Dýky z kostí se používaly hlavně na přelomu 19. a 20. století. Obvykle se vyráběly z velkých kostí noh Kazuárů a Moa (nyní vyhynulý druh ptáků) a také z Emu. Nicméně, některé zbraně byly doslova vytvořené z lidských kostí. Používaly se avšak nikoliv pozůstatky poražených protivníků v boji, nýbrž kosti vážených členů kmene, obvykle tedy vojáků.

Antropologové až doposud nedokázali pochopit, proč byly některé dýky vyrobené z kostí kazuárů a jiné z lidských kostí. Před začátkem výzkumu nebylo jasné, jaký druh kosti má větší pevnost. Vědci však přepokládali, že v tomto případě hraje estetický faktor a status větší roli než funkční. Aby zjistili, jaký materiál je vhodnější pro zhotovení dýky, provedli vědci zátěžový test jedné dýky.

„Pomalu jsme ohýbali dýku z kosti Kazuáru dokud nepraskl, což nám umožnilo zjistit základní fyzikální vlastnosti materiálu. Pak jsme to samé provedli s lidskou kostí a ukázalo se, že poslední varianta mnohem lépe odolává fyzickým vlivům," říká Dominik, jeden z účastníků výzkumu.

Podle vědců Papuánci úmyslně dělali dýky z kostí svých příbuzných, které byly méně vhodné pro zápasy. Záměrně je dělali méně ostré a více pevné, jelikož nošení dýky z lidské kosti jako ozdoby, bylo mnohem důležitější než je použít v boji.