Rychetský: Už když mi bylo 20 let a slyšel jsem o české historii, tak jsem si uvědomil, že historie našich legionářů v Rusku je tak obrovská, že by měla být ztvárněna nějakým hollywoodským trhákem, ale nikdo se k tomu do teď nemá. Tudíž, když jsem trochu povyrostl, v současné době je mi 45 let, tak jsem nějakým způsobem přemýšlel, jak předat tuhle věc mladším ročníkům. No a napadlo mě vyrazit na cestu po Rusku, které bude v podstatě takovým hybridem současnosti Ruska. Jak Rusové žijí, jak se tam žije, co je tam za krásné věci k podívání kolem Transsibiřské magistrály a tak dále. 

Na jak dlouho jste vyrazil na tuto cestu?

Zhruba na tři měsíce. Jel jsem z pražské Florence a v podstatě jsem po zemi dojel do Vladivostoku. Bylo to dlouhé, zhruba 16 tisíc kilometrů po Transsibiřské magistrále.

Co na vás zapůsobilo nejvíce? Co vyvolalo největší dojem?

Já jsem byl v Rusku podruhé. Už jsem tam dřív byl, teď už si nepamatuju, ve kterém roce to bylo, ale myslím si, že to bylo ještě za vlády pana prezidenta Jelcina. Tehdy jsem byl v Novosibirsku na měsíc, tedy na Sibiři. Takže toto byla moje druhá cesta do Ruska nebo Ruskem a strašně sem si to užíval a myslím si, že právě od té první návštěvy se situace v Rusku v mnohém změnila. Myslím si, že je tam větší pocit bezpečí, lidé přestali být až tak uspěchaní, trošku si myslím, že je tam z pohledu běžného člověka lepší ekonomická situace a tak dále. To, co se mi teď na tom Rusku líbilo nejvíc, no v podstatě jsem 3 měsíce cestoval a líbila se mi každá minuta toho cestování. Ale například jsem byl hrozně hezky přijat v Jekatěrinburgu. Kde mě přijal takový historický spolek, který se podílel na nálezu ostatků jak cara, tak carevny a jeho tří dcer. Pak trošku opodál se našly ostatky posledního cara Mikuláše. Takže to jsem si hodně užíval. A také Sibiř, protože tam se snoubí jak ruské pravoslaví, tak vlastně buddhismus, který se tam dostal z východu a z jihu.

Jak lidé reagovali na to, když jste řekl, že jste Čech? A mluvil jste rusky nebo jakým jazykem?

Mluvil jsem rusky. „Ja ponimaju po russki i govorju po russki, no ja lučše ponimaju, čem govorim." Když jsem řekl, že jsem Čech, tak většina lidí reagovala velice vstřícně, velice hezky. Mluvil jsem tam samozřejmě s mnoha historiky, takže mi bylo trochu vyčítáno, ale jenom některými, že Česká republika patří do Evropské unie a že Evropská unie moc pokukuje po Spojených státech, ale jakmile se řeklo slovo Zeman, tak všichni reagovali „molodec, eto prezident, bolšoj molodec". Takže jméno Zemana má v Rusku velkou podporu. Samozřejmě jsme se bavili o tom, jak to vnímám politicky já a jak to vidí politicky Rusové. V některých otázkách jsme si až tak moc nerozuměli, ale co se týče otázek budoucnosti a světa, tak v tom jsme si třeba rozuměli.

Dnes je Rusko v očích Západu bráno jako nějaké monstrum či nepřítel, které šlape po všech zákonech, jak mezinárodních, tak vnitřních, například v otázce lidských práv. Vy jste viděl ruský život, mluvil jste s Rusy. Můžete tento stereotyp o Rusku potvrdit nebo zamítnout?

Tohle je dost složitá otázka podle toho, kdo si co představuje pod pojmem demokracie, lidských práv a tak dále. Já si myslím, že v Rusku je jakýsi hybridní systém, do jisté míry autoritářský, který zosobňuje pan prezident Putin, ale v podstatě je to taková autoritářská demokracie. Je to hybridní systém, kde si ho lidé sami zvolili, takže je to v pořádku. Nechápu, co na tom Západ může mít, když si lidé zvolí člověka, který jim potom nějakým způsobem vládne.

Cítil jste se v Rusku dobře, nebo nějak nekomfortně?

Já jsem se tam cítil báječně. Třeba v Jekatěrinburgu. Bývalý předseda Horního štítu, který se jmenuje Saša Krušnin, to je rovněž úžasný starý pán, který ví o historii československých legionářů, o historii Jekaterinburgu a o historii carské rodiny tolik, že si myslím, by měl přednášet na univerzitě. Byť on sám říká, že má jenom laické znalosti. On sám není vystudovaný historik. Potkal jsem se s panem Menšikem, který je šéfem železničního muzea v Samaře, ten byl taky úžasný, protože v Samaře českoslovenští legionáři mají takový pomníček, proti kterému se tam postavili místní kritici působení legionářů v Rusku. Chtěl jsem samozřejmě vědět, co vyčítají těm mým prapraprapředkům, pak mi to všechno okopíroval. Velmi objektivně mi okopíroval i připomínky, které jsou velmi kritické k tomu působení československých legionářů v Rusku. Tak i ty, které nejsou kritické, naopak se snaží nějakým způsobem ty věci dávat do historických souvislostí a do toho, že v podstatě ten obraz těch mých prapředků, těch legionářů, byl dost velkým způsobem pokřiven za bývalého režimu, protože samozřejmě při té své cestě po Transsibiřské magistrále se nevyhnuli ani bojům s Rudou armádou. Skoro u Vladivostoku jsem se v jedné vesničce potkal s panem Džuninem, což je velmi ceněný zoolog, který má neskutečné znalosti o vlcích a tygrech ussurijských. Právě i tygry ussurijské chová, má takovou malou domácí zoologickou zahradu. S tím jsem si taky dobře popovídal, i když je velmi nostalgický. K těm dobám Sovětského svazu si stěžoval, jaká je ta současná doba. U jezera Chanka jsem se potkal s úžasnými mladými lidmi, v Novosibirsku jsem se také potkal se skvělými lidmi. Setkal jsem se vlastně i s jakoby českými krajany, to znamená, že ti lidé jsou Rusové, kteří mají české kořeny. Mluvil jsem s nimi česky. Jedna taková maličká enkláva žije u Omsku a Češi mají v podstatě takovou krajanskou organizaci v Čitě. S těmahle lidmi jsem se viděl, popovídal si, paní s Čity je dokonce vnučkou legionáře, který tehdy v Rusku zůstal, který tam „porodil" dvě dcery. Takže s takovými lidmi jsem se tam stýkal. Ve Vladivostoku jsem navštívil redakci časopisu Ekologie a byznys. Tam píšou o ekologii na Dálném východě, tam jsme si povídali s panem šéfredaktorem.

Po této cestě jste pochopil Rusko lépe?

Víte, ono se říká, že ten, kdo pochopil ruskou duši, tak lže. Já se nepovažuji za rusofoba, já se považuji za rusofila, ale velice kritického. Člověk má rád Rusko a Rusy, ale kriticky. Myslím si, že Západ je hodně rozdělen na dva tábory. Jeden je k Rusku až nerealisticky kritický, podle nich je Rusko, jak řekl náš europoslanec Štětina, říší zla. Potom existuje druhý tábor, který naopak má Rusko a Rusy rád. Tak je podle mě plus-minus rozdělena celá Evropa. To není jenom tak, že pouze radikálové mají rádi Rusko, protože Ruská banka podpořila Marine Le Penovou, tedy jí půjčila nějaké peníze a tak dál. Myslím si, že je to napříč celou společností. Mladší generace k Rusku už nemá takový vztah, protože Rusko s Evropskou unií nebo s Evropou už má vízové povinnosti, tudíž ty možnosti cestování jsou trochu složitější.

Chtěl byste se do Ruska ještě vrátit?

To víte, že jo. A já tam snad asi pojedu. Já jsem na poslední cestě byl asi před měsícem, byl jsem ve Volgogradu na oslavě 70letého výročí vítězství Rudé armády. Vystoupil tady i pan prezident Putin. Jestli se všechno zdaří, tak přijedu na velmi podobnou oslavu do Kursku — největší tanková bitva všech dob. Když se člověku poštěstí, že je v Rusku takovou dlouhou dobu, jako jsem byl já. Tak se mu v duši objeví tolik míst, kam by se ještě chtěl podívat, například Sachalin, ruský sever. Zkrátka těch tužeb jsou tisíce."

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.