Několik posledních let slyšíme, že liberální demokracie je v ohrožení. Ozývají se hlasy aktivistů lidských a jiných práv, hlasy intelektuálů, případně těch, kteří se za intelektuály považují.

Velmi často také slyšíme, zvláště, když lidé jdou do ulic a demonstrují proti vládě, politikům, kteří sice byli zvoleni většinou, ale menšině se to nelíbí, že demokracie nekončí volbami a lidé mají právo projevit svůj názor, například protesty, demonstracemi, občanským nepokojem. Ano, to je pravda. Nicméně také je pravda, že po volbách by menšina měla respektovat rozhodnutí většiny. Pokud tomu tak není, tak také není důvod, aby většina respektovala názory menšiny.

Demokracie by neměla být jednostranná. Neměla by být zřízením, kdy je demokratické pouze to, co si přeje určitá skupina lidí. Neměla by být hřištěm, kde se hraje podle pravidel jedné skupiny lidí. Bohužel, stále více jsou tendence pokazovat na to, že ten kdo byl zvolen byl zvolen špatnou skupinou lidí, zvláště v případě, kdy nezvítězil kandidát, kterého si aktivisté a takzvaná elita přáli. Mohli jsme to vidět ve Spojených státech,kdy vyhrál Donald Trump, mohli jsme to vidět u nás, kdy zvítězil Miloš Zeman.Několik týdnu jsme byli zahlcování informacemi o tom, že dobře volili vysokoškoláci a lidé z měst, špatně hodili svůj hlas lidé z venkova a méně vzdělaní. Mezi řádky jakoby byla lítost, že hlas soustružníka z Mořkova má stejnou váhu, jako hlas absolventa humanitních studií na UK.

Je to snad poprvé v dějinách, kdy si určitá skupina lidí myslí, že vzdělání je zárukou neomylnosti a správného názoru. Bohužel, historie nám ukazuje něco jiného. Během Francouzské revoluce to byli vzdělaní lidé, kteří rozpoutali teror ve jménu té jediné správné myšlenky. Filozofové, právníci. Naopak „nevzdělaný“ lid Ve Vendéese postavil proti tomuto běsnění. Bolševickou revoluci nezahájili prosťáčci z lidu, ale lidé vzdělaní. Propagátory socialismu za První republiky nebyli nevzdělanci, ale naopak intelektuálové a herci jako například Werich s Voskovcem. O čemž velmi dobře napsal kdysi blog pan Hřebíček. Nacisté se k moci nedostali jen kvůli hospodářské krizi, ale také díky německým intelektuálům jako byl například doktor Goebbels.

Dnes se u nás herci, jak bylo možné vidět na Českém lvu, staví do role bojovníků za demokracii. Během Protektorátu to byli herci, kteří přísahalivěrnost Říši. Po komunistickém puči v roce 1948 to byli herci a zpěváci, kteří se dali do služeb komunistů a společně se studenty vysokých škol jezdili agitovat na venkov za socialismus a kolektivizaci. „Elity“ tenkrát stály proti venkovu, zabedněnému venkovu, který na rozdíl od těch vzdělaných nepochopil dobro socialismu. V době podpisu charty podepsali antichartu tisíce herců, zpěváků, architektů, lékařů. Byli čestné výjimky. Dokonce i mezi těmi, kteří přísahali věrnost Říši, jako například Oldřich Nový,který tak chránil svojí židovskou manželku. Že v listopadu 1989 stejní herci, kteří podepsali antichartu stáli v čele Sametové revoluce, nedává právo těmto hercům hrát si na elitu národa a varovný hlas. Nebyli to herci, kteří dostali národ na náměstí, ale zpráva o smrti studenta Šmída, která, jak se později ukázalo byla falešná. Dnes by se řeklo fake news.

Nicméně, po roce 1989 nastoupilo tehdejší Československo cestu demokracie. Cestu ústavnosti a práva, cestu pluralitního parlamentního systému. Cestu volné soutěže politických stran a podnikatelských subjektů a rovnost před zákonem, nikoli pouze deklarovanou, ale také skutečnou. Rovnost, která je dnes mnohým na obtíž. Jako například již zmíněná rovnost hlasů ve volbách. Byť přímo nevyslovená. Mluví se o tom, že žena je rovna muži, což nikdo nezpochybňuje, ale zároveň jsou skupiny požadující kvóty na zastoupení žen v politice, v managematu firem a mnohdy i v určitých profesích.

Zajímavé, že nikdo nepožaduje rovné zastoupení žen v hornictví anebo hutnictví. Hrajeme si na sekulární zem, ale zároveň požadujeme práva pro muslimské ženy nosit šátek,který je znakem náboženství a bojujeme za burkiny, protože jinak by muslimské ženy nemohly chodit na pláže.Trochu rozpor v té rovnosti. Uznejme nerovnost, aby byla rovnost. Potlačme práva žen, aby muslimské ženy mohly chodit ven a neměly problém se svým náboženstvím. Na druhou stranu potírejme vše co je křesťanské, protože jsme sekulární společnost a nechceme přeci urazit jiné náboženské skupiny.

Paradoxem se pak stává, že ti, kteří trvají na tom, že zákony jsou stejné pro všechny, že by neměli existovat výjimky, že příchozí by měli respektovat zákony hostitelské země, jsou pak nazývání radikálními. Stejně tak v případě, kdy dotyční tvrdí, že není potřeba kvót pro ženy, menšiny, ale vše by mělo být určováno nikoli pohlavím, barvou pleti, ale schopnostmi.

Na to se hodí jen citát ze Shakespeara „Růže byť zvaná jinak, voněla by stejně“