PETR HÁJEK přináší první reflexe dalšího fantastického vítězství Viktora Orbána a k hlubšímu pochopení tohoto fenoménu přináší unikátní analýzu Sergeje Birjukova o pozadí maďarského politického myšlení

Triumfální vítězství premiéra Viktora Orbána v maďarských parlamentních volbách má i pro nás mnoho důležitých a zajímavých aspektů. Především je však další v řadě tvrdých úderů, které v posledních letech prostřednictvím volební "vzpoury davů" inkasuje německý Brusel ovládající většinu evropských států pod mystifikační značkou EU.

A protože jedním z důležitých nástrojů této totalitní instituce jsou tisíce a tisíce "neziskovek" napojených tak či onak na finanční toky "muže v pozadí" takzvané evropské integrace - George Sorose - je snad ještě větším úderem pro něj a jeho mocenské a sociálně inženýrské experimenty. Migrantská invaze, kterou společně s bruselskými "elitami" zorganizoval, je pouze jednou z nejvíce viditelných. Tento "mezinárodní Maďar", který zbohatl na měnových spekulacích (zvláště té proti britské libře), ve své původní vlasti v těchto volbách prohrál snad ze všech nejvíce. A to je skutečnost, která má větší význam, než možná v této chvíli dohlédáme.

Doufání v zázrak

Brusel se maďarských voleb obával snad ještě více než těch předchozích v Itálii, při nichž ovšem rovněž utržil drtivou porážku. Po Rakousku a koneckonců i Německu, kde národně orientované strany - navzdory dehonestaci skrze neslýchaně brutální propagandu hlavních médií - získaly pevné postavení, doufání v maďarský zázrak mělo téměř mystické znaky. Jen pár dnů před volbami třeba hlavní bruselský "vládní tiskový orgán" Politico napsal, že pokud Orbán prohraje, čeká ho vězení. Nenamáhal se sice sdělit, proč by měl jít úspěšný premiér za mříže, ale tím příznačnější tento výkřik je: poraněná hydra naznačila, že nyní již odhazuje všechny masky demokracie, a hodlá proti svým soupeřům postupovat otevřeným násilím.

Leč - nestalo se. Jen po nedělní odpoledne evropské "veřejnoprávní" televize, rozhlas (naše pochopitelně v "předních řadách") a sorosovské zpravodajské weby (u nás primárně z Bakalova impéria) živily záblesk naděje: Vysoká volební účast prý s největší pravděpodobností Orbánovi zabrání "alespoň" zopakování zisku ústavní většiny. Bylo by to sice již skoro nepodstatné, protože Orbán většinu ústavních změn provedl v minulém volebním období, ale k interpretaci jeho vítězství coby prohry by to stačilo. Bezpochyby bychom se dočkali alespoň pár "speciálů" České televize a ČRo Plus, v nichž by obvyklé sestavy "expertů" na politickou mystifikaci tento "fake" veřejnosti intezivně sugerovaly. 

Prakticky jen z tohoto interpretačního hlediska je těsná ústavní většina Orbánova FIDESu mimořádně důležitá. A vysoká volební účast mu dodává navíc punc mimořádné legitimity, o níž se - kromě Polska - může "pokrokovým evropským státníkům" (plichtícím upoceně a bezradně zoufalé povolební koalice, viz Německo nebo ČR) jen zdát. 

Je to jednoduché

Nyní si naši politologové a všechna podobná parazitní individua stále ještě vládnoucí propagandistické mašinérie bruselské Páté kolony v médiích i v politice kladou otázku, kterou Josef Škvorecký svého času označil za "základní otázku socialismu": Jak je to možné? Unisono také nacházejí první "odpovědi". Orbán prý uspěl pro to, že "vsadil na protiimigrační rétoriku a hledání ohrožení země ze zahraničí - Bruselem a Sorosem".

Že by to mohlo být opačně, tedy že Orbán jasnou odpovědí na tato kruciální témata naší současnosti a budoucnosti artikuloval akutečné zájmy absolutní většiny občanů své země - což měl být původně smysl demokratické politiky - to je pochopitelně ani nenapadne. Nesmí napadnout. Tím by totiž popřeli smysl své parazitní existence sebou sama definovaných pokrokových "elit", které přece vědí lépe než hloupý lid, co je pro něj dobré. Proto jedou dál ve starých kolejích. Je to právě takhle jednoduché. Právě to rozhodlo brexit. To dostalo do Bílého domu Donalda Trumpa a na Pražský hrad opětovně Miloše Zemana. Tedy samozřejmě kromě toho, že to zařídil Putin. Jako všecko.

Čtěte ZDE: Maďarsko před volbami: Orbánova státnická řeč. Nebezpečí ze Západu je vážné. Jakou cestou půjde Afrika? Temná mračna nad Evropou. Stane se noční můra realitou? Hledejme spojence, chraňme hranice, bojujme!

Konzervativní znamená tradiční a duchovní

Orbánova lekce novým evropským bolševikům hlavního proudu (odleva do prava) má však ještě jeden podstatný rys. Pokud jej přehlédneme - pak rodící se "konzervativní kontrarevoluci" neporozumíme: Orbán se zcela jasně (včetně již provedených ústavních změn) přihlásil ke křesťanství. K duchovním kořenům, na nichž evropská civilizace vznikla, rostla a prosperovala. S "Křížem" v pozadí své vlajky zvítězil (rovněž s ústavní většinou) i Kaczynského PiS v Polsku - a navzdory hromobití z Bruselu si ve veřejnosti udržuje ještě větší podporu, než dostal ve volbách. Obdobně i rakouští křesťanští demokraté se zachránili pouze tím, že si "vzpomněli" na své kořeny, opustili socialisty a vytvořili koalici s konzervativně (protože protibruselsky a protiimigračně) laděnými Stracheho Svobodnými.

Možná, že by z této lekce konečně mohlo něco trknout také naše lidovce, kteří mají slovo "křesťanský" sice přímo v názvu (KDU) - ale tím je jejich "duchovní rozměr" vyčerpán. Jsou živým zosobněním bonmotu významného německého kardinála, když při pohledu na výkony tamní "křesťanské pravice" (CDU) pravil, že jsou sice jistě zajímavá strana, jen mu není jasné, proč mají v názvu to "k". Všichni ti lidovečtí Hermanové a jejich spolubratři - fanatičtí Bruselané a rusofobové (proč asi ti nejukřičenější neprošli znovu do parlamentu?) - jsou přesným opakem toho, co chtějí jejich voliči.

Proto také KDU-ČSL nutně již dlouho balancuje na pokraji (či občas za pokrajem) vypadnutí z parlamentu, zatímco v okolních zemích - naposledy právě včera v Maďarsku - konzervativní duchovní rozměr dostal tak přesvědčivou lidovou odpověď. Že je u nás situace jiná? Že jsme nejatejističtější národ v Evropě? Tento nesmysl je sice mocně rozšířen, ale je to (opět) záměrně šířený "fake". Je to spíše tak, že mnoho lidí hledá duchovní kotvu - a ve veřejném prostoru ji nenachází. Že o tom raději mlčí i v průzkumech veřejného mínění? Asi jako se skoro nikdo neodvážil říci, že volí Zemana.

Maďarské povzbuzení

Pro národně a "osvobozenecky" smýšlející "obyčejné lidi" po celé Evropě je Orbánovo fantastické vítězství minimálně dalším povzbuzením. Jistě i pro politické představitele tohoto "směru budoucnosti". Měl by si z toho u nás vzít dostatečně chytré poučení především Tomio Okamura. Svůj elektorát má šanci podstatně rozšířit, pokud do svého "repertoáru" přijme také rozměr duchovní tradice našich zemí. Bude-li to autentické, pak může převzít nejen významnou část tápajících "sirotků" opuštěných Bělobrádkovými "křesťanskými" demokraty, ale také nezanedbatelnou část nepevného elektorátu Babišova.

Velký Andrej, ve svém širokém rozkročení "odnikud až do nikam" duchovní rozměr své mise rozhodně předstírat nemůže a nedokáže. Z Babiše prostě Orbán nebude - nemluvě o tom, že možná skončí dříve, než sám plánoval. Ostatně byl to on, kdo nabídl Sorosovi Prahu pro jeho "Středoevropskou univerzitu" (ústav pro výchovu bruselských kádrů a aktivistů mocných "neziskovek"), když se ji Orbán rozhodl sebezáchovně z Budapešti vypudit. Okamura šanci má - ale v tom případě jej čeká tvrdá práce. I na sobě.

Měli bychom si přát, aby uspěl. Pokud se to nepodaří, může se stát Česká republika tím, čím ji chtěl mít Bohuslav Sobotka: Trójským koněm bouřící se Střední Evropy, z níž má Brusel stále hlubší vrásky. Neboť je místem, které má dostatek zkušeností s totalitou - ať se již maskuje jakoukoli rétorikou. Maďarsko právě přesvědčivě dokázalo, že si to naléhavě uvědomuje. Že do této pasti nechce znovu spadnout. 

Pokud někoho zajímá, jakými křivolakými cestičkami se k tomu Maďaři dopracovali, jakou naději (a také v jejich případě určité nebezpečí - pro jejich sousedy důvod k racionální obezřetnosti) to představuje, měl by najít ještě pár minut k přečtení následujícího skvělého textu. 

Sergej Birjukov, významný ruský historik, filolog a kulturolog, podrobně rozebral maďarskou cestu dějinami až k dnešní vládně Viktora Orbána. 

Historická cesta Maďarska k Orbánovi byla složitá a do jisté míry pozdější vývoj předurčila. Pokud nemáte čas, nebo chcete sledovat pouze Orbánovu cestu na vrchol jeho "konzervativní revoluce", můžete hned přeskočit na kapitolu "Z nedávné historie". 

Sergej Birjukov: Maďarský fenomén

Velké Maďarsko. Je skutečně jádrem současného maďarského konzervatismu s jeho příběhem „věčného návratu“ k autenticitě maďarského osudu a identity?

Magna Hungaria, maďarský národní stát v hranicích ustanovených v době sv. Štěpána(Ištvána) dosáhl vrcholu po jeho vyhlášení králem na přelomu let 1000 a 1001. Toto území zahrnuje nejen současné Maďarsko, ale také řadu dalších území, které jsou součástí dnešního Slovenska, Rumunska, Srbska, Chorvatska a Ukrajiny.

Touha realizovat uvedený sen vedla alespoň dvakrát k velkým dramatům a předělům v maďarské národní historii. První nastal, když se Maďarsko po roce 1915 s myšlenkou na obnovu národního státu aktivně podílelo na procesu rozpadu a demontáže rakousko-uherské říše. Nicméně podle vítězného paktu Trojdohody bylo právě Maďarsko po první světové válce poníženo Trianonskou smlouvou z roku 1920, což znamenalo mimořádně rozsáhlou ztrátu území.

Ve druhém případě, za vlády Miklóse Horthyho, se Maďarsko ve snaze získat zpět ztracená území stalo za druhé světové války spojencem nacistického Německa a po porážce Třetí říše za to zaplatilo zapojením země do východního bloku a zavedením režimu sovětského typu v rámci modelu „omezené svrchovanosti“.

Idea maďarského národního státu v historických hranicích, stejně jako ideologie maďarského konzervatismu, jsou každopádně neoddělitelně spjaty s událostmi maďarské revoluce v polovině 19. století, která byla namířena proti moci Habsburků.

Nacionalismus maďarské aristokracie

Maďarská revoluce z roku 1848, nehledě na příklon některých jejích vůdců k myšlenkám francouzské revoluce a ke zkušenosti italského národně osvobozeneckého hnutí (Lájoš Košút), byla původně hnutím liberálně orientované šlechty, která příliš nedůvěřovala městské střední třídě, inteligenci a vznikající buržoazii a nepřála si sblížení s národnostními menšinami, které žily v Maďarsku a snažily se získat od Budapešti záruky své autonomie.

„Březnové zákony“ vnesené do života maďarskou revolucí z roku 1848 (Vídeň je však ignorovala) měly ústavní, nacionálně orientovaný a současně liberální charakter a poprvé vymezily obrysy a principy výstavby maďarského národního státu. Neúspěch revoluce a kompromis Maďarů s Habsburskou monarchií z roku 1867 (ve skutečnosti šlo o dvoustrannou dohodu mezi maďarskou aristokracií zastupující revoluci a císařem Franzem Josefem I.) znamenaly bezpodmínečné vítězství konzervativních sil v obou částech takto obnovené dualistické říše Rakouska-Uherska.

Díky tomu měl maďarský nacionalismus od vzniku dualismu v roce 1867 jasně vyjádřený konzervativní charakter. Rok 1867 se stal diplomatickým a politickým vítězstvím maďarské aristokracie, která zachránila svou vládu v Maďarsku tím, že se vzdala revolučních a liberálních hesel, ale přitom si zachovala závazek k národním prioritám a ideji „Velkého Maďarska“. Zástupci maďarské aristokracie tehdy uzavřeli kompromis s Vídní a s Habsburky, čímž si zachovali politickou dominanci a stavovský charakter maďarského státu. Ve snaze nedovolit na území maďarské koruny všeobecné volební právo nakonec souhlasili s diplomatickým, celním a vojenským spojenectvím s Rakouskem.

Čtěte ZDE: Václav Klaus: Škoda, že nám chybí to, co mají Maďaři. Mobilizace proti Sorosovi na záchranu země. Půjde opozice stříhat plot? Rána Trianonu se nikdy nezhojí. Přemýšlejme o sobě

Maďarsko figurovalo ve struktuře dualistické monarchie jako centralizovaný národní stát spojený s Rakouskem v dynastické unii. Radikálové jako Lájoš Košút (kteří snili o úplném vystoupení z habsburské nadvlády ve spojenectví s Francií a Napoleonem III.) byli nahrazeni umírněnými maďarskými osobnostmi, jako byl Ferenc Deák, který ve své oddanosti hlavním a základním cílům národního hnutí dobře pochopil, že „Velké Maďarsko“ může existovat pouze ve spojení s Vídní.

Aby byla zajištěna větší jednota, prováděla se v rámci maďarského státu politika „maďarizace“ (ve veřejné správě, ve vzdělávání – navzdory poměrně liberálnímu maďarskému zákon z roku 1868 o národnostech). Uherská aristokracie, která se dostala k moci po zavedení říšského dualismu, trvale omezovala činnost maďarských i nemaďarských (německých, slovenských, židovských) středních tříd a intelektuálů, čímž se stala průvodcem konzervativní strategie zachování národních priorit a velkého Maďarska.

Pragmatičtí maďarští vůdci se až do konce snažili plně využívat všech výhod dualismu. Rakousko-Uherskou říši přestali podporovat teprve poté, co se prakticky přežila. Po roce 1918 se Maďarsko vydalo na cestu konzervativní (konzervativně-aristokratické) konsolidace pod vládou admirála Horthyho. Stalo se tak po neúspěšném národně demokratickém experimentu a poté, co země přežila krátkou dobu Maďarské sovětské republiky. Nakonec se Maďarsko stalo spojencem Třetí říše, za což následně zaplatilo ztrátou svrchovanosti.

Na tomto historickém pozadí se zformoval nový a novější maďarský konzervatismus vyrůstající z velmi specifického sociálně kulturního základu. Maďarsko jako země s polarizovanou politickou kulturou je náchylné k ideologické inverzi. Napomohlo tomu několikrát zlomené národní sebevědomí – 1920 (Trianon), 1945 (důsledek válečné porážky jako spojence Třetí říše), 1956 (potlačení „národní revoluce“).

Socialistické Maďarsko

Události občanské války (od 23. října do 9. listopadu 1956), které se staly klíčovým tématem politického konsensu protikomunistických sil po mírové demontáži komunistického systému v roce 1989, obdržely v postsocialistickém Maďarsku dvojí interpretaci: liberálové je interpretovali jako všelidové vystoupení proti totalitarismu, zatímco maďarská „pravice“ jako povstání na obranu staleté maďarské státnosti a tradičních hodnot národa.

János Kádár, který se dostal do čela Maďarské lidové republiky po dramatu roku 1956, byl považován za flexibilního a rozumného politika z lidu. Podařilo se mu (i když s použitím mimořádných opatření) odvrátit hrozbu totální občanské války a zmírnit závažnost politického rozkolu po prožitých otřesech. Odložil tak na nějakou dobu řešení problémů, které byly pro národ bolestivé.

Díky zavedené strategii „dílčích svobod“ a vyšší životní úrovni, než jaká byla v zemích střední a východní Evropy, si Maďarsko po právu zasloužilo titul „nejveselejších kasáren v socialistickém táboře“, zvláště ve srovnání se sousedním Československem a Rumunskem. Nicméně měkkost politického režimu v Maďarsku nebyla výsledkem Kádárovy laskavosti, ale dílem doznívání těch že událostí z podzimu 1956, které vedly Moskvu k opatrnosti, pročež dala novému maďarskému vedení volnou ruku k liberalizaci režimu a provedení ekonomických reforem.

Současně smířlivost (podle vzorce „kdo není proti nám, je s námi“) a „guláš-socialismus“ za vlády Jánose Kádára jen zmrazily a zamaskovaly hodnotově světonázorový rozkol a pocit „ztráty vlasti“ v důsledku událostí let 1944 a 1956.

V roce 1989 se Maďarsko za pomoci mechanismu politického dialogu (slavných kulatých stolů) oprostilo od autoritářského socialismu (aniž by zcela zdiskreditovalo „levicovou“ ideu) a následně uskutečnilo přechod k pluralitnímu parlamentnímu systému a tržní ekonomice. Spolu s postkomunistickým Polskem bylo postsovětské Maďarsko považováno za jakési „předmostí“ a „laboratoř“ demokratických reforem pro země střední a východní Evropy, protože uskutečňovalo osobitou variantu kombinující reformní a revoluční kroky (takzvanou „refoluci“, podle britského historika a odborníka na střední a východní Evropu Timothy Gartona Ashe). V čele procesu změn byly dvě nové strany: Svaz svobodných demokratů (SZDSZ) a Svaz mladých demokratů(Fidesz – dnes Orbánova Maďarská občanská unie).

Čtěte ZDE: Šance pro Evropu: Vymanit se ze Sorosova impéria. Zachrání svatý Štěpán kontinent? Orbánova slova zní jako sen. Trpké poučení z historie: Promarněná šance na zničení islámu

Vnitřní rozkol postsovětské doby

O to paradoxnější bylo „odpadnutí“ od reformních strategií a nadějí, k němuž došlo v polovině roku 2000. Po vzestupu proevropského nadšení na počátku 90. let 20. století se celková situace a nálady v zemi dramaticky změnily. Po několik let se Maďarsko stalo skutečnou základnou euroskepticismu a jakýmsi enfant terrible (Sonderkind) pro Brusel a mocenské orgány Evropské unie. Stále častěji se z Budapešti ozývala obvinění oficiálního Bruselu z neokolonialismu a připravenost bojovat za vlastní svrchovanost a odolávat jakémukoli tlaku zvenčí, jako tomu bylo v minulých dobách s Turky, Habsburky nebo Rusy.

Důvody probíhající transformace však byly nejspíš mnohem hlubší. Samotná logika vývoje Maďarska na přelomu 20. a 21. století přivedla zemi na trajektorii politického vývoje zahrnujícího „pravicový populismus“ jako konsolidační ideologii v situaci rozpolcené a anomii podléhající společnosti.

Přechod k demokracii prostřednictvím mechanismu „kulatých stolů“ typického pro polsko-maďarské inovace neumožnil sjednocení elit a společnosti na základě liberálních hodnot, jejichž osvojení bylo povrchní a nejednotné.

Hluboká reforma Ústavy z roku 1949 v důsledku zavedení obrovského množství liberálních novot a pozměňovacích návrhů (bez potřebného mechanismu jejich provádění v praxi) neupevnila, ale oslabila základy ústavního pořádku Maďarska.

Model parlamentní republiky podle německého vzoru vytvořil situaci politické a ideologické nestability, kdy se u moci střídaly strany levicového, konzervativního a liberálního zaměření, aniž by dosáhly významných úspěchů a správně reagovaly na důsledky svých politik.

Současně se projevila příliš hluboká frustrace z demontáže paternalistického socialistického systému („guláš socialismus“) z doby Kádára a vyžádala si nástup nového paternalismu na pravicově konzervativním a pravicově populistickém základě.

Liberalismus, reformismus a evropeismus nemohly zastřít závažnost tohoto rozkolu; a ačkoli Maďarsko (společně s Polskem) bylo považováno za průkopníka liberálních hospodářských a politických reforem ve východní Evropě, nedostatek rychlých a hmatatelných výsledků vedl ke změně společenských nálad a znovu vyvolal mechanismus ideologické inverze, kdy se počáteční liberálně reformátorská a proevropská euforie dramaticky změnila vlivem zintenzivnění konzervativních nálad a touhy najít „pevnější“ základy národní existence, zajistit Maďarsku důstojnější podmínky.

Situaci nového podlomení národní identity, vzešlého ze zklamání socialistickou a liberální ideologií v polovině prvního desetiletí nového milénia, měl překonat nový konzervativní (a současně populistický) projekt Viktora Orbána a jeho strany.

Z nedávné historie

Svaz mladých demokratů (Fidesz) bylo svého druhu jedinečné politické uskupení. Všichni jeho členové museli být mladší než 35 let. Jeho členové byli většinou mladí právníci, kteří sdíleli radikální liberální a antiklerikální myšlení a uctívali Margaret Thatcherovou. Bylo přirozené, že se připojili k Liberální internacionále.

Orbán sám se stal v zemi známým díky svému projevu 16. června 1989 na ceremoniálu znovupohřbení ostatků Imre Nagye a dalších maďarských politiků popravených v roce 1958. Ve svém projevu Orbán požadoval uskutečnění svobodných voleb a stažení sovětských vojsk z maďarského území.

Poté, co získal významné stipendium od George Sorose, absolvoval budoucí předseda vlády stáž na právnické fakultě v Oxfordu. Jakmile získal popularitu, pokusil se zbavit svoji stranu pověsti mladšího partnera Svazu svobodných demokratů a uspěl.

Hlavní ale bylo, že Victor Orbán velmi jasně vycítil zesílení požadavku na konzervativní politiku v maďarské společnosti. Od poloviny 90. let se strana pod jeho vedením postupně posunula od radikálních liberálů k národně konzervativnímu postoji v duchu pravicového křídla křesťanské demokracie. Od roku 1995 je Orbánova strana oficiálně nazvána Fidesz-MPP (Svaz mladých demokratů – maďarská občanská strana). Strana opustila Liberální internacionálu a v rámci struktury Evropského parlamentu se začlenila do sestavy Národních stran (spolek křesťanských demokratů v Evropě).

V důsledku pravidelné obměny kabinetů došlo k porušení konsensu mezi liberály, umírněnými konzervativci a socialisty, který byl základem politického tranzitu po roce 1989, což otevřelo cestu zastáncům „konzervativního populismu“. Nicméně až do tohoto okamžiku, k němuž dojde v roce 2010, se politické kyvadlo v průběhu dvou desetiletí pohybuje mezi levicově-liberálními aliancemi a na síle nabírajícími konzervativci.

Čtěte ZDE: Orbán a Trump: Bůh nás teď volá k odpovědnosti! Nepřítel se blíží. Proč stráže nezvoní na poplach? Za víru je třeba bojovat. Ukáže ještě Amerika lepší tvář? Apatické mlčení umírající Evropy. Ještě máme na vybranou

Rozčarování z politického kyvadla

První svobodné parlamentní volby v roce 1990 vyhrála konzervativní strana Maďarské demokratické fórum (MDF) zastávající strategii „tiché síly“, která se situovala jako „nacionálně orientovaná a liberální křesťansko-demokratická strana věřící ve sjednocenou Evropu“. Syntéza konzervatismu a liberalismu se však v tomto případě nezdařila. Představitelé MDF pod vedením předsedy vlády Józsefa Antalla se během svého vládnutí ani tolik nezabývali ekonomikou, jako spíše symbolickou politikou, včetně přejmenovávání ulic a náměstí či navracení ztracených šlechtických titulů, což vedlo pouze k rozsáhlým střetům s liberálními médii. Důsledkem jejich krátké vlády bylo, že představitelé MDF vyvolali ve společnosti kolosální rozčarování.

Parlamentní volby v roce 1994 vedly k vytvoření koalice Maďarské socialistické strany (nástupce MSZMP – Maďarské socialistické dělnické strany) a Svazu svobodných demokratů (SZDSZ), bývalého „hnízda“ disidentů. Koaliční vláda pod vedením socialisty Gyula Horna však neuspěla ani co do vytvoření institucí tržní ekonomiky, ani v boji proti korupci, ani se nevypořádala s odkazem Kádárovského státu „všeobecného blaha“.

Odpovědí na toto zklamání byly parlamentní volby v roce 1998, v nichž zvítězila koalice vedená mladým a charismatickým Viktorem Orbánem, který se ve věku 35 let stal v Maďarsku prvním tak mladým předsedou vlády. V roce 1998, po vítězství strany Fidesz v parlamentních volbách (strana získala 44% hlasů), vytvořil pravicovou centristickou vládu. V ekonomické sféře Orbán důsledně obhajoval snížení daní a příspěvků na sociální pojištění, boj proti nezaměstnanosti a inflaci. Mladému předsedovi vlády se rychle podařilo dosáhnout určitých sociálně-ekonomických výsledků. Za jeho vlády mírně poklesla inflace a snížil se i rozpočtový deficit. Byla přijata řada opatření sociálně paternalistického charakteru: zrušení poplatků za vysokoškolské vzdělání, obnovení mateřských výsad atd.

Ve snaze napodobit německý model kancléřské demokracie Orbán dělal vše pro to, aby povýšil roli premiéra v systému státní moci. Za dobu jeho prvního premiérství se uskutečnila rozsáhlá reforma státního aparátu, klesl celkový vliv parlamentu na politické procesy a současně se posílil vládní vliv na veřejná média.

Přitom však Orbán nedokázal vyřešit nespokojenost maďarské společnosti s problémem korupce a rostoucím rozpočtovým schodkem a kompenzoval to svojí aktivitou ve věcech symbolické politiky. Významnými událostmi během jeho předsednictví byla výstavba rozsáhlého Národního divadla na nábřeží Dunaje a převedení koruny sv. Štěpána z historického muzea do budovy parlamentu (poslední se brzy stane klíčovým symbolem národní konsolidace). Současně prohrál válku za kontrolu nad státním rozhlasem.

Parlamentní volby v roce 2002 znovu předaly moc koalici socialistů a liberálů. Do čela kabinetu se tehdy dostal bývalý funkcionář MSZMP Péter Medgyessy, kterého mnozí podezřívali ze vztahů se speciálními službami kádárovské doby. Takový komplot zasáhl koaliční liberály ze Svazu svobodných demokratů a poskytl oponentům koalice příležitost ke kritice. Po přežitém politickém zklamání se Orbán pokusil sestavit opozici vůči koalici pod heslem „občanská společnost proti vládě“. V rámci této kampaně poprvé oznámil myšlenku Fidesze jako politické strany nového typu, která zastupovala celý maďarský národ bez výjimky. To byla skutečná výzva pro socialisty a liberály, kteří tvrdili, že podporují pouze část společnosti, a neměli žádné ambice na tak významný objem symbolického kapitálu.

V roce 2004, po masivním korupčním skandálu, byl Medgyessy nucen opustit post předsedy vlády a předal otěže vládnutí sociálnímu demokratu Ferenci Gyurcsánymu,synovi multimilionáře, který deklaroval, že zastává „třetí cestu“ a inklinuje ke zkušenosti socialistických reformátorů Tony Blaira a Gerharda Schrödera. Při řešení sociálně-ekonomických otázek však mnohoslibný nový předseda vlády neuspěl.

Navíc díky své hrubé chybě ve veřejném politickém sdělení v roce 2006 dal šanci Viktorovi Orbánovi, který již začal ztrácet odvahu. Případ navenek vypadal poněkud banálně: na konci května 2006 Gyurcsány jako aktivní vůdce socialistů na setkání se členy strany prohlásil, že ve státním rozpočtu je obrovský schodek, který by podle jeho názoru mohl v blízké budoucnosti způsobit masivní společenské otřesy.

Konzervativní revoluce

Zpráva, kterou po nějaké době rozšířila sdělovací média, vyvolala masivní veřejné pobouření. Trpělivost společnosti unavené roky zklamání z úřadujících vlád skončila. Rozsah demonstrací a dalších protestů byl bezprecedentní a v mnohém připomínal situaci na podzim roku 1956. Gyurcsánův pokus využít policii k potlačení protestů způsobil ještě větší pobouření, protože předseda vlády porušil nepsané tabu o nepoužití síly proti protestujícím lidem. Orbán jako zkušený organizátor protestních akcí začal vytvářet občanské výbory a požadoval okamžitou rezignaci Gyurcsányho na funkci předsedy vlády.

Během rozsáhlých veřejných nepokojů vláda Gyurcsányho projevila určitou stabilitu a udržovala si moc až do začátku roku 2009, kdy v situaci hluboké finanční krize kabinet otevřeně přiznal bankrot státního rozpočtu. Gyurcsány byl nucen odstoupit a převedl výkon premiérských pravomocí na ministra financí Gordona Bajnaiho. Finanční bankrot v konečném důsledku vedl k stranickému a politickému kolapsu. Teprve bankrotem se ukázal stranický a politický systém země jako neschopný vyvést Maďarsko z těžké socioekonomické a politicko-ideologické krize.

V takových podmínkách se Orbánovi a jeho straně podařilo přeměnit parlamentní volby v roce 2010 na „volební revoluci“. Orbán dal jasně najevo, že země nepotřebuje nové stranické programy, ale systémové změny založené na nové ideologické platformě konzervativního charakteru. Předvolební program Fidesz se opíral o konzervativní slogany „práce, domov, rodina, zdraví a pořádek“. Samostatným tématem v rámci volební kampaně Orbánovy strany bylo prosazení nové ústavy vycházející z odlišného obrazu minulosti a budoucnosti země, než tomu bylo dosud.

Poté, co získal přesvědčivé vítězství ve volbách a v klíčových otázkách podporu pravicové radikální strany „Jobbik“ (Hnutí za lepší Maďarsko), stal se Orbán v květnu 2010 podruhé předsedou vlády. Nový premiér a jeho příznivci začali provádět hluboké systémové změny s využitím získaného „kreditu důvěry“ od voličů.

Za krátkou dobu byla přijata nová („Velikonoční“) ústava. Ve svém obsahu (v němž se mění název země z „Maďarské republiky“ na „Maďarsko“) vyzdvihla význam maďarských dějin a ústřední roli křesťanství v životě země, ustanovila etnické chápání maďarského národa (polgar), k němuž se započítávají všichni etničtí Maďaři žijící nejen na území dnešního Maďarska, ale i za jeho hranicemi. Koruna svatého Štěpána byla prohlášena za projev maďarské národní suverenity a symbol kontinuity maďarské státnosti a rovněž za posvátný objekt, jehož zneuctění se nyní trestá citelnou pokutou.

Je třeba poznamenat, že v preambuli ústavy se nahlíží suverénní rozvoj Maďarska jako násilně přerušený od 19. března 1944 (uchvácení země německými vojsky) až do prvních svobodných voleb v roce 1990.

Ústava dále vymezila řadu principů (sociální, finanční a hospodářské politiky, daní apod.), o nichž může být rozhodováno pouze dvěma třetinami hlasů poslanců v parlamentu, což ztěžuje přezkoumání základních principů socioekonomické politiky v případě vítězství opozice ve volbách do parlamentu. V reakci na kritiku radikálních ústavních změn Orbán a jeho straníci odpověděli, že taková potřeba byla předurčena hloubkou politickou a hospodářskou krizí, jež se v zemi utvořila v době parlamentních voleb roku 2010.

Čtěte ZDE: Visegrádští disidentni inspirují: Má Západ vůli přežít? I chatrná jednota dává naději. Zbraně bez vůle je použít jsou k ničemu. Poslechnou země Trumpovu výzvu? Evropská unie hubí Evropu. Poučení pro naše politiky

Nový ústavní pořádek

Změnou základů ústavního systému dostala Orbánova vláda široké možnosti pro realizaci strategie konzervativní konsolidace, pro niž byly aktivně využívány metody praktické i symbolické politiky.

Jedním z takových kroků bylo ustanovení 4. června za oficiální pamětní den s cílem vyrovnat smutný dluh za Trianonskou smlouvu z roku 1920, podle níž Maďarsko ztratilo 2/3 svých bývalých území a několik stovek tisíc etnických Maďarů, kteří zůstali za předělem nových státních hranic. Připomínky tragických událostí národních dějin mají přispět nejen k formování historického vědomí národa („zmraženého“ v době „gulášového socialismu“), ale také k pocitu ponížení národní důstojnosti, jímž se probouzí vědomí jednoty a mobilizuje odhodlání k realizaci současných úkolů rozvoje.

Prosazování ideje společné přináležitosti k jedinému etniku sdílejícímu společná vítězství a porážky v boji proti vnějším nepřátelům, rovněž tak společné tragédie a oběti, vytvořilo předpoklady pro přechod země od liberální demokracie ke konzervativní revoluci. Poměrně rigidní definice hranic etnicity (ne každý, kdo mluví maďarsky, je pravý Maďar) svým smyslem připomíná logický postup německého pravicově konzervativního filosofa Karla Schmitta při vymezení povahy politična („politika začíná rozlišováním mezi přítelem a nepřítelem“).

Pro doplnění rozšířené interpretace občanství Orbánova vláda zavedla přísnou normativní úpravu instituce občanství. V souladu s volebním zákonem z roku 2013 byli občané, kteří se odmítli zaregistrovat v příslušném volebním obvodu, zbaveni hlasovacích práv. Orbánově vládě se také podařilo iniciovat a dosáhnout přijetí řady zákonů upravujících činnost romské komunity v zemi. Od nynějška se výplata všech sociálních dávek ze strany státu váže na způsob života člověka a jeho faktické zaměstnání. Bylo povoleno používat střelné zbraně pro sebeobranu, což posílilo postavení branně sportovních spolků stavících se proti etnické zločinnosti.

Mezitím se stále častěji projevovaly náznaky konzervativního kurzu v domácí politice. Legislativně stanovená povinnost státu chránit životy svých občanů (definovaná od okamžiku početí) v praxi znamenala faktický zákaz potratů. Během období Orbánova premiérství byla zavedena centralizace řízení škol a došlo k posílení kontroly nad obsahem školních osnov se zvláštním zřetelem na jejich „humanitární“ složku. Mezi dalšími jednotlivými kroky lze připomenout přejmenování slavného budapešťského Náměstí svobody na Horthyho náměstí, stejně jako jmenování György Dörnera, známého svými nacionálně konzervativními názory, ředitelem Nového budapešťského divadla, který do divadelního repertoáru zahrnul hry skandálně proslaveného dramatika Ištvána Csurka. Vše dokresluje cílevědomá politika nátlaku na Středoevropskou univerzitu v Budapešti financovanou nechvalně známým Georgem Sorosem. V souladu se změnami zavedenými do maďarského zákona o vzdělávání se v zemi zakazuje činnost jakékoli zahraniční instituce, která nemá akreditaci v zemi původu. Středoevropská univerzita formálně spadá pod jurisdikci USA, přitom tam nemá vlastní vzdělávací základnu.

Inovace v domácí politice tím však neskončily. Na podzim roku 2013 vystoupil Orbán na třetím kongresu maďarských diaspor a řekl: „Možná budeme muset vybudovat nový ekonomický a sociální systém, a také kulturní model odlišný od současného evropského.“ V červenci 2014 vůdce strany Fidesz vyzval k přechodu od „neopodstatněných nadějí“ vkládaných do liberální demokracie na model státního zřízení podobného Rusku, Turecku, Číně a Singapuru, kde je sociální stát v obecně přijatém smyslu nahrazen jakýmsi „státem práce“ či „společností práce všeho lidu“.

Po opakovaném úspěchu v parlamentních volbách v roce 2014 se Orbánovi podařilo dokončit výstavbu nového politického systému v čele s Fideszem zastávajícím roli politického centra, dále pak s „Jobbikem“ jako „pravicovým“ a se socialisty a liberály jako „levicovým“ pólem. Díky tomu Viktor Orbán zafixoval svůj současný monopol na konzervatismus a populismus v rámci maďarského politického systému a tak omezil možnost vzniku levicově a pravicově populistických alternativ k vlastní politice.

Orbánova zahraniční politika

Charakteristická je i zahraniční politika Orbána ve vztahu k EU a jeho institucím. V rozhovoru věnovaném novinám „Le Monde“ v roce 2010 se představil jako „pravicový proletář“ bojující proti působení „nadnárodního byznysu“, který zastupuje zájmy bohatých zemí Evropy expandujících na úkor „chudých periferií“.

Na zahraničně politické aréně Orbán sám sebe nazývá hodnotově orientovaným politikem a projevuje se jako tvrdý přívrženec „real politiky“. Přestože demonstruje loajalitu vůči Washingtonu a Berlínu, opakovaně projevil svůj nesouhlas s nimi v řadě podstatných otázek. Na jaře roku 2014 rovněž veřejně vystoupil proti sankcím vedeným ze strany USA a EU proti Rusku a neskrýval své zklamání nad uzavřením projektu „South Stream“, který sliboval Maďarsku dobré perspektivy.

Orbán je přesvědčeným a aktivním protivníkem nelegální migrace. V roce 2016 jím vedená strana iniciovala otázku zpochybnění právoplatnosti kvót pro přistěhovalce, jimiž EU plánovala obsadit Maďarsko. Orbán současně zdůraznil pouze tranzitní pozici Maďarska a projevil se jako pevný obránce jeho svrchovanosti.

Orbán tak přerodil své ambice a „situační ideologii“ na plnohodnotnou politickou strategii, která umožnila radikálně změnit politickou a sociálně ekonomickou realitu.

Zdroj.