dovolte mi, abych vás pozdravil tímto starým sociálně-demokratickým pozdravem. Děkuji vám za pozvání na váš sjezd. Přijel jsem sem rád, protože si myslím, že je povinností prezidenta republiky setkávat se s každým parlamentním subjektem, který ho pozve, vyslechnout jeho názory, a naopak mu říci názory vlastní. A tak učiním i dnes. Počítejte ovšem s tím, že moje vystoupení nebude sbírka zdvořilostních frází, ale chcete-li, a já v to doufám, podmět k přemýšlení.

Konec konců už jsem několik takových setkání absolvoval. Vyhověl jsem pozvání strany Svoboda a přímá demokracie, přijel jsem na jejich celostátní konferenci, říkal jsem jim, že nechápu, jak je možné, že na jedné straně chtějí bojovat proti islámskému terorizmu a na druhé straně odmítají účast našich vojáků v Afghánistánu, kteří bojují proti islámskému terorizmu. Doporučil jsem jim, až tam přijedu za rok, buď ať ze svého programu vyškrtnou boj proti islámskému terorizmu a nebo vyškrnou záporné stanovisko vůči účasti v zahraničních misích.

Pak mě pozvali sociální demokraté. Já jsem jim doporučil, aby jednali o spolupráci s hnutím ANO. Nemám dojem, že všichni byli tímto doporučením nadšeni. Kdybych jenom zavzpomínal, že jsem osm let řídil tuto stranu, všichni by nadšeně tleskali. Ale takto se rozdělili zhruba půl na půl, a citoval jsem jim slova starého sociálního demokrata z první republiky: “suchá je skýva opozice”. A dodal jsem, a není ani posolená. Zdá se, ale k tomu se ještě dostanu, že opravdu sociální demokraté začínají jednat s hnutím ANO, tak uvidíme jak to dopadne. Budu velmi rád, když jednání o vládě bude ve třech, a doufám, že k tomu i dojde.

Pak jsem měl inaugurační projev. Očekávalo se ode mě, že zmíním stoleté výročí nezávislosti Československa. Tito dobří lidé nevěděli, že 8. března, po uzavříení Brest-litevského míru, se válčilo na jednu frontu a německé jednotky pochodovali Francií a nezávislost byla v nedohlednu. Ale chtějte od našich politiků alespoň minimální historické znalosti. A tak místo vzpomínky, kterou samozřejmě řeknu 28. října, jsem mluvil o aktuálních politických problémech. Mimo jiné jsem se jednou větou zdvořile zmínil o Zdeňku Bakalovi a další větou neméně zdvořile o českých médiích. Důsledkem bylo pochodové cvičení vedené Miroslavou Němcovou. A proč tohle všechno říkám? Protože i dnes ne všichni budete spokojeni s mým projevem. A máte možnosti tři. Tak první možnost je pochodové cvičení, ale na rozdíl od Vladislavského sálu tady nevidím příhodnou chodbu, takže by to bylo poněkud obtížnější. Druhá možnost je zapřít se do sedadel a zatnout zuby. A třetí možnost je přemýšlet, i když Masaryk říkal, že myšlení bolí. Dovolte mi tedy, abych svoje vystoupení pojednal formou kratšího historického exkurzu.

Ano, už se blíží téměř sto let od doby, kdy tehdejší Československo mělo první levicovou vládu. Po krátkém intermezzu vlády Karla Kramáře toto byla vláda vedená sociálním demokratem Vlastimilem Tusarem. A tato vláda mohla vést Československo levicovým směrem a uskutečnit řadu levicových reforem. Nestalo se tak. Proč? Protože se nedokázala dohodnout umírněná frakce a radikální frakce tehdejší sociální demokracie, a nakonec na to doplatily obě, protože vláda sociální demokracie skončila a nastoupila, jak dobře víte, vláda agrárníků. Jinými slovy, kdo se hádá mezi sebou, ten na to nakonec doplatí.

Ve třicátých letech klesal vliv obou těchto frakcí. Na druhé straně se mezi sebou dále hádaly. Za zvlášť hloupé pokládám, když komunisté označovali sociální demokracii za, cituji, sociálfašisty, konec citátu. Nicméně pak to přestalo v souvislosti s koncepcí takzvané jednotné nebo lidové fronty. Bohužel, po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop aktivita komunistů v odboji poněkud opadla, ale na druhé straně po napadení Sovětského svazu Hitlerem se obnovila, a já bych na tomto místě, chtěl vzdát úctu všem, kdo bojovali v protinacistickém odboji, ať už přežili nebo padli. Právě tento odboj byl jedním z faktorů, proč komunistická strana dostala výraznou důvěru národa a ve více méně svobodných volbách v roce 1946 se tak opět ujala vedení vlády. A teď následuje to, kvůli čemu mě možná vypískáte. Ale každý člověk má říkat svůj názor bez ohledu na to, zda očekává příznivé nebo nepříznivé přijetí.

Soudružky a soudruzi, to, čemu říkáte vítězný únor, byl ve skutečnosti prohraný únor. A víte proč? Protože vytvořil monopol moci. A podobně jako v ekonomii, jakýkoliv monopol vede k degeneraci. Odstraňuje přirozenou soutěž, nevytváří tlak na inovace a zdokonalování se a nakopak vede k tomu, co bych nazval jakobínským terorem. Co se tedy stalo po prohraném únoru? Nejdříve justiční vraždy politických oponentů – Heliodor Píka, Milada Horáková a další. O něco později justiční vraždy komunistů. Například i Rudolfa Slánského. Jinými slovy, to nebyly deformace, přestaňme si lhát do kapsy, to nebyly ani chyby. To byly zločiny. A jako zločiny je musíme umět pojmenovat, chceme-li mluvit pravdu. Padesátá léta skončila a nastoupila léta šedesátá. Objevila se česká filmová vlna, objevilo se něco, co Ilja Erenbug nazval táním, a co je nejdůležitější? Počátkem roku 1968 komunistická strana opět získala důvěru většiny národa, důvěru nevynucovanou, neformální a o to silnější. Ano, to byla doba pražského jara. Mimochodem, i já jsem byl vyzván, abych v té době vstoupil do komunistické strany, a rád jsem této výzvě vyhověl. Bohužel, trvalo to velmi, velmi krátce. A ti, kdo se sklonili, s výjimkou Františka Kriegela, což byl mimochodem také komunista, pod okupační mocí, ztratili důvěru národa, respektive tato důvěra byla vynucovaná a formální. Společnost byla rozdělena do čtyř kast. První kasta straníci, druhá kasta nestraníci, třetí kasta vyškrtnutí a čtvrtá kasta vyloučení.

Nelituji těch dvaceti let, téměř dvaceti let, protože jsem se setkal s mnoha zajímavými a mnoha čestnými a pracovitými lidmi. Nicméně společnost jako celek zaostávala. Jestliže v padesátých letech bylo mnoho lidí uvrženo do vězení nebo do koncentračních táborů, pak v době takzvané normalizace, tedy historického bezčasí, se ve skutečnosti vyřazoval obrovský potenciál naší společnosti tím, že lidé nemohli pracovat ve svém oboru, že jejich děti nemohly studovat, a že platil takzvaný negativní kádrový výběr, to znamená čím hloupější člověk, tím větší měl šanci na úspěch v získání nějaké funkce. Mimochodem, setkal jsem se na Jizerce s Lubomírem Štrougalem, a ptal jsem se ho: “Pane Štrougale, vy jste byl členem politbyra, a o vašem členctví existují dvě hypotézy. První, že jste byl nejinteligentnějším členem tohoto politbyra a druhá, že jste byl jediným inteligentním členem. Lubomír Štrougal byl zdvořilý diplomat a tak se vyhnul odpovědi.

Tím jsem svůj historický exkurz dovedl až téměř ke konci. A jaké poučení, nikoli ovšem poučení z krizového vývoje, by podle mého názoru z toho mělo vyplývat. Nenechte se manipulovat těmi, kdo provádějí často povrchní a často nenávistné analýzy minulosti. Udělejte si tuto analýzu sami. Máte ve svých řadách dostatek historiků, filozofů, právníků, politologů, ekonomů a já nevím koho ještě. A snažte se, protože mezi vašimi členy je pochopitelně mnoho členů bývalé komunistické strany a nesete tedy jistou míru spoluzodpovědnosti. Snažte se, aby tato analýza byla opravdu hluboká, a abyste ji dělali vy a nikdo jiný než vy. Jak už jsem řekl, nemělo by to být poučení z krizového vývoje, to už jsme tady jednou měli. Kdybyste chtěli nějaký provokativní název, tak bych to nazval pokání. Nevím, jestli jste viděli krásný gruzínský film s tímto názvem. Pokud ano, tak je vám úplně jasné o čem mluvím. Nezapomeňte, že pokání očišťuje. Že pokání je předstupněm odpuštění, a také předstupněm k normálnímu životu.

U Komunistické strany Čech a Moravy jsem nikdy nepoužil slovo extremistická, ale přál bych si, abych mohl s čistým svědomím říci, že je to i starana demokratická. A condicio sine qua non je právě tato sebereflexe, tato analýza, opakuji ještě jednou, ve vlastním, ve vašem vlastním zájmu.

Milý přátelé, protože čas se nachyluje a čekají vám jiné a další projevy, dovolte mi, abych vám závěrem především poděkoval za podporu, kterou mě většina z vás vyjádřila v prezidentské volbě. Bylo to velmi jednoduché, protože jsem byl jediný levicový kandidát. Ale i tak si toho velice vážím a ještě jednou za to upřímně děkuji. Zadruhé, kruh se uzavírá. A jestliže se vrátíme zhruba sto let zpátky, nyní se opět rýsuje s nepominutelnou účastí komunistické strany, ale i sociální demokracie, účast levice jako celku na řízení věcí veřejných a na tvorbě vlády. Prosím, nepromarněte tuto příležitost. Neklaďte si ani přemrštěné podmínky, budete mít dost času možná čtyři roky, je aplikovat v celém vládnutí v České republice. Víte, když jsem řekl, že jsem levicový politik, a proto mě oslovil rok 68 a socialismus s lidskou tváří, chtěl bych zcela závěrem říci, že i když je to velmi nepolupární, že jsem stoupenec socialismu. Ale pozor na to, stoupenec demokratického socialismu. Takového, jako byl například v osobě Olofa Palmeho, Willyho Brandta, Françoise Mitterranda a řady a řady dalších. Není-li socialismus demokratický, není to ani socialismus. Formulace, že tady máme byrokratický socialismus byla příliš zdvořilá. Měli jsme tady pouze byrokracii, nikoli socialismus. A jestliže někdo říkal, že tady máme reálný socialismus, který by byl vykostěný právě o svoji demokratičnost a tedy ochotu a schopnost názorově se střetávat ve svobodné soutěži dalšími názorovými proudy, pak jsme opět neměli žádný reálný socialismus a takzvanou tvrdou realitu, která vedla k našemu relativnímu zaostávání.

Soudružky a soudruzi, Tomáš Masaryk kdysi napsal, že svět jde nalevo. Chtěl bych nám všem popřát, aby svět opravdu šel nalevo, ale dá to práci.