První otázka na odlehčenou: Co považujete za nejstupidnější otázku, kterou vám novináři jako nepiloti a nekosmonauté pokládají?

Jak poznáte, kde je nahoře a kde dole? Odpověď: Podívám se z okénka a tam, kde vidím Zemi, je dole.

Když se po mnoha letech podíváte zpět, co vám výcvik kosmonauta dal do života? V čem spočívá ten nadhled, který jste oproti ostatním díky výcviku kosmonauta získal?

Zdokonalil jsem se v ruském jazyce. Poznal jsem přátelství na vyšší úrovni. V letectvu platí zásada, že letadlo nezná funkci, ani hodnost. Je mu jedno, zda za „knipl" usedá poručík či generál. Musí to být člověk, který UMÍ. A když neumíš, brzy se zabiješ. Toto sbližuje ten letecký národ. V kosmonautice je to „vyšší dívčí" Pravidlo stejné, ale výše postavené. Tam také rozhoduje individualita jednotlivce, ale nadřazeno je kolektivní rozhodnutí. Jinak řečeno, nesmíš udělat chybu, neboť některé operace jsou nevratné a také se nemusíš vrátit zpět na Zemi. Prostě, jeden čte postup z itineráře, druhý dá prst či speciální ukazovátko na příslušné tlačítko, první zkontroluje a druhý teprve potom úkon provede. Profese kosmonauta ještě více tyto lidi sbližuje.

Prvním občanem ve vesmíru byl občan SSSR, druhým národem byly USA. Třetím byl občan Československa — malé, tehdy 15ti milionové země. O čem to podle vás vypovídá?

V rámci programu Interkosmos bylo zpočátku nabídnuto zemím socialismu mít svého kosmonauta. Velký politický tah. Ovšem jak to udělat, aby v tom byla nějaká spravedlnost? Rozhodoval vklad těchto zemí do programu Interkosmos, jejich nejen finanční, ale i duševní vklad. Takže zvítězili, a jednoznačně, Čechoslováci. Druzí byli Němci, tedy východní — NDR. Ale oni přeci prohráli II. světovou válku. A to se jaksi nehodí, aby v této situaci Poláci byli až třetí. Takže letci z NDR se přesunuli na třetí místo. Chci jen říci, že v první skupině, která přišla do Hvězdného městečka na podzim roku 1976, byli dva piloti z Československa, dva piloti z Polska a dva piloti z NDR.

Dokáže dnešní vojenské letectvo vychovávat dostatečně kvalitní lidi pro hypotetický kosmický program?

Situace se mění a dnes můžeme s klidným svědomím říci, že pro výběr budoucích kosmonautů není rozhodující profese vojenského pilota. Možná pouze pro velitele, ale ostatní jsou odborníci. Zářný příklad byly americké posádky raketoplánů. A i dnes, kdy Američané startují a přistávají v ruských komických lodích, již není rozhodující, že velitelem je vždy ruský kosmonaut. To je ta vzájemná důvěra, profesionalita na vyšší úrovni, kde nějaká politika a vzájemné mezinárodní třenice jdou stranou. No, a co se týká toho, zda ještě někdy budeme mít českého kosmonauta, odpovídám, možná ano, ale to je zatím ve hvězdách. V současné době se žádný Čech ke kosmické pouti nepřipravuje a ještě asi dlouho tomu tak nebude.

Jak jste se jako mladý muž při výcviku pro let do kosmu vyrovnával s existenciálním strachem z neznámého?

Slovo STRACH nepřipouštím, ale slovo OBAVY — ano. Člověk s pocitem strachu by ani nemohl jezdit v automobilu, natož usedat za řídicí páku letadla. Ale obavy jsou vždy, je to přirozené. Proto si musím být jistý, že jsem v přípravě nic nepodcenil, že možné i nemožné zvláštní i havarijní případy, které mohou tam nahoře vzniknout, jsem schopen samostatně, případně s pomocí řídícího střediska, vyřešit.

Jako mladý muž jste se připravoval na velkou pouť do vesmíru, protože jste ve svém nitru věřil, že tam něco naleznete. Dnes, jako zralý muž, stále věříte tomu, že musíte tam nahoru, abyste tam něco našel? Nebo již rozumíte tomu, že není třeba létat do závratných výšek, jelikož vše je tady dole?

Otázka pro ty, co si dají v hospodě pivo a diskutují na jakékoli téma. Člověk se svým poznáním a přirozenou zvídavostí jde neustále kupředu. Kdyby tomu tak nebylo, žili bychom ještě v pravěku. Ale všechno má svůj řád a zákony. V současné době, kdy je mi 74 let, mám i jiné hodnoty. Dům již nechci stavět, od toho jsou moje děti, od státu dostávám solidní důchod, takže má životní úroveň, ale i celé rodiny, je slušná a nemám nouzi. Ale to profesionální svrbění je pořád. Před několika dny jsem byl pozván proletět se letadlem mého vojenského mládí a poručických let — MiGem-15 UTI. Jediný létající exemplář v Evropě! Nezapomenutelný dojem. Najednou si uvědomíte, jak ten život rychle ubíhá a co byste ještě měli stihnout udělat. Ano, v mém věku vše potřebné mám tady na zemi. Rodinu, zázemí dobré pohody, kamarády a i tu hospůdku s dobrým točeným pivem. Ale to jen příležitostně, protože pocházím z jižní Moravy, takže dávám přednost dobrému vínečku. A rád se do těchto končin vracím, mám zde sourozence a kamarády, se kterými si rozumím.

Považujete vesmírný prostor za budoucnost lidstva, jak o něm hovořil například slavný britský fyzik Stephen Hawking? Nebo vesmírný program a naděje lidstva do něj vkládané považujete jen za ztrátu času a odvedení pozornosti od těch skutečně důležitých věcí: od toho, jak tady spolu jako lidé na Zemi žijeme?

Otázka pro politiky či filozofy. Jak si tady na Zemi usteleme, tak si i lehneme. Jen idioti, magoři a jim podobní, mají jakési své osobní cíle a chtějí na Zemi změnit to, co od nepaměti funguje — lidský život. Člověk je již takový, že chce něco víc. Chce létat rychleji a výše. Také se tomu říká vědecko-technický pokrok. Ano, žijeme v třídně rozdělené společnosti, kdy názory jedné strany jsou nepřípustné pro druhou stranu. Proboha, pokud toto bude nadále pokračovat, máme namířeno k válečnému konfliktu a zkáze lidstva. Již několikrát jsme se k tomu přiblížili. Toto nesmíme dopustit. Možná to nyní bude znít propagandisticky, ale vzpomněl jsem si na slova Julia Fučíka — Lidé, bděte!

Je něco, co byste si je Dni kosmonautiky přál dodat?

Jsem důchodce, absolvent Letecké vojenské akademie J. A. Gagarina v Moninu a také ten, který se připravoval společně s našim kosmonautem Vladimírem Remkem ke kosmickému letu. Ale to bylo před 40 lety. A také mám svůj společenský život. Chodím po základních školách a vyprávím dětem svůj životní příběh. Chci, aby dnešní mládež znala naši historii, aby věděli, že jsme měli i jiné prezidenty, a ne pouze Havla, že vzdělání je to, co dostanou zadarmo a konečně i to, aby byli platnými občany naší krásné země, která se jmenuje Česká republika. Nesmíme připustit, aby nás vytlačily jakési africké národy, jejichž běženci nic neumí, mají jinou představu o světě a chtějí konec konců ovládnout tuto zemi. Na závěr, naprosto souhlasím s politikou našeho prezidenta, který se jmenuje Miloš Zeman.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.