Než se začnete vztekat, jak je to hrozné a jak je islám násilný, spěchám říct, že ne každý muslim vraždí své děti kvůli banalitám. A třeba právě tady pan Said prokázal vůči dceruškám, při Alláhu, až božskou trpělivost. Nejdřív to s holkami (ve skutečnosti zvrácenými běhnami) zkoušel po dobrém: Když Amina začala někdy v šestnácti blbnout, tedy malovat se, používat rtěnku a dělat mu tím ostudu, vzal ji do Egypta, aby se provdala za jeho vrstevníka, dobrého rodinného přítele. Odmítla.

Yaser trpěl jak prašivý pes, ale nevzdal to. Dál se ze všech sil snažil Aminu vychovávat k úctě k rodinným hodnotám, takže občas přišla do školy s modřinami nebo s roztrženým rtem. Sarah zase pořádně vyčinil, že se v samoobsluze, kde po škole brigádničila, nějak moc usmívá na zákazníky (pro její dobro tam nainstaloval bezpečnostní kameru, takže přesně věděl, jak se věci mají). Když dívky telefonovaly, musely mít zapnutý hlasitý odposlech, protože opatrnosti není nikdy nazbyt atd.

Přes to všechno, přes veškerou tatínkovu péči (a přirozeně i láskyplný dohled), si obě jeho dcery našly přítele (amerického přítele, nevěřícího, chápete!) a tak Yaser zoufale hledal řešení, jak z toho ven. Přestěhovali se, přestěhovali se pryč z toho hříšného města, které ony dívky tak zkazilo. Ale přítel Aminy si nedal říct. Chtěl odejít ze školy, plánoval najít si práci a Aminu pojmout za ženu. Dokonce v Las Vegas! Ale to nejhorší mělo teprve přijít. Manželka pana Saida sice nejdřív akceptovala, že přísnost musí být, ale den po Štědrém dnu roku 2007 ho sprostě zradila a odjela i s holkami pryč, pryč od něj, pryč z jejich nového domu, k příbuzným Aminy přítele, do nějaké 100km vzdálené díry v Texasu!

Co měl pan Said dělat? Teď už by nad ničím neměl vůbec žádnou kontrolu! Přece on, dobrý muslim, neskončí v pekle kvůli nějakým bezbožným děvkám (islámu je cizí západní princip individuální odpovědnosti; dle islámské doktríny je mahram – nejčastěji otec, ale třeba i bratr, osobně zodpovědný mj. i za cudnost ženské části rodiny, jinak i on sám skončí v džehenně, v plamenech pekelných).

Pan Said se tedy 31. prosince 2007 s těžkým srdcem vydal ve svém taxíku na cestu, na cestu za dcerami. Byl pevně rozhodnut vyřešit tento problém jednou provždy. Zabouchal na dveře domu, kam všechny ty coury zbaběle utekly, a přesvědčoval manželku, aby pustila holky ven, že pojedou dát kytku na babiččin hrob – bylo zrovna výročí jejího úmrtí. Přítel Aminy o tom ale nechtěl ani slyšet. Druhý den, na Nový rok 2008, se starostlivý otec mezi dveřmi objevil znovu. Že prý holkám odpustil. Jen pojedou někam do města na jídlo… sami. Chce si s nimi v klidu promluvit. Matka po krátkém váhání souhlasila. Pan Said obě děvčata políbil a posadil je do svého taxíku. Pak se rozjeli směrem k městu Irwing.

Sarah ještě těsně před smrtí stihla vytočit tísňovou linku:

"Pomoc!

Ach můj bože!

Přestaň!

Umírám! Umírám!

Má krev je všude!

Můj otec střelil mě a mou sestru!

Umírám…"

Sarah měla v těle celkem devět projektilů, Amina šest. V době, kdy volala 911, už byla její sestra mrtvá a ona sama měla prostřelenou plíci a žaludek. Na záznamu (přikládám ho pod textem) je ještě slyšet poslední výstřel, který Sarah zabil.

Tatínek následně z místa činu uprchl, prý s podporou neznámého člověka (možná jeho syna, nebo bratra). Od té doby se pan Yaser Said ukrývá - možná v New Yorku, možná v Egyptě. Ti hloupí, xenofobní nevěřící neuměli akceptovat, natož ocenit, jeho bohabojnost a Yaser Abdel Said v USA dodnes patří mezi deset nejhledanějších zločinů.

Zemřely dvě krásné, mladé holky. A zemřely jen a jen proto, že chtěly žít úplně normální, všední život. Vůbec si nechci představovat, jak moc musely být v tom zamčeném autě vyděšené a jak strašlivě musely trpět, když je chladnokrevně vraždil člověk, kterému odmalička říkaly táto...

Čest jejich památce. Čest Amině i Sarah. A věčná, nehynoucí hanba jejich vrahům a všem, kteří je omlouvají!