Výrobu ale nikdo nezakázal.

Po roce 1991 zbylo na celém obrovském území bývalého Svazu velké množství skladů a továren. O tom, kde konkrétně vyráběli „vojenskou otravu", si můžete přečíst v příspěvku Sputniku.

Čtyřicet tisíc tun

Výroba chemických zbraní byla zahájena v Rusku v roce 1915 jako symetrická odpověď Německu, které aktivně rozprašovalo otravné plyny na bojištích 1. světové války. Ruská strana ale nicméně plyny nepoužívala, byly příliš „náladové" a závisely na počasí. Staré dobré dělostřelecké zbraně byly účinnější.

V SSSR měla na starosti chemické zbraně od roku 1925 Vojensko-chemická správa Rudé armády. Druhá světová válka pozastavila na jistý čas rozvoj tohoto odvětví, avšak v letech studené války a závodů ve zbrojení nahromadily SSSR a USA velké zásoby otravných látek. V roce 1990 bylo na území SSSR nahromaděno téměř 40 tisíc tun chemických zbraní (přes 4 miliony dělostřelecké a raketové munice). Tento obrovský arsenál se skládal z 80 % z nervově paralytických plynů sarin, soman, VX a řady dalších. Ostatní zásoby tvořily zpuchýřující a dráždivé látky lewisit a kombinovaný yperit-lewisit (HL).

V postsovětském Rusku byly všechny chemické zbraně skladovány v dobře chráněných skladovacích podnicích: ve městech Kambarka (Udmurtsko), Ščučje (Kurganská oblast) a Počep (Brjanská oblast), osadách Gornyj (Saratovská oblast), Leonidovka (Penzenská oblast), Mirnyj (Kirovská oblast), Kizner (Udmurtsko). Vláda se rozhodla zbavit se smrtonosné zátěže a 2. května 1996 podepsal prezident Boris Jelcin federální zákon o likvidaci chemických zbraní.

Jejich zásoby byly likvidovány převážně přímo na skladech. V Leonidovce, Ščučjím, Počepu a Kizneru bylo třeba postavit dodatečné dílny.

V září 2017 nařídil ruský prezident Vladimir Putin likvidaci posledních chemických zbraní po telemostu s podnikem Kizner v Udmurtsku. Náboj s plynem VX byl zlikvidován v přímém přenosu.

Zapomenutá otrava

Dokument potvrzující fakt likvidace v Rusku zásob chemických zbraní podepsal osobně generální ředitel Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) Ahmet Üzümcü.

„Některé druhy vojenských otravných látek byly vyvinuty a vyráběny v podnicích v uzbeckém Nukusu v druhé polovině 20. století," sdělil Sputniku vojenský expert Igor Nikulin, bývalý člen komise OSN pro chemické a bakteriologické zbraně. „A v roce 1999 zlikvidovali všechny, anebo téměř všechny, zásoby odborníci z technické jednotky americké armády, podle naší klasifikace jsou to jednotky chemické obrany. Myslím, že část si odvezli."

Podle expertů vyráběli v sovětských letech chemické zbraně a jejich prekurzory také v Kazachstánu, na Ukrajině a v baltských státech.

Po rozpadu SSSR se všechny jeho bývalé republiky připojily po čase ke Konvenci o zákazu chemických zbraní, zničily své zásoby vojenských otravných látek, zavřely anebo změnily úkoly svých laboratoří a továren. Tento proces kontrolovali mezinárodní pozorovatelé z OPCW.

Chemické odzbrojení ale ne vždy probíhalo hladce. Krize v ozbrojených silách bývalých sovětských republik, která byla způsobená nedostatečným financováním a celkovou zhoubnou situací v „divokých devadesátých letech", vedla k tomu, že nebezpečné zbraně nebyly občas správně chráněny a mohly někam „odplavat". Anebo na ně prostě zapomněli.

17. června 2004 například místní obyvatelé ve vesnici Toporivka Novoselického okresu Černovické oblasti na Ukrajině vykopali bednu se střelami ráže 76 mm. Pyrotechnici pak zjistili, že 16 z nalezených střel jsou chemické, se smrtelně nebezpečnou kyselinou kyanovodíkovou. Munici dopravili na speciální polygon a zlikvidovali. Avšak otázky, kdo a nač je zakopal, a kolik dalších podobných „pokladů" zůstalo v zemi, zůstaly nezodpovězené.