To jsou jistě zajímavé otázky, na něž nám blízká budoucnost jistě odpoví. V tomto textu bych se však chtěl zamyslet nad samotnou myšlenkovou podstatou Bitcoinu. Zdá se mi totiž, že ve svém spravedlivém hněvu vůči centrálnímu bankovnictví přisuzují mnozí obhájci laissez-faire kapitalismu Bitcoinu daleko vyšší význam, než jaký ve skutečnosti má. Bitcoin jsou totiž stejné peníze z ničeho jako vydává centrální banka – jediný rozdíl spočívá v tom, že jeho technické vymezení u něj naprosto vylučuje jakoukoliv snahu o inflaci. Ovšem tento pouhý fakt nemůže být definiční charakteristikou skutečných peněz. Pokusíme-li se zakládat peníze na nemožnosti inflace a na nezávislosti na státní, centrální instituci, nesvědčí to o ničem jiném než o překroucení pojmu peněz.

Jak tedy správně definovat peníze? Jednu z platných definicí nabídl již Aristoteles, podle něhož musejí být peníze trvalé, přenositelné, dělitelné, a mít vnitřní hodnotu. Tato kritéria můžeme aplikovat na bezpočet objektů a zhodnotit tak, zda mohou plnit skutečnou funkci peněz, či nikoliv.

Zastavme se krátce u posledního kritéria, tedy u vnitřní hodnoty peněz. Zastáváme-li objektivistický pohled na hodnotu a vidíme ji tedy jako vztah hodnotícího subjektu vůči hodnocenému objektu, nemůžeme uznat existenci ničeho jako vnitřní, s objektem pevně spjaté hodnota. Hodnota nespočívá přímo ve věci, ale vychází z potřeb a preferencí hodnotícího jednotlivce. Není zde však na místě žádný vrtošivý subjektivismus, snaha o stanovení libovolných, od reality odtržených hodnotových soudů prostě proto, že se nám právě chce. Hodnotit objektivně znamená brát v úvahu celý kontext reality, včetně našich preferencí a vztahu daného objektu vůči našemu životu, a to z dlouhodobé perspektivy.

Čtvrté kritérium, které se dotýká nejhlubší filozofické podstaty, a je tedy vlastně nejdůležitější, by si tedy zasloužilo, ve vší úctě vůči Aristotelovi, mírně poopravit: věc, která aspiruje na funkci peněz, musí mít objektivní hodnotu, přičemž hodnota je zde filozofickým, nikoliv ekonomickým termínem.

Například klasická papírová měna emitovaná centrální bankou a zákonem vnucená občanům tato kritéria rozhodně nesplňuje, a to v posledním, a do značné míry i v první bodě. Hodnota papírových peněz není určena jejím ohodnocením ze strany jednotlivců, ačkoliv se často tvrdí, že je kryta důvěrou zákazníků, daleko výstižněji by se dalo říct, že papírové peníze jsou kryté hrozbou násilí ze strany státu, který jakoukoliv neposlušnost vůči legislativě o zákonné měně tvrdě postihuje, a koneckonců také poslušností nebo přímo strachem jednotlivců, kteří si nedovolí se vzepřít. A první Aristotelovo kritérium nesplňují papírové peníze existencí inflace, kvůli níž se nám naše peněženka reálně tenčí. To, co nám stát vnucuje prostřednictvím zákona o měně tedy nejsou skutečné peníze.

Abychom mohli lépe pochopit kritérium o objektivní hodnotě a mohli se jej pokusit použít na Bitcoin, měli bychom si uvědomit, jaké předměty v průběhu dějin plnily funkci peněz. Ať šlo o mušličky nebo plátěné šátky, nebo kov, třeba ve formě prutů, hřiven nebo mincí, nebo třeba o nylonové punčochy a cigarety, kterými se tu a tam platilo v oblastech rozvrácených válkou, všechny tyto objekty spojovala jedna důležitá, určující charakteristika: každý předmět bylo možné vyjmout z peněžního oběhu a použít jej sám o sobě, tedy, každý předmět měl, kromě toho, že plnil funkci platidla, i svou vlastní funkci a tedy objektivní hodnotu.

Určité kovy, ať už zlato, stříbro, nebo třeba měď a bronz, byly užitečné a vysoce ceněné už dávno předtím, než z nich někoho napadlo vyrazit první mince. Zlato a stříbro si lidé oblíbili pro svůj lesk, bronz a měď byly důležité suroviny pro výrobu nástrojů a zbraní. Důležité je, že tyto vyhledávané a oceňované vlastnosti si zlato, stříbro i bronz uchovávaly v jakékoliv podobě – jakýkoliv šperk nebo nástroj šel přetavit do podoby hřivny, prutu nebo jiné formy, s níž se dalo obchodovat, a nakonec se jako nejvhodnější forma rozšířily mince. Ale v jakékoliv směnitelné podobě mohl kovolitec minci, prut nebo hřivnu opět přetavit a vytvořit z ní opět krásný šperk – tedy vyjmout měnový kov z oběhu a použit jej tak, jak bylo jeho původní funkcí.

Právě pro tyto jedinečné vlastnosti i pro nepopiratelnou vzácnost se nakonec přirozeně, postupem času, jak vzrůstala složitost ekonomického systému, ustanovily v zásadě dva měnové standardy: zlatý a stříbrný. Bronz i měď díky technickému rozvoji svůj význam ztratily, přestaly být natolik vzácnými, a tedy již nemohly sloužit coby prostředek směny. A i když se postupně zavedly peněžní substituty, tedy bankovky, ve své podstatě šlo stále o poukázky na fyzický kov. Až do chvíle, než státy a jejich centrální banky tento přirozený systém zničily, čímž zničily i naše peníze.

Někdo by mohl namítat, proč se neustanovil standard kočičího zlata – důvod je nasnadě: jeho fyzické vlastnosti snad jsou víceméně srovnatelné se zlatem, ale jeho malá vzácnost z něj nikdy nemohla udělat něco natolik ceněného a exkluzivního, jako je skutečné zlato. Šperkem z kočičího zlata se zkrátka nikdo příliš nechlubí, narozdíl od šperku z pravého zlata. Jeho objektivní hodnota je vždy relativně nízká.

Dokud se zlaté nebo stříbrné mince dostatečně nerozšířily, a cenný kov v podobě hřiven, prutů a mincí používali pouze místní vládci nebo kočující kupci, omezil se obchod obyvatelstva pouze na směnný obchod, ale i mezi lidmi přirozeně fungovaly peněžní substituty – například z raného středověku je známo, že lidé mnohdy platili malými plátěnými šátky (odtud slovo platit nebo plat). I tady funguje zásadní vlastnost peněz – plátno jako určitý druh materiálu se nejprve používalo pro jiné účely, než pro obchod, a pouze jeho vzácnost z něj na určitou dobu učinila prostředek směny. A bylo-li to potřeba, mohl se šátek kdykoliv z oběhu vyjmout a použít jej jinak, v souladu se svým původním účelem.

To samé platí o cigaretách nebo nylonkách, a koneckonců, například i ekonom Peter Schiff v populární knížce „Ekonomické bajky“ uvádí jako fiktivní příklad měny, korespondující s celým příběhem, lovené mořské ryby – i v tomto případě lze měnovou rybu lze kdykoliv z oběhu vytáhnout a sníst.

Právě toto a nic jiného je onou objektivní hodnotou peněz. Jde o cennou věc, kterou lidé potřebují, touží po ní, líbí se jim, a je pro ně dlouhodobě hodnotná a zároveň do značné míry vzácná. Splňuje-li i zbývající tři, spíše praktická Aristotelova kritéria, může taková věc plnit funkci peněz.

Jak si tedy stojí Bitcoin?

Bitcoin především nesplňuje ani první Aristotelovo kritérium: není věčný. Jeho existence je podmíněna energií dodanou z vnějšku. Ale jako daleko závažnější argument proti Bitcoinu vidím absenci jeho objektivní hodnoty.

Bitcoin nepředstavuje ve své podstatě žádný předmět nebo materiál, který by existoval předtím, než se jej někdo rozhodl využívat jako prostředek směny. Počítačová data vznikají teprve s účelem, s jakým jsou vytvářena. Neexistují sama o sobě a mohou dokonce nenávratně zaniknout. Bitcoin byl jako měna navržen ex-post, jako výraz potřeby mít nějakou náhradu za současný systém fiat money a vznikl úmyslem jedné centrální autority – třebaže autority volnomyšlenkářské (třebaže to zní jako rozpor) a navíc nezaštítěné žádným zákonem a třebaže nyní je používání Bitcoinu decentralizované.

Užívání Bitcoinu není podmíněné ničím jiným, než důvěrou, podobně jako u fiat money. Měnový objekt, tedy soubor dat, nelze uchopit jinak, než ve specializované počítačové síti, nemá jiný účel, než sloužit jako jedinečný prostředek směny. Nese sice jakousi informaci, ovšem tato informace je opět pevně spjata s určitou transakcí – mimo směnu je tedy Bitcoin, nebo objekt, který jej představuje, nemožný. Narozdíl od skutečných peněz nelze Bitcoin transformovat do jiné formy a použít jej tak, jak bylo jeho původním účelem, protože žádný jeho původní účel vlastně neexistuje.

Skutečné peníze jsou vlastně projevem integrace několika faktů – existence něčeho cenného, existence zboží, jež chceme směnit a potřebujeme tuto směnu nějak efektivně uskutečnit, a existence osob s potřebou obchodovat. U Bitcoinu je vztah spíše opačný: nejprve zde figuruje potřeba realizovat směnu, pro níž si naprosto libovolně, arbitrárně vytvoříme od reality odtrženou pseudoměnu.

Jelikož Bitcoin udržuje při životě pouze sentiment (a to nejenom samotná důvěra v něj, ale vlastně i negativní postoj vůči zákonné měně) a nikoliv objektivní hodnota, stává se v zásadě stejnou zvrhlostí, jakou jsou papírové peníze – možná ještě o něco horší, protože vzbuzuje dojem jakési revoluce, jakéhosi blízkého návratu ke skutečně svobodné měně. Tento dojem je samozřejmě falešný. Bitcoin ve skutečnosti podstatu skutečných peněz překrucuje a od jejich správného uchopení, a tím i prosazování, nás spíše vzdaluje.

Je perverzí vlastně i proto, že sám o sobě závisí na perverzi, tedy na existenci centrálního bankovnictví. Ve svobodném systému by se měna, jakou je Bitcoin, nikdy nemohla ustanovit – fungoval by naprosto přirozeně zlatý a stříbrný standard. Bitcoin existuje pouze proto, že státy používání zlata a stříbra pro běžnou směnu naprosto znemožnily.

Nechci se však stavět na stranu těch, kteří na Bitcoin dští síru. Jeho historický význam může být i při vědomí jeho nedokonalosti a vzdálenosti od ideálu skutečných peněz velice důležitý, a to jako projev rebelie vůči zavedenému, na kolektivismu a etatismu postaveném měnovém systému. Význam Bitcoinu coby prostředku, jak zhodnotit své finance a pokusit se je, s přihlédnutím k jeho volatilitě, ochránit před inflací. A hlavně jde o téma k diskuzi: co jsou peníze a proč by nad nimi stát měl mít nějakou moc. Třebaže na špatných premisách, Bitcoin vytvořili lidé, nikoliv arbitrární rozhodnutí centrálních bankéřů, jimž vůbec neleží na srdci pojmy jako svoboda nebo trh.

Ale co je to všechno platné, když se Bitcoin, narozdíl od skutečné, kovové měny, vůbec neleskne?