Posláním církve je Boží sláva a spása duší. Spása od čeho? Od věčné záhuby, což je osud, který čeká ty, kteří umírají ve smrtelném hříchu. Pro spásu lidí náš Pán podstoupil vykupitelské umučení a smrt.

Madona ve Fatimě své první tajemství sdělené pasáčkům 13. června 1917 otevírá strašným viděním věčného ohně. Kdyby neslíbila dětem, že je přivede do nebe, sestra Lucie píše, že by bývaly zemřely strachem.

Slova Panny Marie jsou smutná a přísná: viděli jste peklo, kam padají duše ubohých hříšníků. Aby byly spaseny, Bůh chce založit na světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. O rok dříve Anděl ve Fatimě učil tři pasáčky tuto modlitbu: Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.

Ježíš opakovaně mluví o pekle, o neuhasitelném ohni (Mt 5, 22; 13, 42; Mk 9, 43-49) připraveném pro ty, kdo se až do konce svého života odmítají obrátit. První oheň, onen duchovní, je trvalé odloučení od Boha. Je to ten nejstrašnější trest, který představuje podstatu pekla, protože smrt jako kouzlem uvolňuje duši od všech pozemských pout, a ta dychtí ze všech svých sil se znovu spojit s Bohem, ale nemůže toho dosáhnout, protože hříchem se svobodně rozhodla se od něho odloučit.

Druhý je onen tajemný trest, který trápí duše reálným ohněm, nikoliv metaforickým, a který doprovází nerozlučně onen duchovní trest ztráty Boha. A protože duše je nesmrtelná, trest za smrtelný hřích bez lítosti, trvá tak dlouho jako duše, tj. provždy, po celou věčnost. Tuto nauku definitivně potvrdil IV. lateránský koncil v Lyonu, Florencii a Tridentu.

V konstituci Benedictus Deus z 29. ledna 1336, která odsuzuje bludy předchozího papeže Jana XXII., Benedikt XII. vyhlašuje: Definujeme, že podle všeobecné Boží dispozice duše těch, kteří umírají ve smrtelném hříchu, ihned po jejich smrti sestupují do pekla, kde jsou trápeny pekelnými tresty.(Denz. 1002).

29. března 2018 na Zelený čtvrtek vyšel rozhovor papeže Františka v deníku la Repubblica. Jeho nyní už obvyklý partner Eugenio Scalfari se ho ptá: »Vy jste se mnou nikdy nehovořil o duších, které zemřely ve hříchu a odcházejí do pekla, kde za to věčně pykají. Mluvil jste naopak o dobrých duších, kterým je dovoleno patřit na Boha. Ale co ty zlé duše? Kde jsou trestány?

František odpověděl takto: »Nebudou trestány, ty, které litují, obdrží od Boha odpuštění a jdou do řad duší, které patří na Boha, ale ty, které nelitují a nemůže jim být odpuštěno, zmizí, Peklo neexistuje, existuje zmizení hříšných duší«.

Tato slova tak, jak znějí, představují herezi. Zvedl se po nich pokřik, který přiměl Vatikán k zásahu a prohlášení, ve kterém čteme: »Papež František dostal pozvání od zakladatele deníku La Republicca k soukromému setkání u příležitosti Velikonoc, aniž by poskytl jakýkoliv rozhovor. Pokud jde o autora dnešního článku, je plodem jeho rekonstrukce, ve které nejsou citována doslovná znění slov pronesených papežem. Žádný článek bez uvozovek nemůže být pokládán za věrný přepis slov Svatého otce.«

Nejednalo se tedy údajně o interview, ale o soukromý rozhovor, o kterém však papež věděl, že bude prezentován ve formě interview, protože tak tomu bylo v předchozích případech při čtyřech setkáních se stejným Scalfarim. A jestliže, bohužel přes kontroverze vyvolané předchozími rozhovory s tímto novinářem trvá na tom, že ho pokládá za oblíbeného mluvčího, znamená to, že papež chce vytvořit těmito rozhovory určitý druh mediálního magisteria s nevyhnutelnými důsledky.

Svatý stolec tvrdí, že žádná věta nemůže být pokládána za věrný přepis vysloveného obsahu, ale současně žádný specifický obsah vytištěného rozhovoru nebyl popřen takovým způsobem, abychom si nemohli myslet, že tento obsah byl ve skutečnosti ve větě zamýšlený a zakuklený. Za pět let svého pontifikátu se František ani jednou výslovně nezmínil o pekle jako věčném trestu pro duše, které umírají ve hříchu. Pro vyjasnění smýšlení papeže a Svatého stolce je nutné zdůraznit autentickou nauku, a to ve všech bodech, ve kterých je v těchto „interview“ popírána.

To se bohužel nestalo a vzniká dojem, že list Repubblica není fake news, ale záměrná iniciativa, která rozmnožuje zmatek mezi věřícími. Věta, podle které je věčný život rezervován pro všechny duše spravedlivých, zatímco ty hříšné by měly přestat existovat, je starověká hereze, která popírá, kromě existence pekla i nesmrtelnost duše definovanou jako pravdu víry V. Lateránským koncilem (Denz. 1440).

Tento extravagantní názor hlásali sociniáni, liberální protestanti, některé adventistické sekty, v Itálii valdenský pastor Hugo Janni (1865-1938), teoretik „pankristianismu“ a velký učitel zednářské lóže Mazzini v San Remu.

Osudem duší poznamenaných hříchem by nebyl věčný trest, nýbrž naprostá ztráta bytí. Tato doktrína je známá jako „fakultativní nesmrtelnost“, protože tvrdí, že nesmrtelnost je podmíněna morálním chováním. Osudem duší ctnostného života je trvalost bytí; osudem hříšné duše je sebezničení.

Podmíněnost se snoubí s evolucionismem, protože tvrdí, že nesmrtelnost je výdobytek duše, jakýsi druh lidského povznesení, obdobný jako „přirozený výběr“, který vede nižší organismy k transformaci na vyšší. Stojíme před materialistickou koncepcí, alespoň implicitně, protože důvodem nesmrtelnosti duše je její duchovní charakter. To, co je duchovní, se nemůže rozkládat, a kdo trvá na možnosti rozkladu duše, přiděluje jí materiální přirozenost.

Jednoduchá a duchovní podstata, jakou je duše, by mohla zahynout jedině na Boží zásah, ale to popírají kondicionalisté, protože by to znamenalo připouštět sankce spravedlivého Boha, který odměňuje a trestá v čase a na věčnosti. Jejich koncepce Boha pouze milosrdného uděluje naopak lidské vůli schopnost sebedeterminace, volby stát se jiskrou, která se buď ztrácí v božském ohni, nebo se zhasíná v absolutní nicotě.

Panteismus a nihilismus jsou směry, které člověk ponechal v této kosmologii a které nemají s katolickou vírou nic společného a nemají v sobě vůbec zdravý smysl. Pro ateistu, který je přesvědčen, že po smrti nic není, tento kondicionalismus komplikuje možnost obrácení, které je dáno bázní Boží, jako počátkem moudrosti (Ž 110, 10), principem, podle kterého spravedlnosti nikdo neunikne. Jedině s vírou v neklamnou Boží spravedlnost se můžeme plně odevzdat jeho nekonečnému milosrdenství.

Dnes více než kdykoliv jindy je nezbytné hlásat pravdu o posledním osudu duše, který církev shrnuje ve čtyřech „posledních věcech člověka: smrt, soud, nebe, peklo“. Panna Maria osobně chtěla ve Fatimě připomenout tuto skutečnost, protože předvídala, že pastýři selžou a budou nás ujišťovat, že nikdy nám nebude scházet asistence z nebe.

Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana