Nicméně válečné příběhy často hořknou. Jelikož onen 58letý vrchní syrský lékař dodal ještě něco, co bylo velmi nepříjemné: Pacienti - jak řekl - byli přiotráveni nikoli plynem, ale kvůli nedostatku kyslíku v tunelech a suterénech plných odpadků, kde žijí, neboť vítr, který v noci foukal, a těžké ostřelování, vyvolaly prachovou smršť.

S tím, že Dr. Assim Rahaibani oznámil tento mimořádný závěr, je důležité poznamenat, že on sám nebyl - jak se mi přiznal - očitým svědkem, a protože mluví dobře anglicky, dvakrát se odvolával na džihádistické ozbrojence Džaiš al-Islam (Armáda islámu) v Dúmě a označil je za „teroristy“ - což je výraz, kterým režim označuje své nepřátele, a který používá mnoho lidí v celé Sýrii. Slyším správně? Které z verzí máme věřit?

Bohužel lékaři, kteří měli tu noc 7. dubna službu, byli všichni v Damašku, kde svědčí ve věci vyšetřování použití chemických zbraní, které se v příštích týdnech pokusí poskytnout definitivní odpověď na tuto otázku.

Francie mezitím uvedla, že má „důkaz“ o tom, že byly použity chemické zbraně, a americká média citovala zdroje, které uvádějí, že testy moči a krevní testy také prokázaly použití chemických zbraní. Světová zdravotnická organizace (WHO) uvedla, že její partneři na místě ošetřili 500 pacientů, „vykazujících známky a symptomy, shodné s vystavením toxickým chemikáliím“.

Současně je inspektorům z Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) v současné době znemožněno, aby vstoupili sem, na toto místo údajného plynového útoku, zdánlivě proto, že jim chybí správná povolení od OSN.

Než budeme pokračovat dále, měl by čtenář vědět, že toto není jediný příběh z Dúmy. Hovořil jsem s mnoha lidmi uprostřed sutin tohoto města, kteří mi říkali, že „nikdy nevěřili“ historkám o chemických útocích - které obvykle šířily, jak tvrdí místní lidé, ozbrojené islamistické skupiny. Tito džihádisté ​​přežili dělostřelecké bombardování tím způsobem, že žili v domácnostech jiných lidí a v rozsáhlých, širokých tunelech s podzemními silnicemi, které do skal vytesali vězni krumpáčem, a které jsou na třech úrovních pod městem. Včera jsem prošel tři z nich, rozsáhlé koridory ve skalách, v nichž stále ještě byly ruské - ano, ruské - rakety a vyhořelá auta.

Takže příběh z města Dúmá není jen příběhem o plynovém útoku - který, jak to tak vypadá, proveden nebyl. Jde o tisíce lidí, kteří se nerozhodli pro evakuaci z města Dúmá - odkud byly minulý týden vypraveny autobusy zároveň i pro ozbrojence, s nimiž museli lidé žít několik měsíců jako troglodyté, aby vůbec přežili. Včera jsem se prošel po tomto městě poměrně svobodně, bez vojáků, policistů nebo tělesných strážců, kteří by mi šli v patách, jen s dvěma syrskými přáteli, kamerou a notebookem. Někdy jsem musel šplhat přes ochranné valy, vysoké 20 stop (tj. 6 metrů), nahoru a dolů po téměř příkrých hliněných stěnách. Obyvatelé jsou šťastní, když mezi sebou vidí cizince, a ještě šťastnější jsou z toho důvodu, že obléhání města konečně skončilo, většina z nich se usmívá; tedy soudě podle tváří, které můžete vidět, protože překvapivě velký počet žen v Dúmě nosí dlouhý černý hidžáb.

Nejprve jsem jel do Dúmy jako součást novinářského konvoje s ozbrojeným doprovodem. Ale jakmile nám nudný generál před zničenou radnicí oznámil větu „nemám žádné informace“ - nejužitečnější snůšku nesmyslů arabské byrokracie - odešel jsem pryč. Několik dalších novinářů, většinou syrských, udělalo totéž. Dokonce i skupina ruských novinářů, kteří byli všichni ve vojenském, také odešla.

Následovala krátká chůze k Dr. Rahaibanimu. Od vchodu do jeho podzemní kliniky, nazývané „Bod 200“, v podivné geologické struktuře tohoto částečně podzemního města, je chodba, vedoucí dolů, kde - jak mi ukázal - je podřadnější nemocnice s pár lůžky, kde právě byla malá uplakaná dívka, které zdravotní sestry ošetřovaly řeznou ránu nad okem.

„Tu noc jsem byl se svou rodinou doma, v suterénu domu, asi tři sta metrů odsud, ale všichni lékaři vědí, co se stalo. Probíhalo velké bombardování [ze strany vládních sil] a letadla vždy v noci létala nad Dúmou - ale tuto noc foukal vítr a obrovská mračna prachu zavalila suterény a sklepy, kde lidé žili. Lidé sem začali přicházet kvůli hypoxii, nedostatku kyslíku. Potom někdo ve dveřích, někdo z „Bílých přileb“, zakřičel „plyn!“, a nastala panika. Lidé se začali polévat vodou. Ano, video bylo natočeno zde, je pravé, ale to, co vidíte, jsou lidé, kteří mají hypoxii - ne otravu plynem.“

Zvláštní je, že když jsem mluvil s minimálně 20 lidmi, neobjevil jsem nikoho, kdo by projevil ten sebenepatrnější zájem o to, jakou roli sehrála Dúmá při provedení leteckých útoků západní koalice. Dva lidé mi vlastně řekli, že o této souvislosti ani nevěděli.

Byl to zvláštní svět, do něhož jsem vstoupil. Dva muži, Hussam a Nazir Abu Aishe, uvedli, že netuší, kolik lidí bylo v Dúmě zabito, ačkoli druhý z nich přiznal, že jeho bratrance „popravila Džaiš al-Islam [Armáda islámu] za to, že měl údajně blízko k režimu“. Jen pokrčili rameny, když jsem se jich ptal na 43 lidí, kteří údajně zemřeli při hanebném útoku v Dúmě.

Organizace Bílé přilby - záchranáři, kteří jsou první na místě - se na Západě stala legendární, ale v jejich příběhu jsou některá zajímavá zákoutí. Během bojů sehrála tato organizace dobře známou roli. Částečně ji financuje ministerstvo zahraničí a ve většině místních úřadů pracovali muži z Dúmy. Našel jsem jejich zničené kanceláře nedaleko kliniky Dr. Rahaibaniho. Před nádobou na jídlo ležela plynová maska, jeden její oční otvor byl propíchnutý, a uvnitř jedné místnosti ležela hromada špinavých vojenských uniforem s maskáčovým vzorem. Nastrčené? Ptal jsem se sám sebe. Pochybuji. To místo bylo plné kapslí, rozbitého lékařského vybavení, spisů, ložního prádla a matrací.

Samozřejmě, že musíme slyšet příběh i z jejich strany, ale k tomu nedojde zde, na tomto místě: Nějaká žena nám sdělila, že všichni členové Bílých přileb v Dúmě opustili hlavní sídlo a rozhodli se odcestovat autobusy společně s ozbrojenci do provincie Idlib, která je pod kontrolou rebelů, když bylo dohodnuto poslední příměří. Bezpečnost autobusů, vypravených vládou, zajišťovali Rusové.

Byly tam otevřené stánky s jídlem a hlídka ruských vojenských policistů - což je nyní volitelný nadstandard pro každé příměří v Sýrii - a nikdo se ani neobtěžoval proniknout do zakázaného islámského vězení poblíž náměstí Mučedníka, kde byly údajně v suterénu obětem stínány hlavy. Městu byly přiděleny složky vojenské policie ze syrského ministerstva vnitra - kteří nosí vojenské uniformy, což je děsivé - a dohlížejí na ně Rusové, na něž mohou či nemusí dohlížet civilisté. A opět se mé nejserióznější otázky, týkající se plynového útoku, setkaly s tím, co vypadalo jako opravdová nedůvěra.

Jak je možné, že uprchlíci z Dúmy, kteří dorazili do táborů v Turecku, popisovali plynový útok, který si dnes nikdo v Dúmě nevybavuje? Napadlo mě to asi po míli chůze, když jsem se procházel těmi zatracenými tunely, kde byli drženi vězni, že občané Dúmy žijí už tak dlouho izolovaně od sebe, že „novinky“ v našem slova smyslu pro ně nemají jednoduše žádný význam. Sýrie se neomezuje jako Jeffersonova demokracie - jak cynicky rád říkávám svým arabským kolegům - což je skutečně bezohledná diktatura, ale to by stejně nemohlo vyděsit tyto lidi, kteří jsou šťastní, že vidí cizince, aby reagovali nepravdivě. Takže co mi vyprávěli?

Povídali o islamistech, pod jejichž nadvládou žili. Mluvili o tom, jak ozbrojené skupiny zabavovaly domy civilistů, aby se tak vyhnuly bombardování ze strany syrské vlády a Rusů. Předtím, než teroristé Džaiš al-Islam odešli, zapálili své kanceláře, ale masivní budovy uvnitř bezpečnostních zón, které vybudovali, byly téměř všechny zničeny leteckými údery. Syrský plukovník, na něhož jsem náhodou narazil za jednou z těchto budov, se mě zeptal, jestli chci vidět, jak dlouhé ty tunely jsou. Po více než míli chůze jsem se zastavil, když v tom plukovník ironicky poznamenal, že „tento tunel vede možná až do Británie“. Ano, paní Mayová, vzpomněl jsem si na to, čí letecké údery tak úzce souvisely s tímto místem tunelů a prachu. Ale co plyn?