkariérách a podkariérách v české společnosti

Na konci ledna se třeba objevil v LN (26. 1.) rozhovor  s novým představitelem českého školství R. Plagou s výmluvným názvem „Do školství musí navíc přitéct přes 30 miliard“. Takových - s prominutím keců - se objevuje  dost i v jiných rozhovorech s různými rektory či jinými činiteli VŠ. Nikdo z nich se přitom samozřejmě nenamáhá sdělit, co za to vysoké školy nabízejí. Tím méně pak vysvětlit, proč právě v tom vidí řešení problému celkové pokleslosti vysokého školství. 

Pozornost upoutal v kontextu s tímto prohlášením v minulých dnech i  - teprve se  rozvíjející - skandál kolem vysokých příjmů dnes již bývalé děkanky Stavební fakulty ČVUT J. Kohoutkové. Kdo o tom četl v LN z 29. 3. či jiné podobné články (nebo v loňském roce o  „podnikání “ v oblasti holografie za státní peníze na FJI ČVUT) tuší o pozadí příjmů Kohoutkové, ale i mnoha jiných údajně skvělých profesorů, své.  Jde přitom o příjmy, které  jsou tzv.  právně čisté. Neměli bychom si však  dělat díky těmto informacím  iluse, na co chce čerpat zmíněné miliardy zdejší ministr v demisi. Díky chybějícím analýzám vysokého školství může ovšem tvrdit, že o této velké černé díře nic neví.

Každý, kdo se zabývá situaci na českých vysokých školách ví, že nedostatečné finance jsou problém. Je to ale problém související až s posledním článkem onoho podivného „potravinového řetězce“ vedoucího k dlouhodobému úpadku českého vysokého školství. Tedy řetězce tvořeného mnoha jinými, vzájemně se propojujícími problémy vyplývajícími mj. i z neutěšeného stavu nižšího, tedy i středoškolského školství  a také z managerských problémů řady vysokoškolských profesorů, kteří nikdy neměli bez základních znalostí  problémů vysokoškolského vzdělávání zaujímat takové pozice a snažit se tyto problémy řešit.

Článků zmíněného řetězu je tolik, že pro jejich pouhý výčet, natož pak pro jejich rozbor není pouhý komentář nejvhodnějším způsobem, jak na jejich stav poukázat. Především ale chybí způsobilost vytvořit funkční koncepci rozvoje struktur vysokého školství založené na výsledcích poctivé analýzy jejich stavu.  Samozřejmě chybí i připravení lidé schopní to postupně dát do pořádku. V neposlední řadě také ochota tzv. vyšších řídících struktur se na tomto procesu vůbec podílet. Peníze jsou v tomto řetězci také to poslední, co způsobuje neschopnost mnohých českých profesorů vzdělávat na úrovni své studenty.

Ministr, který žádá desítky miliard, aniž by sdělil, co za to třeba vysoké školy mohou dnes nabídnout této společnosti,  je k politování. Nechápe ani to, že žábou na prameni bylo a stále je právě i jeho ministerstvo, které na podpoře rozpracování nějaké analýzy a  tím méně nějaké koncepce nemá zájem. Mj. i proto, že by  se jeho pracovníci museli zamyslet nad sebou samými, nad svojí odpovědností za tento stav. Končí komentář Vladimír Čermák.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)