ROZHOVOR „Vrah Arnauda Beltrama, Marokánec Radouane Lakdim, už před lety obdržel francouzské občanství. Samozřejmě měl být jakožto nepřítel národa, do kterého se nečestně vecpal, zbaven francouzského občanství a poslán zpátky do Maroka. To ale vládnoucí pseudohumanisté nemohou udělat. To by byl rasismus! Tak raději vystavují smrti své krajany včetně těch nejlepších z nich,“ říká Čech žijící v Paříži Martin Janeček.

Francouzští intelektuálové ve svém manifestu „Ne islámskému separatismu“ varují před novým totalitarismem a omezením svobody. Jaký měl dopad manifest ve francouzské společnosti a na politické scéně?

Jaký měl ten manifest dopad a ohlas, mohu těžko posoudit. Vím jenom, že mezi podepsanými jsou bývalí ministři Luc Ferry a Bernard Kouchner, filozof Alain Finkielkraut, spisovatelé Pascal Bruckner a Yann Queffélec, historik Pierre Nora, politolog Pierre-André Taguieff a další osobnosti.

Prohlašují: „Jsme občané odlišných a často protichůdných názorů, ale shodli jsme se, abychom vyjádřili své obavy ze stále silnějšího islamismu. Co nás spojuje, je pocit, že hrozí nebezpečí svobodě. A to je důležitější než to, co nás rozdělí zítra.“

Říkají, že tento nový totalitarismus se snaží ovládnout terén všemi prostředky a zároveň se představuje jako oběť nesnášenlivosti . „Islamisté se cítí ponížení, dokud nevládnou. Nový separatismus postupuje maskovaný. Chce se jevit jako umírněný, ale ve skutečnosti je zbraní ve službě úsilí o politickou a kulturní nadvládu islámu.“ A kladou otázku, zda není „výrazem charakteristické nenávisti vůči demokracii a naší zemi“.

Nelíbila se mi jejich slova: „Co nás spojuje, je pocit, že hrozí nebezpečí svobodě. A to je důležitější než to, co nás rozdělí zítra.“ Měli by se alespoň snažit překonat, co je rozděluje.

Jak se islámský separatismus projevuje v praxi?

Podepsaní francouzští intelektuálové vyčítají muslimům, že vytvářejí něco jako stát ve státě. Ve Francii je dnes mnoho míst, kam policisté raději nevstupují. I bývalý prezident Hollande už mluvil o připravujícím se rozdělení Francie.

Islám zakazuje svým věrným žít pod vedením nevěřících. Ti mohou být tolerovaní, jenom pokud jsou muslimům podřízení. Proto například Pákistán se odtrhl od Indie po odchodu Britů. Proto došlo v Libanonu k občanské válce. V Evropě muslimové jsou obzvlášť početní v severní Francii, v Belgii a v Nizozemsku. Tam se možná brzy vytvoří takový nový Pákistán.

Jak Francouzi reagují na poslední teroristické útoky? Na chvíli se semknou a pak vše postaru? Nebo oběť Arnauda Beltrama Francouze probudí?

Snad můžeme alespoň doufat, že oběť, kterou Arnaud Beltrame podstoupil, nebude úplně marná. Snad alespoň někteří ze všech těch zrádců svého národa a své kultury, ze všech těch zbabělců a kapitulantů, kteří řídí tuto nešťastnou Francii, se zastydí.

Pravice, především představitel strany Les Républicains Laurent Wauquiez, žádá, aby potenciální teroristé, registrovaní pod písmenem S, byli vypovězeni z Francie, pokud jsou cizinci, a aby alespoň ti nejnebezpečnější z těch, kteří mají francouzské občanství, byli preventivně internováni. Podle sondáží 90 procent Francouzů schvaluje tento požadavek. Vrah Arnauda Beltrama Marokánec Radouane Lakdim už před lety obdržel francouzské občanství. Samozřejmě měl být jakožto nepřítel národa, do kterého se nečestně vecpal, zbaven francouzského občanství a poslán zpátky do Maroka. To ale vládnoucí pseudohumanisté nemohou udělat. To by byl rasismus! Tak raději vystavují smrti své krajany včetně těch nejlepších z nich.

Arnaud Beltrame byl katolík. Jak se staví katolická církev ve Francii k problému imigrace a islamizace? Stejně jako papež František? A jak se k tomu stavějí jednotliví věřící?

Víme, že Arnaud Beltrame byl věřícím katolíkem. Vyrostl v ne příliš praktikující rodině, v mládí se stal svobodným zednářem. Ale asi ve třiceti se zúčastnil poutě do Lourdes a stal se věřícím. Pokřtěný po narození konal své první svaté přijímání v třiatřiceti letech. Pak pravidelně docházel na duchovní cvičení do cisterciáckého opatství v Timadeuc. Se svojí chotí Murielle, se kterou byl oddán občansky, se chystal k církevnímu sňatku plánovanému na 9. června 2018. Jeho vdova o něm řekla: „Nelze rozumět jeho oběti, jestliže ji oddělíme od jeho osobní víry. Bylo to gesto žandarma a křesťana. Obě jsou propojené. Nelze je oddělit jedno od druhého.“

Beltramův náboženský pohřeb se pak konal v katedrále v Carcasssonne. Provedl ho Monseigneur Antoine de Romanet, biskup armády.

Co se mě týče, nic mě neznechutilo tolik, jako když jsem po hrdinské smrti Arnauda Beltrama viděl v televizi katolického kněze z míst, kde k útoku došlo, který vyslovoval obavy, aby jeho oběť neměla za následek posílení nepřátelství vůči muslimům. Až tak daleko tedy někteří křesťané došli s tou slavnou větou z evangelia „Milujte své nepřátele“! Přitom už v roce 2006 kaple svatého Vincenta de Paul byla obětí požáru založeného muslimy.

Ovšem vedoucí pracovníci zmíněného televizního kanálu zřejmě dali slovo právě tomuto „politicky korektnímu“ knězi. Není snadné odhadnout, do jaké míry ostatní duchovní a veřící sdílejí tyto názory. Ovšem víme, jaký je postoj hlavy církve, papeže Františka.

Jaká je odpovědnost francouzské vlády za teroristický útok? Že jde v případě vraha o islamistu, přece úřady věděly...

Víme, že Beltramův vrah byl na seznamu podezřelých osob sledovaných policií a registrovaných pod písmenem S. Samozřejmě kdyby vláda přijala, co navrhoval Laurent Wauquiez, Arnaud Beltrame by dnes byl živ a zdráv a těšil by se na svou příští církevní svatbu.

Ovšem všechnu zodpovědnost nemá jenom vláda. K článku, který jsem o tom uveřejnil ve Francii, mně nějaký důstojník policie napsal, že Beltrama mají na svědomí především jeho kolegové, kteří poslali Lakdimovi dopis, aby se dostavil na kontrolu na policejní komisařství. Lakdim si zřejmě myslel, že ho uvězní, tak si raději pospíšil spáchat svůj zločin. Osoby registrované pod písmenem S je třeba vytáhnout z postele ve čtyři ráno, psal zmíněný důstojník.

Jaká je teď ve Francii bezpečnostní situace? Probíhá občanská válka s imigranty?

Zatím ještě nemůžeme mluvit o skutečné občanské válce, Ale jak ještě dlouho?

Kdysi, když jsem ještě pracoval na francouzském ministerstvu školství, jsem navštívil Libanon s oficiální delegací. Libanonci nám chtěli ukázat, že občanská válka skončila, aby se zase rozběhl turistický ruch. Zde si nyní nekladu tak dalece otázku, zda Paříž bude druhý Bejrút, jako spíš kdy se jím stane. Ovšem je také možné, že francouzští vládnoucí prostě kapitulují a zcela bez boje vydají svou zemi muslimským dobyvatelům.

Dlouho se hovoří o narůstajících útocích muslimů proti židům ve Francii a o exodu židů z Francie. Jak to vypadá nyní? Mohou se tam židé cítit bezpečně?

Samozřejmě se bezpečně cítit nemohou. Stejný den, kdy byl u Carcassonne usmrcen Arnaud Beltrame, byla v Paříži zavražděna pětaosmdesátiletá židovka Mireille Knoll dvěma mladými muslimy, z nichž jeden byl její soused. Prý při tom volal „Alláhu akbar!“. Předtím byl nějakou dobu ve vězení za pokus znásilnit dvanáctiletou dívku, dceru ošetřovatelky, která pečovala o Mireille Knoll. Té, narozené v roce 1932, se v deseti letech podařilo uniknout nacistické deportaci. Zabili ji až nyní muslimové.

Byla ovšem jenom jednou z už dlouhé řady francouzských židů zavražděných muslimskými fanatiky. Již v roce 2003 mladý Sébastien Selam byl zabit muslimským sousedem. Ten potom jásal: „Zabil jsem žida, půjdu do ráje.“ Byl prohlášen právně nezodpovědným. Žije na svobodě. V lednu 2006 třiadvacetiletý Ilan Halimi byl unesen, držen v zajetí a umučen k smrti skupinou muslimů. V březnu 2012 Mohamed Merah zabil v Toulouse tři děti, žáky židovské školy, a jednoho dospělého poté, co zabil tři vojáky. V lednu 2015 Amedy Coulibaly zabil čtyři židy v obchodě Hyper Cacher ve Vincennes u Paříže. V dubnu 2017 pětašedesátiletá Sarah Halimi byla nejdřív brutálně zbita a pak vyhozena z okna, a tak usmrcena sedmadvacetiletým muslimským sousedem.

Jaká je nyní politická situace? Má Macron podporu?

Macron má stále za sebou obchodní a podnikatelské kruhy a značnou část střední třídy. Na druhé straně státní zaměstnanci, železničáři, odborové organizace jsou vůči němu a jeho vládě nepřátelské.

Co Marine Le Penová a její přejmenovaná Národní fronta?    

{poll title="Anketa:" id="2545" /}Večer 28. března 2018 byl zorganizován pochod z náměstí Nation k domu, kde Mireille Knoll bydlela. Organizátoři předem prohlásili, že eventuální účast představitelů strany Le Front National (nyní Le Rassemblement National), označované jako krajně pravicová, by byla nežádoucí. Syn paní Knoll ale prohlásil, že nelze nikoho z plánovaného pochodu vylučovat.

I tam jsem odpoledne šel. Byli tam především starší lidé, většinou zřejmě židé. Po chvíli pochodu jsem slyšel hluk, křik. Marine Le Penová si přece jenom dovolila přijít a někteří z účastníků vyjadřovali své nepřátelství vůči ní. Křičel jsem na ně, aby mlčeli. Snažil jsem se argumentovat, že když nás někdo přijde podpořit, tak přecě na něj nemůžeme plivat. Říkal jsem, že musíme být Francouzům vděční za poskytované pohostinství a respektovat jejich zvolené představitele. Někteří ze zúčastněných mi dávali za pravdu, jiní ale pokračovali ve svém křiku. Tak jsem odešel. Nemohl jsem prostě tyto projevy morální ubohosti, nesnášenlivosti a nevděčnosti snést.

Shodou okolností ve stejné době otec Marine Le Penové, Jan-Marie, byl osouzen k pokutě 30 000 eur (750 000 korun) za to, že před lety řekl, že Šoa byla detail druhé světové války. Moji čtenáři vědí, že i já se mohu pokládat za přeživšího Šoa. Otec mé matky zemřel v roce 1943 v terezínském ghettu. Můj tatínek, který odmítl se rozvést s mou „neárijskou“ maminkou, byl též poslán do koncentračního tábora, ale přežil. Já sám jakožto „míšenec druhé kategorie“ jsem měl „pouze“ podstoupit operaci, abych nemohl mít žádné děti. Dovedete si tedy představit, že Le Penova slova se mi nemohla líbit. Byla to přinejmenším slova nešťastná. I když to, co on potom k tomu řekl, že „detail je část celku“, to je též pravda. V žádném případě nevidím, čím se dopustil přečinu, který by si zasloužil tak přísný trest. Nemluvě už o tom, že si mohli odpustit rušit zasloužený odpočinek politika, kterému letos bude 90 let.

Má Francie ještě naději na záchranu?    

Vidím možnou záchranu Francie v případě, že by se umírněná pravice, vedená Wauquiezem, dohodla  s takzvanou krajní pravicí, vedenou Marine Le Penovou, tak, jak k tomu došlo v Rakousku. Nejsem ale příliš optimistický. Celá ta francouzská společnost, pravice, levice, židé, křesťané, laikové, se mi jeví jako odsouzená. Místo aby se spojili proti nepříteli, který je vraždí bez milosti a který se netají svou vůlí jim vnutit svou nadvládu, tak se dál perou mezi sebou. Stále jsou ovládáni vášněmi a spory z úplně jiné doby a z jiného kontextu.

Přál bych si jenom, aby se z toho Češi poučili a aby se vyhnuli osudu oné stále méně a méně sladké Francie.

www.parlamenntilisty.cz