Jaro začíná obvykle 21. března. Ale letos se jarní rovnodennost konala už 20. března. Shodou okolností, francouzský deník Le Figaro uveřejnil 20. března zprávy o prohlášení jednoho sta francouzských intelektuálů « Ne islamistickému separatismu ! » Mezi podepsanými jsou bývalí ministři Luc Ferry a Bernard Kouchner, filozof Alain Finkielkraut, spisovatelé Pascal Bruckner a Yann Queffélec, historik Pierre Nora, politolog Pierre-André Taguieff a další osobnosti.

    Prohlašují : « Jsme občané odlišných a často protichůdných názorů, ale shodli jsme se, abychom vyjádřili své obavy ze stále silnějšího islamismu. Co nás spojuje, je pocit, že hrozí nebezpečí svobodě. A to je důležitější, než to, co nás rozdělí zítra. »

    Říkají, že tento nový totalitarismus se snaží ovládnout terén všemi prostředky a zároveň se představuje jako oběť nesnášenlivosti . « Islamisté se cítí ponížení, dokud nevládnou. Nový separatismus postupuje maskovaný. Chce se jevit jako umírněný, ale ve skutečnosti je zbraní ve službě ủsilí o politickou a kulturní nadvládu islámu. « A kladou otázku, zda není «výrazem charakteristické nenávisti vůči demokracii a naší zemi. »

    Krátce na to, v pátek 23. března 2018, se ve Francii odehrály dvě závažné tragédie, ilustrující zločinný postup muslimských extrémistů. V départementu l’Aude, v jižní Francii, marocký přistěhovalec Radouane Lakdim se nejdříve zmocnil auta, jehož řidiče zabil a pak v něm dorazil do obchodního centra, kde zabil další dvě osoby. Pak přiložil revolver na obličej pokladní, kterou si vybral jako rukojmí. Národní gendarmerie rychle přijela. Oddíl vedl lieutenant-colonel Arnaud Beltrame. Ten chtěl zřejmě především zachránit ohroženou pokladní. Odložil zbraň a nabídl se se teroristovi jako rukojmí, místo zmíněné ženy. Pak jím byl zabit.

    Ve středu 28. března 2018 se v Paříži konala pocta tomuto národnímu hrdinovi na nádvoří Invalidovny. Sdělovací prostředky ohlásily, že ceremonie bude přístupná veřejnosti a tak jsem se tam vypravil. Ve skutečnosti jsme mohli pouze stát v dešti před Invalidovnou a na velkém plátně sledovat, co se děje na jejím nádvoří.

Tak jsem na plátně viděl příchod bývalých prezidentů Sarkozyho a Hollanda. Pak jsem viděl ve skutečnosti nejdříve příjezd auta, vezoucího rakev zabitého důstojníka a nakonec příjezd limuzin, obklopených motocyklisty, přivážejících současného prezidenta republiky Macrona a jeho doprovod, z Elyzejského paláce na druhém břehu Seiny.

Za zvuků Chopinova smutečního pochodu prezident, prostovlasý v dešti, doprovodil rakev s ostatky, pokrytou tříbarevnou vlajkou. Pařížská Invalidovna je tak trochu místem národního kultu. Založená Ludvíkem čtrnáctým, « králem-sluncem », je místem, kde dožívají zmrzačení veteráni, kde je vojenské muzeum, kde je pochován Napoléon Bonaparte, který, když umíral v exilu na ostrově svaté Heleny, si přál být pohřben « au milieu de ce peuple français que j’ai tant aimé » (uprostřed toho francouzského lidu, který jsem tolik miloval).

    Ostatky Arnauda Beltrama tam byly přeneseny letadlem z Carcassonne. Prezident Macron nad nimi pronesl projev dosti dojemný. Řekl, mimo jiné : « Jeho osud mu ủplně nenáležel. Byl spojen s něčím vyšším, nežli co byl on sám. » Zmiňoval současnou mládež, která « ztrácí v současnosti naději uspokojit svou žízeň po absolutnu, která charakterizuje všechny mladé. » Mluvil o padlém bojovníkovi a o « transcendenci, která ho nesla ». Připomenul, že existují určité hodnoty, jichž islamismus je jenom odpornou karikaturou. Mluvil o « islámské hydře. « 

    Musím se přiznat, že jsem to všechno sledoval s pocity dosti rozporuplnými. Latinské národy mají smysl pro režii. Snad můžeme říci, že milují divadlo. Zvučné povely, historické uniformy žandarmů, hudební doprovod a k tomu krásná slova pana prezidenta. Všechno to bylo hezké. A když jsme spívali státní hymnu, tak slova « contre nous de la tyrannie l’étendard sanglant est levé » (proti nám se zvedá krvavý prapor tyranie) samozřejmě dobře ilustrovala proti jomu dnes stojíme.

Ale prezident Macron má oslavovaného hrdinu také tak trochu na svědomí. Terorista, který ho zavraždil, byl označen jako podezřelý a sledován, ale nebyl ani omezován ve svých pohybech, ani vypovězen ze země.

    A pak, nemohl jsem si neklást otázku o smyslu oběti Arnauda Beltramea. Proč se nabídl jako rukojmí teroristovi ? Není jeho smrt větší ztrátou pro Francii, nežli by byla smrt ženy, která nakonec všechno přežila ?

Víme, že Beltrame byl věřícím katolíkem. Vyrostl v ne příliš praktikující rodině, v mládí se stal svobodným zednářem. Ale asi ve třiceti se zủčastnil poutě do Lourdes a stal se věřícím. Pokřtěný po narození, konal své první svaté přijímání v třiatřiceti letech. Pak pravidelně docházel na duchovní cvičení do cisterciáckého opatství v Timadeuc. Se svojí chotí Murielle, se kterou byl oddán občansky, se chystal k církevnímu sňatku, plánovanému na 9. června 2018. Jeho vdova o něm řekla : «Nelze rozumět jeho oběti, jestliže jí oddělíme od jeho osobní víry. Bylo to gesto žandarma a křesťana. Obě jsou propojená. Nelze je oddělit jedno od druhého. » 

Beltrameův náboženský pohřeb se pak konal v katedrále v Carcasssonne. Vedl ho Monseigneur Antoine de Romanet, biskup armády. 

  Snad můžeme alespoň doufat, že oběť, kterou Arnaud Beltrame nabídl, nebude ủplně marná. Snad alespoň někteří ze všech těch zrádcủ svého národa a své kultury, ze všech těch  zbabělců a kapitulantů, kteří řídí tuto nešťastnou Francii, se zastydí.

    Pravice, především představitel strany Les Républicains Laurent Wauquiez, žádá, aby potenciální teroristé, registrovaní pod písmenem S, byli vypovězeni z Francie, pokud jsou cizinci, a aby alespoň ti nejnebezpečnější z těch, kteří mají francouzské občanství, byli preventivně internováni. Podle sondáží, 90% Francouzů schvaluje tento požadavek. Vrah Arnauda Beltramea, Marokánec Radouane Lakdim, už před lety obdržel francouzské občanství. Samozřejmě měl být, jakožto nepřítel národa, do kterého se vecpal, zbaven francouzského občanství a poslán zpátky do Maroka. To ale vládnoucí pseudohumanisté nemohou udělat. To by byl rasismus ! Tak raději vystavují smrti své krajany, včetně těch nejlepších z nich.

    Nic mě neznechutilo tolik, jako když jsem po hrdinské smrti Arnauda Beltramea viděl v televizi katolického kněze, který vyslovoval obavy, aby jeho oběť neměla za následek posílení nepřáteství vủči muslimủm. Až tak daleko tedy došli s tou slavnou větou z evangelia « Milujte své nepřátele » ! 

    Odpoledne 28. března jsem pak zažil další zkušenost, která mi byla velmi trapná a za kterou se stydím. Stejný den, kdy byl u Carcassonne zavražděn plukovník Beltrame, byla v Paříži zavražděna pětaosmdesátiletá Židovka Mireille Knoll dvěma mladými muslimy, z nichž jeden byl její soused. Prý při tom volal « Alláhu akbar ! » Před tím byl nějakou dobu ve vězení za pokus znásilnit dvanáctiletou dívku, dceru ošetřovatelky, která pečovala o Mireille Knoll.

    Při svém projevu v Invalidovně, prezident Macron též připomněl její památku. Řekl, že byla zavražděna, poněvadž byla Židovka, že byla obětí stejného barbarství, jako plukovník Beltrame. Prezident se potom zủčastnil jejího pohřbu na pařížském hřbitově v Bagneux. Mireille Knoll, narozené v r. 1932, se v deseti letech podařilo uniknout nacistické deportaci. Zabili jí až islamisté.

    Byla jenom jednou z už dlouhé řady francouzských Židů, zavražděných muslimskými fanatiky. Už v r. 2003, mladý Sébastien Selam byl zabit muslimskÝm sousedem. Ten potom jásal : »Zabil jsem Žida, půjdu do ráje. » Byl prohlášen právně nezodpovědným. Žije na svobodě. V lednu 2006, třiadvacetiletý Ilan Halimi byl unesen, držen v zajetí a umučen k smrti skupinou muslimů. V březnu 2012 Mohamed Merah zabil v Toulouse tři děti, žáky židovské školy, a jednoho dospělého. V lednu 2015 Amedy Coulibaly zabil čtyři Židy v obchodě Hyper Cacher ve Vincennes u Paříže. V dubnu 2017, pětašedesátiletá Sarah Halimi byla nejdřív brutálně zbitá a pak vyhozená z okna a tak usmrcená sedmadvacetiletým muslimským sousedem.

    Večer 28. března 2018 byl zorganizován pochod z náměstí Nation k domu, kde Mireille Knoll bydlela. Organizátoři předem prohlásili, že eventuální ủčast představitelů strany Le Front National (nyní Le Rassemblement National), označované jako krajně pravicová, by byla nežádoucí. Syn paní Knoll ale prohlásil, že nelze nikoho z plánovaného pochodu vylučovat.

    I tam jsem odpoledne šel. Byli tam především starší lidé, většinou zřejmě Židé. Po chvíli pochodu jsem slyšel hluk, křik. Marine Le Pen si přece jenom dovolila přijít a někteří z ủčastníků vyjadřovali své nepřátelství vůči ní. Křičel jsem na ně, aby mlčeli. Snažil jsem se argumentovat, že když nás někdo přijde podpořit, tak přeci na něj nemůžeme plivat. Někteří ze zủčastněných mi dávali za pravdu, jiní ale pokračovali ve svém křiku. Tak jsem odešel. Nemohl jsem prostě tyto projevy morální ubohosti, nesnášenlivosti a nevděčnosti snést.

    Celá ta francouzská společnost, pravice, levice, židé, křesťané, ateisté, se mi jeví jako odsouzená. Místo, aby se spojili proti nepříteli, který je vraždí bez milosti, který se netají svou vůlí jim vnutit svou nadvládu, tak se dál perou mezi sebou. Stále jsou ovládáni vášněmi a spory z ủplně jiné doby a jiného kontextu.

    Přál bych si jenom, aby se z toho Češi poučili a aby se vyhnuli osudu stále méně a méně sladké Francie.