Jak pomoci Romům i Čechům zároveň Příspěvek do diskuse paní doktorky Kláry Samkové
Michal Brand
10. 4. 2018
Říkáte ZDE, že pokud chce někdo tvrdit, že integrace Romů v české společnosti dosáhla nějakých úspěchů, že jste připravena o tom diskutovat, ale že budete požadovat tvrdá fakta. Máte pravdu. Úspěchy jsou zcela marginální a jsou maximálně tak „jednou vlaštovkou, která jaro nedělá“.
Dále poměrně podrobně popisujete historii snah o zlepšení situace romské menšiny i o zlepšení soužití. Problémem nedostatečné integrace romské menšiny za komunistů bylo podle Vás, že komunisté k problému přistupovali jako k problému sociálnímu nikoli národnostnímu. Po roce 1989 podle Vás vzniklo množství romských aktivit, které se podle Vás snažili o „participaci na správě vlastních věcí“.
Souhlasím, že jednou z podmínek začlenění do fungující společnosti adekvátním konstruktivním způsobem je „podíl na správě vlastních věcí“ – podíl na správě vlastních věcí je podle mého názoru především jasná a nezměkčitelná odpovědnost za výsledky a důsledky vlastních činů. Správce bez odpovědnosti není správce ale tunelář. Podíl na správě vlastních věcí tedy znamená především odpovědnost za výsledky. Počínaje stavem bytů v Chánově, možnostmi vzdělávání značné části romských dětí pokračujíc, zaměstnatelností velké části romské populace nekončíc. Ne, všichni Romové nevedou své děti ke krádežím, k neúctě k práci, k neúctě k hodnotám, k neúctě k pozitivní tvorbě lidské práce a k neúctě k pozitivnímu přetváření světa okolo sebe. Ale je jich příliš mnoho na to, aby to byla zanedbatelná výjimka. A aby takový negativní přístup ke světu a k vlastní budoucnosti i k budoucnosti vlastních dětí mohl být chápán jako výjimka – kýmkoli, kromě sluníčkářů, kteří za všechno zlo světa kdykoli ochotně obviní bělochy, judeo-křesťanskou civilizaci, pracující většinu, slušnou střední třídu, Židy, „venkovské burany“, prostředních 80% populace, kam patříte i Vy sama, nebo obviní za všechno zlo tu pracující většinovou populaci, která svojí prací zaplatí všechny legrace, sociální dávky, výstavbu bytů i jejich demolice po několika letech.
Plně s Vámi souhlasím v několika dalších věcech, které uvádíte. Plně souhlasím, že romské organizace se ve velké většině proměnily ve spolky „pro-romské“, ve spolky parazitující na „romské otázce“, spolky, které zneužívají romskou problematiku k parazitickému životu vlastních „zaměstnanců“ a „představitelů“, k vlastnímu parazitismu ze státních příspěvků. Souhlasím, že neziskové organizace romskou situaci nijak nezlepšily a nezlepšují a samy jsou parazitickými organizacemi.
Dokonce si troufnu tvrdit, že v současném nastavení a v současném šílenství multikulti tyranie ani nikdy romskou situaci zlepšit chtít nebudou a nemohou. Cílem neziskovek není zlepšit situaci Romů, zlepšit možnosti začlenění Romů do společnosti, zlepšit vzdělanost romských dětí a zlepšit jejich šance a perspektivu. Cílem neziskovek je co nejvíce Romů v co nejbídnějších podmínkách, co nejméně integrovaných a co nejméně integrovatelných, co nejvíce nevzdělaných a nevzdělatelných romských dětí. Čím více neintegrovaných Romů, tím více dotací, subvencí, tím více neziskovek, tím více „zaměstnání“ pro s prominutím idioty s pseudo-univerzitním pseudo-vzděláním a honosnými tituly (různé humanitní obory). Čím větší problém, tím lepší situace pro neziskovky.
Proto také neziskovky nedělají nic jiného, než že křičí „rasismus, rasismus, diskriminace“. Protože kdyby měly neziskovky říci, kolik romských dětí přivedly na gymnázium a k maturitě, a kolik romských dětí přivedly na nějakou skutečnou univerzitu (ano, paní doktorko, například na práva, ale klidně i na jadernou fyziku, medicínu, biologii, geologii, strojárnu, jakoukoli skutečnou univerzitu), kdyby měly neziskovky vykázat výsledky své práce, zjistil by každý velice snadno, že tyto neziskovky udělaly pro skutečnou pomoc Romům ........ ehm, pardon, vůbec nic. Na jednoho romského vysokoškolsky vzdělaného člověka by neziskovky vykázaly náklady cca 15 miliard korun. A to si troufnu navíc tvrdit, že jeden každý univerzitně vzdělaný Rom ve skutečnosti vystudoval zcela nezávisle na jakékoli aktivitě jakékoli neziskové organizace. Nebo spíše činnosti neziskovek navzdory.
Říkáte „Stejná situace je v Kanadě, kde se v šedesátých letech dopustila vláda na Inuitech, dříve Eskymácích, obdobných zvěrstev jako komunistická vláda na Romech v 50. létech. V Československu se zabavovali koně a sundávala se kola z kočovných vozů, v Kanadě se vybíjeli eskymáčtí tažní psi.” Ale paní doktorko, řešení problematiky života Romů asi těžko může spočívat v tom, že budou kočovat ve vozech po republice, krást slepice a opékat si je na ohni tam, kde se zrovna utáboří. Jakákoli ekonomická činnost v dnešní moderní ekonomice je zcela neslučitelná s kočovnictvím. To je prostě fakt. Dělník v automobilce nemůže kočovat po Evropě.
Soužití menšiny a většiny zároveň nemůže spočívat v tom, že si většina nechá od menšiny líbit cokoli a bude tolerovat naprosto destruktivní, kontra-produktivní modely a způsoby chování. Kočovat v moderní společnosti prostě není možné. Pokud chtějí Romové kočovat a krást slepice, protože něčím se při kočování živit budou muset, musí si najít nějakou jinou oblast s jinou civilizací, s jiným kulturně-civilizačním a sociálně-ekonomickým modelem. Tato moje námitka není rasismus, to je naprosto jasný a exaktně daný požadavek. Požadavek daný základními předpoklady fungování jakéhokoli systému – lidské společnosti stejně jako jakéhokoli jiného složitého systému. Není možné mít pravidla silničního provozu, že lidé se sudým číslem v poznávací značce jezdí na silnici vlevo, lidé s lichým číslem vpravo a lidé s individuální poznávací značkou mohou jezdit vlevo, vpravo nebo uprostřed, jak se jim zrovna ten den zachce. Můžete to zkusit. Můžete obvinit lidi, kteří trvají na jednotných pravidlech silničního provozu z „anti-sudo-číselného rasismu a xenofobie“. Ale fungovat to nebude. A pokud to zavedete, způsobíte jen rozvrat, chaos, kolaps.
Čím začít?
Zbavit se premisy – za problémy menšiny může rasismus většiny.
Přestaňme Romům říkat, že za jejich problémy může rasismus většiny. Za problémy Romů mohou v první řadě Romové sami. Ať to zní sebetvrději, sebevíce „rasisticky“, sebevíce politicky nekorektně.
A řešení problémů Romů začíná (a v dnešní situaci a v dnešním pojetí také ihned končí) u Romů samotných. Zlepšit svoji situaci musí především Romové sami. Romové sami musí začít tím, že chtějí chodit do práce a ne žít ze sociálních dávek, jak vidíme u této národnosti nebo sociální skupiny až příliš často. A je naprosto jedno, jestli budeme Romy nazývat sociální skupinou nebo národností nebo národem nebo bflmpsvz skupinou. Na problému to nic nezmění.
Řešení budoucnosti romských dětí nespočívá v tom, že většinovou populaci nazveme rasistickou a nezvladatelné děti s asociálním chováním nacpeme do normálních škol „inkluzivní stranickou direktivou“, jak vidíme v cca 99,99999% politicky korektních diskusí na toto téma. Řešení budoucnosti romských dětí spočívá v tom, že romské děti budou svými výsledky ve vzdělání, svým přístupem ke vzdělání, svojí úctou ke škole a snahou získat vzdělání k nerozpoznání od dětí českých, vietnamských, ukrajinských, ruských, slovenských, německých. Proč nejsou vietnamské děti ve zvláštních školách? Proč například právě vietnamské děti dosahují naopak lepších výsledků v normálních školách než děti české? „Rasismus“?
Pomozme Romům, stejně jako jakýmkoli jiným sociálně vyčleněným, sociálně slabým skupinám. Pomáhejme jim, jak jen můžeme. Pomáhejme jim změnit svůj život, začlenit se řádně do společnosti, Získají na tom nejen oni sami, ale i celá většinová společnost. Vím, že i mezi romskými dětmi jsou a budou talenty – pro hudbu, pro malování, pro matematiku, pro architekturu, pro právo, pro geologii. Stejně jako takové talenty jsou i v chudých a sociálně vyčleněných českých rodinách. Ztrátou těchto talentů ztrácíme všichni. Náklady vynaložené na to, aby i tyto děti měly motivaci, chtěly a mohly získat vzdělání, tyto náklady se vrátí stokrát, tisíckrát.
Neplaťme Romům ani chudým českým rodinám peníze na pohodlný život BEZE ZMĚNY PŘÍČIN jejich neutěšené situace. Plaťme jim za změnu této situace. Neplaťme jim ledničku, televizi. Plaťme jim vzdělání, rekvalifikační kurzy. Plaťme romským dětem a dětem ze sociálně slabých rodin klidně prospěchové stipendium za dosahování výsledků (v anonymních testech, abychom neměli pozitivně-diskriminované „hodnocení“ výsledků vzdělání), plaťme romským a dalším dětem ze sociálně slabých nebo vyčleněných skupin klidně prospěchové stipendium od základní školy. Ukazujme jim prakticky, že vzdělání se jim vyplatí a že nemusí krást, aby měly hezké značkové tričko. Pomozme jim vymanit se z bídných podmínek, pomozme jim získat schopnosti a dovednosti k samostatnosti, k dosažení úspěchu vlastní prací a dovednostmi. Ukazujme jim a veďme je, jak jen můžeme, k tomu, že model chování „s nataženou rukou čekám na sociální dávky a kdo mi je nedá, ten je rasista“není jediný možný. Že mohou dosáhnout úspěchu vlastním přičiněním, vlastním úsilím, vlastní prací.
Pojďme stimulovat a motivovat nejen Romy, ale všechny sociálně slabé skupiny. Pojďme je motivovat ke změně vlastního postavení. Přestaňme jim platit držhubné nebo výpalné, které je jen motivuje k setrvání ve své sociální a ekonomické vyloučenosti a ke stále širší a početnější reprodukci stejného problému – k nezačlenění do fungování společnosti, k vyčleněnosti, k vytváření stále početnější skupiny lidí, kteří od většinové společnosti pouze vyžadují, požadují, obviňují, vyčítají.
Říkáte, že by Romové měli mít možnost vzdělávání ve svém jazyku, ale toho se jim nedostává. Romové mají mít možnost vzdělání ve svém jazyku? O čem se budou vzdělávat ve svém jazyku? To nemyslím jako útok, urážku, znevažování Vašeho stanoviska, paní doktorko. Myslím to jako vážně míněný dotaz. Musím se totiž přiznat – chápu, co může být předmětem vzdělávání v maďarštině, slovenštině, ruštině, ukrajinštině, němčině. Ale nevím, co by mohlo být předmětem vzdělávání v romštině. Napadá mne laciný a hloupý vtip – správné vyplnění žádosti o sociální dávky. Ale veďme tuto diskusi vážně. Budu se snažit o co nejméně ironie. Jde o problém vážný. Ale i na tom hloupém vtipu možná něco je. Připusťme to na chvíli, vynechejme alespoň na chvíli tyranii politické korektnosti.
Všechny ostatní menšiny, Maďaři, Němci, Slováci, Rusové, Ukrajinci, Poláci, křesťané z afrických zemí (mimochodem, mám souseda afrického křesťana), ti všichni mají jednu základní věc společnou s většinovou populací – sociálně-ekonomický model, kulturní model. Úctu k práci, snahu být součástí společnosti. Snahu pracovat, vydělávat, dosahovat úspěchu pozitivním způsobem, způsobem akceptovaným většinovou společností, způsobem, který celou společnost nepoškozuje, ale přináší hmatatelný pozitivní přínos ostatním. Mají Romové stejný kulturní model? Mají ve svém kulturním a sociálně-ekonomickém modelu jako jeden ze základních principů úctu k práci, k pozitivnímu tvoření, k přetváření svého vlastního okolí i života k lepšímu vlastní prací? Tak to totiž má celá evropská civilizace. Není náhodou problém nevzdělanosti většiny romské populace v tom, že pro Romy samotné vzdělání není hodnotou a cílem, a nikoli v tom, že je málo učebnic v romštině? Romové, stejně jako všichni ostatní, musí adaptovat svůj sociálně-ekonomický, svůj kulturní model požadavkům moderní společnosti. Nebo se dobrovolně vyčleňují a musí nést svoji bídu a vyčleněnost jako následky svého rozhodnutí. Stejně jako všichni ostatní.
Základní moment řešení situace romské menšiny totiž podle mého názoru je právě tento princip, který musí i romská menšina akceptovat. Multikulturalisté možná budou tvrdit, že bude roztomilé kulturní obohacení, když vedle sebe budou existovat sociálně-ekonomické a civilizačně-kulturní modely, které jsou zcela nekompatibilní. Jako například multikulturalisty vysněná leč naprosto nemožná koexistence evropské kultury rovnosti práv, občanských svobod, rovnosti žen, a vedle toho muslimské kultury s jejich „filozofií“nutnosti vyvraždit Židy, zotročit a částečně vyvraždit ateisty a křesťany (jen částečně, protože někdo musí pracovat a platit džizju, že?), muslimské kultury „práva“ znásilnit a pak ukamenovat každou nezahalenou ženu, která má tu „drzost“ chodit po ulici bez doprovodu matky apod.
Stejně tak není možná koexistence sociálně-ekonomického a kulturního modelu založeného na práci a osobní zodpovědnosti a modelu založeného na požadování privilegií, dávek, nového bytu každých pět let apod. Pardon, paní doktorko, ale tak naneštěstí funguje tak velká část romské menšiny, že je to po mnohaletých zkušenostech většinovou populací vnímáno jako charakteristický rys. Nazvěte to rasismem, ale nic tím nezměníte. Zakážeme slovo cikán, protože má staletími dané negativní konotace, dané naprosto konkrétní zkušeností s chováním této menšiny, ale nic tím nezměníme. Proč nemusíme zakazovat slovo „Maďar“ nebo „Němec“ nebo „Francouz“ nebo „Rakušan“? Jen několik let a budeme muset ze stejných důvodů zakázat i slovo Rom a nahradit ho slovem jiným v rámci „orwellovsko-jakešovského“ pseudo-řešení reálného problému změnou názvosloví.
Jakýkoli model, způsob, princip řešení problematiky zlepšení života Romů a jejich situace musí především zaměřit všechny priority na to, aby z nich vyrostlo co nejméně lidí, kteří umí diskutovat jen v rovině „diskriminace“, „dávky“, „rasismus“, „my máme právo, vy povinnost“. A co nejvíce lidí, kteří budou chodit do práce a budou CHTÍT chodit do práce, budou usilovat o vzdělání svoje i svých dětí, o získávání dovedností, které jim umožní uplatnit se na pracovním trhu i bez právníků a provokatérů z neziskovek za zády. Vy přece také nepotřebujete k získávání klientely pro Vaši advokátskou praxi ceduli „dyškrymynance“ a neziskovku za zády. Jste schopná právnička a nikoho ani nenapadne přemýšlet nad tím, zda jste Romka nebo ne.
Zrušme všechny neziskovky parazitující na problému vyčleněných sociálních skupin, na problémech nezačleněných menšin, na problémech romské menšiny. A začněme odznova. Kdekoli vynakládáme prostředky na nápravu problému, požadujme měření výsledků a jasné zaměření na snížení problémů, nikoli na jejich stále se rozšiřující reprodukci. Kdo problém jen reprodukuje a žvaní o něm, ať nedostane ani korunu dotací.
Romové mají jistě právo na vzdělání v romštině. Mají právo učit se antickou filosofii z učebnic přeložených do romštiny. Ale nejdříve musí chtít učit se antickou filosofii. Mají právo učit se Pythagorovu větu i trojčlenku nebo kvadratické rovnice z učebnic v romštině. Ale nejdříve musí chtít učit se matematiku. Mají právo učit se botaniku, zoologii, chemii, geometrii, programovací jazyky, anatomii, geografii, topografii, deskriptivní geometrii, ba dokonce i infinitezimální počty z učebnic v romštině. Ale nejdřív se to všechno musí chtít učit. Ne všechno najednou, ale vlastně vůbec něco. S ironií, kterou si přeci jen občas nemohu odpustit a kaji se za to – nemyslím, že problém nevzdělanosti drtivé většiny romské populace by spočíval v tom, že je v romštině málo učebnic derivací a kvadratických rovnic. Ale pokud to tak je, problém může být vyřešen velice snadno, za částku v řádu milionů korun, za částku naprosto směšnou v porovnání s mnohamiliardovými každoročními náklady ve stávajícím „řešení“ řádného, produktivního, samostatného, prospěšného a přínosného začlenění romské menšiny do fungování naší země a naší civilizace. Ale ono to tak není.
Nemůže vedle sebe koexistovat sociálně-ekonomický a kulturně-civilizační model založený na práci a vlastním úsilí, model založený na zodpovědnosti rodičů za ZAČLENĚNÍ A ÚSPĚCH VLASTNCÍH DĚTÍ a vedle toho model založený na bezpracném životě ze sociálních dávek, z cizí práce, a halasného obviňování všech ostatních z vlastního neúspěchu, model založený na neochotě dosáhnout úspěchu a o to větší ochotě podílet se na plodech takového úspěchu dosahovaného jinými. Platí to pro nelegální migranty, platí to pro existující neintegrované menšiny, platí to pro kriminální sociální skupiny, platí to pro parazitující Čechy, Slováky i Romy, platí to i pro některé „Afroameričany“ v USA, platí to pro černochy (nebo Afroafričany) v Zimbabwe nebo v Jihoafrické republice.
Dlouhodobě nemohou tyto dva modely koexistovat – jeden převáží a „zvítězí“. Buď sociálně neintegrované skupiny „vyhrají“. Vyhrají a pod vahou jejich požadavků na dávky se zhroutí sociální systém, pod vahou tím dané finanční zátěže produktivních skupin se zhroutí ekonomika (produkce hmotných i nehmotných statků, produkce jídla, domů, bytů, nábytku, oblečení, toho všeho, co člověk spotřebovává ve svém životě – a co musí někdo vytvořit, vyrobit; a sociální dávka to vážně nevyrábí). Tak, jako se zhroutilo zemědělství Zimbabwe. Pod vahou narůstající kriminality se zhroutí společenské mechanismy fungování. Pod vahou narůstajícího počtu inkludovaných „žáků“ (s minimálními předpoklady navštěvovat standardní školu) se zhroutí systém vzdělávání.
Nebo se prostě nutné principy fungování a rozvoje moderní, úspěšné a přínosné lidské společnosti přestanou přizpůsobovat neproduktivním, destruktivním modelům chování menšin v naší civilizaci. Což platí pro všechny „diskriminované“ menšiny. A v takovém případě bude naše civilizace, náš sociálně-ekonomický model, náš kulturně-civilizační model i v budoucnu růst, rozvíjet se a nabízet všem jejím řádným členům veškeré výsledky svého fungování. Výsledky, které žádný jiný model sociálně-ekonomického chování nepřinesl, nepřináší a ani přinášet nemůže. Tyto výsledky naše civilizace, naše kultura nabízí všem, kteří respektují pravidla jejího fungování – bez ohledu na barvu pleti, bez ohledu na jméno, nářečí, národnost. Nabízí tyto výsledky jako možnost je získat vlastní prací a vlastním úsilím, ale ne jako automatický, ničím nezasloužený a ničím nepodmíněný„nárok“.
Motivujme romské děti i děti ze všech ostatních skupin sociálně vyčleněných. Motivujme je k tomu, aby získávaly vzdělání. Aby si vážily vzdělání. Aby z nich vyrostlo co nejvíce lidí s doktorátem – práv, medicíny, přírodních věd. Aby z nich vyrostlo co nejvíce lidí, se kterými je vůbec možné vést polemiku o problémech společnosti.
Návrat k řešení otázky Romské jako otázky národnostní je podle Vás dobrým začátkem řešení. Myslím, že je to jedno, jestli to budeme nazývat otázkou národnostní, sociální nebo jinou.
Myslím, že vůči všem musíme prostě trvat na dodržování pravidel, neodměňovat nepřizpůsobivost, odmítání práce, neodměňovat parazitismus. (Ať už jde o desetitisícové sociální dávky nebo o miliardové dotace, předražené státní zakázky a daňové úlevy pro miliardáře, mimochodem.) Musíme trvat na povinnostech, na dodržování pravidel, na povinnosti starat se o výchovu a vzdělání dětí u všech rodičů, nejen u těch z většinové, integrované populace. A kdo taková pravidla, pravidla, která jsou samotným základem fungování a rozvoje naší společnosti, celé naší judeo-křesťanské civilizace, pravidla, díky kterým dosáhla Evropa takového stupně rozvoje, kdo tato pravidla nedodržuje, nesmí být odměňován dávkami ale trestán. Není obětí ale pachatelem.
Můžeme a MÁME pomáhat těm, kteří chtějí svoji situaci zlepšit – začlenit se do fungování společnosti, stát se znovu přínosem a ne ekonomickou přítěží, zajistit svým dětem lepší perspektivu a budoucnost bez závislosti na dávkách. Bude to ekonomicky, sociálně i kulturně přínosné jak pro sociálně vyčleněné, nebo pro romskou národnost, je jedno jak to nazveme, ale bude to ekonomicky, sociálně i kulturně přínosné pro nás pro všechny.
Za vyhýbání se práci a parazitismus, ale především za zanedbávání výchovy a vzdělávání vlastních dětí, za tento zločin na dětech, za pořizování si spousty dětí jako poukázky na sociální dávky bez schopnosti nebo vůbec jakékoli vůle zajistit těmto dětem vzdělání, budoucnost a perspektivu, za to neodměňujme, ale trestejme. I trestně právně – včetně trestů odnětí svobody, v případě opakování se tohoto zločinu na dětech i opravdu dlouhými tresty odnětí svobody. Kdo si pořizuje děti proto, aby nemusel pracovat a měl vysoké sociální dávky a odmítá chovat se zodpovědně vůči budoucnosti vlastních dětí, ať je potrestán. Ať je to Čech, Vietnamec, Němec nebo Róm.
Rovnost všech před zákonem. Základní princip naši civilizace.
Začněme snahu o zlepšení situace Romů tím, že přestaneme za špatnou situaci Romů obviňovat většinovou populaci. Pomáhejme Romům i jiným vyčleněným sociálním skupinám začlenit se do řádného fungování společnosti. Ale řekněme otevřeně – každý musí především sám chtít změnit svůj život k lepšímu. S tím musí každý, kdo je v nepříznivé situaci, sám začít. Bez toho to nejde.
A bez identifikace PŘÍČIN, není možné ŘEŠENÍ DŮSLEDKŮ, jen jejich maskování. Klidně i po desetiletí. I to je praktická zkušenost.
Zdroj
