Martin Stropnický

Nemůže být sporu o tom, že prvořadým úkolem státu má být ochrana práv jednotlivce, tedy i jejich obrana před vnějšími agresory. Jestliže však má stát chránit svobodu občanů, nemůže tak činit tím, že sám bude jejich svobodu pošlapávat. Povinná vojenská služba za účelem zajištění svobody je tedy křiklavý rozpor.

Stejně jako většina občanů, i politici jimi zvolení, včetně ministra Stropnického, nic takového jako přirozenou svobodu jednotlivce neuznávají. Obrana v jejich pojetí není snahou o zachování svobody, ale státu v jeho aktuální podobě. Jaký stát zde ale máme? Stát, který se stále víc plete do našich životů, omezuje nás, vyhrožuje nám, zakazuje, přikazuje – tedy činí z nás nesvobodné poddané. Jde-li nám o naši svobodu, proč bychom takový stát měli chtít bránit? Neměli bychom jej nejprve vykázat do patřičných mezí, aby on sám přestal být tím nejhorším agresorem a nepřítelem naší svobody?

Samotný fakt, že žijeme v nesvobodě, však samozřejmě neznamená, že bychom měli na svou obranu rezignovat. Čelíme-li hrozbám horším, než jaké představují lidé typu ministra Stropnického, je správné se jim postavit. Mějme však na paměti, že takoví politici nejsou kompetentní k tomu, aby naši svobodu opravdu bránili. Nechtějí to, a nejsou toho ani schopni.

Vzhledem k tomu, že hlavní náplň práce těchto lidí je předvším boj proti svým vlastním občanům, proti jejich individualitě, jejich hodnotám, jejich štěstí, není vůbec žádná jistota, že se právě tito lidé za své občany v případě vnějšího ohrožení postaví. Koneckonců, v minulosti vždy, když tento národ čelil hrozbě, byly to právě politické elity, které jej zradily. Lidé se chtěli bránit v roce 1938, odpor vůči agresi se zvedal i v roce 1968 – kdo jim nařídil zachovat klid a sklonit hlavu? Politici. Jak by se zachoval Stropnický, ministr Babiš, nebo třeba  premiér Sobotka s prezidentem Zemanem?

Náš stát princip obrany občana popírá, dojde li na věc osobní sebeobrany. Je ochoten stíhat každého, kdo se pokusí bránit svou svobodu proti násilí, a překročí arbitrárně stanovené meze tzv. nutné obrany. Náš stát popírá i nebezpečí islamizace Evropy, prosazuje multikulturalismus, koří se před multikulturalisty usazenými v institucích Evropské unie. Ty, kteří před nebezpečím islámu varují, šikanuje jako extrémisty a xenofoby. Náš stát poslušně mlčel, když jeho spojenci rozložili celkem neškodné autoritářské režimy v Libyi nebo Sýrii a nechali převzít moc bandou islámských barbarů. Varuje sice před nebezpečím islámu, hodí-li se mu to do kapsy, ale přitom je to právě tento státní systém, který evropskou civilizaci islámu předhodil jako snadnou a bezbrannou oběť. A zároveň si náš stát přeje, aby naši vojáci působili v Afghánistánu nebo na jiných místech, a pokrytecky lidem vnucuje představu, že tam pracují ve jménu naší svobody.

Kdo má věřit tomu, že v Afghánistánu jde skutečně o naši bezpečnost a že naši vojáci nejsou jen nuceni obětovat se pro vyšší politickou prestiž lidí jako je Stropnický?

Oni totiž ve skutečnosti nechtějí, aby lidé bojovali za svou svobodu. Přejí si, aby lidé bojovali za ně.

Vzhledem k tomu, jak impotentní je naše zahraniční politika a jak trapně shrbenou roli naši politici dlouhodobě hrají na mezinárodní scéně před zahraničními autoritami, aniž by projevili byť i minimální ochotu bránit zájmy svých občanů (co např. udělala naše vláda pro matku, jíž norské úřady ukradly děti?), můžeme si být takřka jisti, že přišlo-li by nějaké ohrožení zvenčí, bude právě ministr Stropnický tím, kdo nám nakonec zakáže bojovat.

Naprostého dna dosáhl ministr Stropnický, když v pořadu Máte slovo svým oponentům, kteří si dovolili projevit nesouhlas s povinnou vojenskou službou, předložil za vzor československé legionáře. „Oni bez ohledu na nebezpečí a nepohodlí bojovali za svůj národ a nezávislosti, a vy se chcete této morální povinnosti vyhnout,“ pohoršoval se. Jako ukázkový příklad manipulace a pokrytectví je to sice dobré, ale jako racionální argumentace neobstojí. Legionáři nebojovali za politiky, ani za tehdejší politický status quo, bojovali za svou svobodu a za svůj život ve svobodnějším státě. Chtějí snad Stropnický a spol. vzbudit v lidech představu, že legionáři bojovali za systém, který zde panuje nyní? Za stát, jenž se k občanům chová jako k nevolníkům?

Chce-li ministr Stropnický hájit donucení k vojenské službě poukazováním na příklad československých legionářů, je to tou největší urážkou jejich hrdinství. Oni totiž původně museli také čelit donucení – CK úřady, k boji za Rakousko-Uhersko. Rakousko-uherská uniforma by jim byla obléknuta násilím. A jejich následné hrdinství v legiích bylo de facto odporem vůči všem, kteří by se jim tuto uniformu snažili vnutit.

Ano, je skutečně možné, že by v případě ohrožení dnes mnoho občanů za Českou republiku nechtělo bojovat. Je to legitimní postoj. Člověk může na svou svobodu rezignovat. Stejně jako si někteří lidé volí za své politiky bývalé estébáky, dávají svůj život všanc každému bezskrupulóznímu sociálnímu inženýru, který se namane, a nechávají se s úsměvem na tváři více než půl roku zotročovat prací pro stát, mohou si někteří lidé zvolit vzdát se vnějším agresorům.

To je problém, který si ministr Stropnický, protože není zastáncem svobody, není schopen uvědomit. Lidé si vesměs svobodu nepřejí – on sám, jeho ministerská kariéra a politický vzestup jeho stranického šéfa Andreje Babiše je toho důkazem. Občany takového politického systému může k boji pouze donutit násilím. Ale nemůže tedy po nikom chtít, abychom byť i na jedinou vteřinu věřili, že jde o boj za svobodu.

Mnozí občané si takové donucení přejí a omílají fráze o tom, že povinná vojna udělá z chlapců chlapy (přičemž oni sami, ač třeba vojnou prošli, rozhodně nejsou vždy etalonem chlapáctví) a naučí je poslušnosti. Domnívám se, že to nejhorší, co si lze představit, je občan poslušný vůči státu. Je to sen každého totalitáře, a hádám, že stejný sen sní i ministr Stropnický, jehož přáním je, aby lidé viděli občanskou povinnost v závazku vůči moci. Protože lidé, kteří si budou vážit svobody jednotlivce, nebudou nikdy volit žádného Stropnického.

Abychom se mohli smysluplně bránit vnějším agresorům, musíme sami vědět proč. Musíme si být vědomi pozitivních hodnot. Každý, kdo kdy bojoval za svou svobodu proti utlačovatelům, si toto rozhodnutí provedl sám a na svou zodpovědnost. Zapojení se do boje za vlastní svobodu nebylo výsledkem donucení, ale vědomé volby – třebaže se posléze takový člověk musí aktivně zapojit do nějaké organizační struktury a podléhat subordinaci. Příkladem mohou být československé legie, ale třeba také vojáci v americké válce za nezávislost, nebo ti, kteří opustili nacisty zničené Československo, aby se pak zapojili do bojů v řadách britského letectva.

Naproti tomu opačných příkladům bychom našli mnohem více. Bojovali vojáci Rudé armády za svoji svobodu, když střílením do Němců zachránili ne sebe, ale především své komunistické mocipány? Nebo nám bližší příklad: bojovali by vojáci ČSLA za svou svobodu, kdyby došlo na nejhorší a vypukla by válka mezi Severoatlantickou aliancí a Varšavskou smlouvou? Nechci tím tvrdit, že náš režim je srovnatelný s komunistickou totalitou, od toho jsme zatím daleko (ale blíž, než si většina lidí uvědomuje), ovšem ve svobodné společnosti prostě nežijeme. V tuto chvíli pro nás naše vlastní vláda představuje nepřítele, jemuž musíme každý den čelit.

Abychom se mohli smysluplně bránit jakékoliv vnější agresi, nemohou nám stačit nabefelované a násilím vnucené hodnoty politických elit – ať už našich nebo zahraničních. Obrana vlastního státu není kolektivní nýbrž osobní záležitostí, protože člověk nasazuje to nejcennější, co má. Pokud si přejeme, aby lidé byli na svůj stát pyšní a aby tedy měli důvod pro jeho uchování riskovat vlastní život, musíme žít v takovém systému, který nebude po lidech šlapat, který umožní toleranci a respekt mezi lidmi, založený na vzájemně prospěšných, dobrovolných vztazích. Potřebujeme být svobodní. Potom budou lidé schopni a ochotni svůj stát bránit. Braňme svou svobodu a bojujme za ni. Ministr Stropnický a jemu podobní však součástí tohoto boje nejsou.

Zdroj: ePortal.cz