Do kavárny přišli dva muži, nic si neobjednali a požádali o přístup na WC, které je chráněné kódem. Obsluha je odmítla s tím, že záchody jsou určeny jen pro zákazníky. Pánové zasedli, opět si nic neobjednali a řekli, že neodejdou dříve, než dorazí jejich kamarád.

Jelikož zdržovat se v soukromých prostorách bez souhlasu majitele či nájemce je přečin (trespassing, v USA braný poměrně vážně), byla zavolána policie, aby je vyvedla. Policisté nejprve pány třikrát požádali o odchod, a když to nezabralo, zatkli je. Dotyční byli odvezeni na místní policejní okrsek. Poté, co Starbucks prohlásil, že je nemíní žalovat, byli bez dalšího propuštěni.

Celkem banální záležitost, že? Skoro každý pracovník restauračního sektoru má zkušenost s někým, kdo si spletl jeho podnik s bezplatnou veřejnou toaletou nebo čekárnou, když venku leje; ostatně právě proto na těch záchodových dveřích ty kódy jsou. Jenže pánové byli černí a tak se z jejich odvozu policií stala rasová kauza. Organizace Black Lives Matter, jež se specializuje na veřejné protesty v agresivním duchu, zmobilizovala svoje příznivce a Starbucks se ocitly na pranýři.

Update 18. 4. 2018, 14.25

Dvě dodatečné informace k incidentu. Na jednu mě upozornili čtenáři, druhou jsem našel sám.

Za prvé. Událost se dostala na světlo světa skrze virální video z průběhu zatýkání, které na Twitteru zveřejnila jedna zákaznice (Melissa DePino).

K tomuto videu existuje anonymní svědecká výpověď, podle které nebylo s černými zákazníky zacházeno rovně. Pět minut předtím měla od obsluhy dostat kód k záchodu běloška, aniž by si něco koupila. Anonymní zdroj výpovědi v článku je autorka videa, „Lauren, která nechtěla uvést své příjmení“.

O pár dní později vyšel jiný článek na stránkách CNN, kde Melissa DePino, jež video sdílela na Twitteru, vysvětluje svoje pohnutky. Není zcela jasné, zda „Lauren“ je ta samá osoba jako Melissa DePino, nebo zda později zmíněná jen nasdílela video, které pořídila „Lauren“, chtějící zůstat v anonymitě; kdybych měl odhadovat dle pečlivého užití slova „posted“, spíše to druhé.

V podepsaném článku na CNN se však o bělošce, která dostala kód k WC jen tak, nic nepíše. Zatím tuto informaci tedy beru jako výpověď jedné osoby bez příjmení, čili i na nenáročné standardy Internetu poměrně lehkou váhu.

Za druhé. Šéf filadelfské policie Richard Ross Jr. vystoupil na Facebooku na obranu svých podřízených, kteří zákrok provedli. „Moji muži neudělali vůbec nic špatného.“ Říká, že si vzpomíná na několik let starý případ, kdy jeden z jeho podřízených, seržant v uniformě, chtěl také ve Starbucks na WC a obsluha jej vykázala.

Richard Ross Jr. je sám černý a podle vlastních slov má s rasovou diskriminací celoživotní bohaté zkušenosti.

Tahle poněkud rozmazaná fotka dobře vystihuje charakter aktuálních událostí: aktivista BLM Asa Khalif požaduje – s megafonem v ruce – propuštění manažera pobočky. Chudák barista.

A druhá fotografie. Regionální viceprezidentka Starbucks Camille Hynes „hovoří“ s tímtéž Asou Khalifem. Na mne to působí spíše jako zoufalé, ponížené prosby. Ta dynamika dominance a podrobení je zachycena dokonale.

Zajímavé na celé situaci je, že Starbucks nejsou žádný ultrapravicový podnik. Naopak, v politických záležitostech se obvykle přidávají na progresivní, politicky korektní stranu. Například jejich evropská větev ohlásila v létě 2017, tedy už dávno poté, co iluze o povaze migrační vlny vyprchaly, že po celé Evropě zaměstná 2500 uprchlíků.

Dva roky předtím pak americká pobočka uvedla do svých provozoven „Race Relation Quiz“ (kvíz rasových vztahů): při popíjení kávy jste se sám mohl otestovat, zda máte mezi přáteli na Facebooku naplněny ty správné kvóty apod. Vypadalo to takto:

Ačkoliv tedy Starbucks dodržuje levicově-progresivní stranickou linii tak věrně, že už se to nedá ani parodovat, stal se po této události okamžitě terčem aktivistické šikany. Zde je například k vidění,  jak členové BLM obsadili filadelfskou pobočku a skandují „káva ze Starbucks je protičernošská“ (Starbucks coffee is anti-black). Ředitel (CEO) společnosti se už dvakrát omluvil, jednou písemně, podruhé dokonce odcestoval do Filadelfie, aby se omluvil oběma vyvedeným per persona. 

Zatím to k uklidnění protestujících nestačilo, proto byl vyhlášen „den korporátní převýchovy“. Domnívám se ale, že nepokoje neutichnou dříve, než pár lidí přijde o práci a BLM si vyslouží nějaké to bolestné v řádech statisíců dolarů.

Tím, že se levicově-progresivní hnutí zaměřilo právě na Starbucks, ilustruje starý princip. Na ideologické ultralevici panují kanibalské poměry  – rádi se „žerou mezi sebou“, a to kvůli relativně malým záležitostem. (Musíme přitom ovšem vzít v úvahu, že s dostatečně černobílým viděním světa nic jako „malá záležitost“ neexistuje. Všechno je mega-problém, kvůli kterému padají nebesa, pokud se nebude řešit teď a radikálně).

Hnutí Black Lives Matter proslulo například tím, že v demokratických primárkách opakovaně narušovalo kampaň Bernieho Sanderse, levicového senátora z Vermontu. Měl totiž tu drzost říci, cituji „black lives matter, white lives matter, Hispanic lives matter„, a ta poslední dvě tvrzení aktivisty z BLM notně rozzuřila. Od té chvíle se Sandersovi snažili znepříjemnit život, což bylo paradoxní, protože ze všech kandidátů velkých stran, kteří měli v minulé volební kampani šanci na nominaci, byl Sanders jejich politickým pozicím nejblíže. 

Podobně třeba v Německu: tübingenský starosta Boris Palmer, člen strany Zelených, je terčem systematické nenávistné kampaně na sociálních sítích, ba i na ulicích (graffiti), protože se od zelené ortodoxie odlišuje v jednom důležitém bodě: migrační problémy vidí realisticky až kriticky a nedrží se posvátné mantry „diverzita je obohacení“. Palmer je přitom jako starosta ve městě Tübingen velmi oblíben, poslední místní volby v říjnu 2014 vyhrál s drtivou převahou 61,7 % hlasů. O to hůře asi ideologicky zaměření jedinci snášejí, že veřejně říká něco jiného, než by měl.

(Jedna ze zakladatelek a ikon německého feminismu, 75-letá Alice Schwarzer, na tom není o nic lépe: kvůli své kritice islámu je rovněž cílem útoků z progresivních kruhů.)

Tradice je v tomto směru dlouhá. Vezmu-li její viditelný extrém, tak už za Stalina se koncentráky plnily nejen „buržousty“, ale i „titoisty“ a „trockisty“. Nejeden obyvatel „souostroví gulag“ byl ve svém předešlém životě věrným soudruhem, až do okamžiku, kdy za ním přišli do práce dva pánové s průkazkou. Stranické čistky v Československu vyvrcholily monstrprocesem proti Rudolfovi Slánskému a jeho kolegům, včetně ministra zahraničí Clementise; oba skončili na šibenici, ač předtím byli dobrými kamarády Klementa Gottwalda. Úchylkář, tedy někdo, kdo se v něčem odchýlil od stranické linie, byl snad ještě pod úrovní fašisty, protože ve fanatickém černobílém vidění světa existují pouze dva póly. Jeden se jmenuje „absolutní poslušnost a souhlas ve 100 % bodů“, druhý pak „hnusný zrádce“.

Je zajímavé, že tenhle jev bývá na pravici vzácný, a to včetně tvrdé pravice. Nikdy jsem neslyšel o tom, že by se třeba na akci Geerta Wilderse dostavila stovka skinheadů a křičeli po něm megafonem, že je špatný nacionalista, protože má babičku Indonésanku (má); nebo že by stoupenci Generace identity obsadili kanceláře Marine Le Pen a odmítali se hnout, dokud nepřijme jejich (o něco radikálnější) linii vůči islámu. To se prostě neděje. Chování tvrdé levice v tomhle směru připomíná náboženské sekty.

Asi ještě bude chvíli hůře, než bude lépe. Pro aktivisty z BLM musí být skutečnost, že se před nimi miliardová megakorporace okamžitě „složila“ a škemrá o veřejné odpuštění, něčím jako nukleárním orgasmem: takový absolutní, opojný pocit vítězství zažijete jen několikrát za život, pokud vůbec. Budou si jej chtít zopakovat a nějaká příležitost se vždycky najde.

Z dlouhodobého hlediska je tato taktika sebedestruktivní. I kdybych byl progresivním levičákem, jako že nejsem, váhal bych, než bych naskočil na tenhle aktivistický vůz: představa, že od této chvíle musím přesně a neúchylně dodržovat „stranickou linii“ diktovanou jinými lidmi, a že sebemenší drobnost (třeba deset let starý tweet) se může stát záminkou k tvrdé hromadné šikaně, je opravdu krajně nepřitažlivá. Druhá věc je, že v protikladu se scénami masové veřejné hysterie se skoro každý jiný politický směr jeví jako rozumná alternativa a pokud aktivisté tohoto typu ovládnou nějakou stranu, středostavovští voliči od ní utečou jinam. Ale schopnost přemýšlet na dlouhou dobu dopředu nebývá silnou stránkou aktivismu.

Jsem zvědav, čím nás ještě Starbucks překvapí. Jejich podvolení zatím vypadá jako bezpodmínečná kapitulace. Čekal bych, že po svém školicím dni přijdou s nějakou novou iniciativou ve věci převýchovy zákazníků.  Za pozdního bolševismu se říkalo, že nemůžete otevřít konzervu, aby na vás nevykoukl Lenin; budoucnost Západu možná představuje kafe, ve kterém plave povinný (a nestravitelný) dotazník na rasové vztahy ve vaší domácnosti.

Hudební epilog

„Jedu misku v denním tisku / na rozličných rovinách / opiátu do salátu / v televizních novinách. // Trocha lhaní na snídani / větší porci k obědu / v komentáři sedmilháři / upatlaní od jedu.“

Básníci jsou smrtelní, básně … asi taky, ale aspoň přežívají podstatně déle. Máte na takové menu chuť?