Jaroslav Kuba „odtajňuje“ trochu jiné vzpomínky na dobu před převratem 1989 než uvidíte v České televizi a spol. v právě probíhajícím Měsíci zostřeného uctívání Václava Havla. Jaroslav Kuba je významný právník, který kromě jiného zastupoval prezidenta Václava Klause před Ústavním soudem. Jeho pozoruhodné vyprávění jsme vzhledem k rozsahu rozdělili do tří částí. Dnes přinášíme část první a zároveň i druhou, tak jak je vydal Protiproud.cz Petra Hájka. Na třetí díl se můžete těšit.

Díl 1. - Listopad 1989: Všechno bylo jinak. Proč studium v USA organizovala STB? Sametový převrat v Praze se připravoval za mořem? Svědek se po čtvrt století rozhodl promluvit

Byl jsem nedobrovolným svědkem

Před několika dny jsem slyšel proslov jednoho z „mužů sedmnáctého listopadu“ o pádu „komunismu“. Musel jsem se usmívat nad jeho kategorickým tvrzením, že „Listopad“ nebyl výsledkem konspirace, něčeho předem dojednaného.

Pokusím se zavzpomínat na to, čeho jsem byl svědkem.

V roce 1985 jsem na Karlově univerzitě konečně mohl obhájit svojí kandidátskou dizertaci. Původně jsem si v ní chtěl ujasnit, zda lze perspektivně vytvořit stát a právo bez ideologie. Bez „-ismů.“ Založit je na něčem, co by se nalézalo nad nimi. Jakési obecné super principy, jejichž základ by tvořily jednotlivé kategorie lidských práv. K tomu jsem dlouhodobě směřoval.

Apoštol perestrojky a obhajoba na vlásku

Dizertaci jsem mohl obhajovat hned po vstupu do aspirantury, měl jsem stovky stránek k dispozici. Ale jako většina aspirantů jsem byl využíván k úkolům a úkonům za různé soudruhy docenty a profesory. Abych prý získal praxi a oni peníze za všelijaké „bokovky“. Po téměř čtyřech letech jsem byl konečně „připuštěn“ k tzv. „malé obhajobě“. Což byla „generálka“, která však nebyla ani povinná. Pro mne se však málem stala osudnou. Jakýsi mladý ambiciózní „soudruh“ ze Sovětského svazu, snad na zadání mého školitele, „odhalil“, že jsem v textu ukryl 20 stránek textu, k němuž byl přístup jen se zvláštním souhlasem. Z druhého dílu Boguszakovy „Teorie státu a práva“, s texty Z. Mlynáře či Z. Jičínského. A dále z „Československé společnosti“ od Pavla Machonina. Obojí jsem si ještě na počátku roku 1970 jako student zakoupil a v seznamu literatury, obsaženém ve více jak nadstandardních 200 stránkách, nota bene určených jen k malé obhajobě, vedle stovky dalších pramenů uvedl.

Chtěli mi hned ukončit aspiranturu, ale zasáhl další „soudruh“ ze SSSR. Čerstvě se objevivší apoštol glasnosti a perestrojky, o nichž se v ČSSR zatím nic pořádného nevědělo.

Na rozdíl od jeho mladého kolegy byl docentem, a jak mi později řekl, sám byl na čas kvůli názorům stažen do ústraní. Avšak u nás měl autoritu „sovětského profesora“, který mi – v odkazu na glasnosť -  vymohl druhou šanci.

Lidská práva jako zástěrka

Ta nebyla zadarmo. Můj zachránce mi šibalsky přikázal, abych téma zabalil do ideologie. Na moji rozpačitou reakci, že to už nebude „věda“, ale propaganda, přátelsky oponoval – poznatky vědy stejně zneužívají v boji proti sobě ideologové. A proč se píše o lidských právech? Jsi slepý? A tak jsem pod jeho vedením přejmenoval disertaci na „Lidská práva jako aktuální otázka soudobého ideologického boje“ (mj. po roce 1990 tohoto názvu zneužil k „ideologickému“ útoku proti mně jakýsi kariérista Moos, který to ze stavaře dotáhl na ministra dopravy.). Ale nejen to. Vypracoval jsem další kapitolu, která pojednávala o tom, že Carterova administrativa vyrukovala s lidskými právy, aby jimi ve studenoválečném ideologickém boji dehonestovala SSSR. Nikoli, aby je sami dodržovali. Tehdy jsem se cítil asi tak, jak se prý musí cítit znásilněná žena.

Žel, věrohodnost tohoto textu prokázal další vývoj. Zejména po té, co Bush jr. vyrukoval s doktrínou „preemptivních válek“, a potichu „stáhl roletu“ nad argumentací s „lidskými právy“, která s loupežnými válkami vskutku nejdou dohromady. Jakkoli to Václav Havel, alespoň v případě Srbska, zkoušel skloubit pod termínem „humanitární bombardování“…

S tímhle mi jděte do Ameriky!

Druhá „malá obhajoba“ proběhla bez překvapení. Za to skutečné obhajoby se jako inspektor České komise pro vědecké hodnosti zúčastnil prof. Hrůza z Vysoké školy politické ÚV KSČ.

Můj školitel ke mně neprojevil sympatie, ani když mi zvěstoval rozhodnutí komise pro obhajoby: „Uspěl jsi jednomyslně, protože je Hrůza svými kecy jednomyslně nas..l..“

K tomu jsem posléze využil jízlivé pobídky vědeckého tajemníka, který mi chtěl ukončit aspiranturu – „jděte s tím do Ameriky!“ Byl jsem zaměstnancem Karlovy univerzity a každý leden bylo možné na rektorátě v třetím patře na okenní parapet na veřejné chodbě (!) zanechat projekt výzkumné stáže v zahraničí.

Sepsal jsem asi 20 stran výzkumného projektu v angličtině pod názvem „Philosophy of Law, Related to Liberty and Human Rights“, dal to do desek s mojí adresou a položil na místo, kde byl papír s nápisem „USA“. Byl leden 1987.

Nehoda

V jednu listopadovou neděli ráno jsem vyjel autem, ale místo na chalupě jsem se ocitnul na ARO. Kde jsem setrval asi dalších pět týdnů, než jsem dostal berle, prodělal několik dalších operací, učil se mluvit, chodit. Auto jsem už nikdy neviděl, byla to prý náhlá technická závada, v zatáčce jsem „vyletěl“ do stromu.

Snad v březnu 1988 mne přišel navštívit chlapík, který se představil jako spolužák z fakulty. „Pravda, měl jsem otřes mozku a nemusím mít paměť v pořádku, ale vás neznám“, oponoval jsem jeho přesvědčování. „Tak dobrá, jsem kapitán V.“ konečně prohlásil, ukázal mi služební průkaz a oznámil, že mám odletět do USA „kvůli lidským právům“.

Kvůli strženým čelistím jsem měl „zdrátovaná“ ústa, potravu jsem přijímal tekutou skrze hadičku prostrčenou rty. Jimi jsem také pomalu artikuloval odpověď, že pokud někam poletím, tak…a ukázal jsem palcem směrem ke stropu.

Podivné pozvání

Nicméně kapitán cestou ke dveřím prohlásil, že si mne stejně jednou předvolají…

Jeho jméno jsem zaregistroval ve zprávách TV Prima někdy kolem roku 2000, a to i s hodností a odkazem na službu u StB. Jako údajného vraha dvou kolegyň v jedné pražské advokátní kanceláři. A zároveň sebevraha. Zvláštní je, že od určité doby byl uváděn pod jiným příjmením… snad „nevypůjčeným“?

Několik dnů po jeho návštěvě přišlo oficiální pozvání. Zavolal jsem na americké velvyslanectví a vysvětlil svůj zdravotní stav. Pravili „nevadí“, ať se ozvu, až budu schopen.

Bylo to jako ve snu. United States Information Agency přijala můj projekt, a prostřednictvím Fulbright Academic Program byla na 9 měsíců „zafinancována“ moje „Research Stay“ na Parker School of Law věhlasné Columbijské University v New Yorku!

Nepopírám, že jsem nepociťoval jen radost, ale i strach. V zásuvce jsem měl povolávací rozkaz na vojenské cvičení s termínem nástupu okolo data, kdy jsem havaroval. Do místa, kde nebyla kasárna. Několik dnů před termínem nástupu jsem zjistil, že šlo o vilku na okraji pražských Hostivic. Po zazvonění z ní vylezl lampasák a suše mi sdělil, že se vše dozvím při nástupu.

Výjimečná věc tajných služeb

Ačkoli neuposlechnutí povolávacího rozkazu je i dnes trestné, kvůli autonehodě jsem se nedostavil, a hlavně – nikdo se nikdy kvůli tomu neozval…

Domovní důvěrnice baba Lapáčková se mě jednou krákoravě tázala: „Co jste provedl, že běháte o berlích a každou chvíli se na vás ptají tajní?“

Během roku 1988 jsem se opravdu natolik zmátořil, že jsem na podzim chodil jen o holi, a rozhodl jsem se využít pozvání do USA.

Když jsem vyřídil všechny formality, snad měsíc před odletem přišel zmíněný kapitán na návštěvu. Vlídným tónem mi vysvětlil, že podnikám něco výjimečného jak pro čs. zpravodajce, tak určitě i pro americké. A jestliže v ČSSR zanechávám svou třiasedmdesátiletou matku, tak oni už ji před každým ohlídají… K odletu jsem se definitivně rozhodl až po té, co mne maminka ujistila, že kdyby se jí něco dělo, poběží se schovat na americkou ambasádu.

Díl 2. - Všechno bylo jinak, říká svědek z Ameriky 1989: „Tady se projednají změny“. Komu sloužil Gorbačovův Jakovlev? Co věděl Pěchota o operaci Listopad? A věštecká rada na závěr

V první části jsme se dostali do doby zhruba rok před „listopadem“, kdy byl mladý právník ke svému překvapení a za podivných okolností pozván ke stáži do Spojených států. Vše bylo o to záhadnější, že studium v zemi největšího nepřítele sovětského režimu zprostředkovala naše tehdejší tajná služba, československá Státní bezpečnost.

Stanete se ministrem…

Počátkem ledna 1989 jsem přistál ve Washingtonu. Přijel mi naproti mercedes ve zlaté metalíze a černý šofér mi zdvořile otevíral dveře, kterými jsem o holi protahoval těžký kufr a dvě velké tašky.

Na ministerstvu školství mne vlídně přijala paní Eugenie Lovecky. Pochválila mne za všechno možné a pak mě šokovala sdělením, kterému jsem nebyl schopen porozumět: „Doma vás čekají velké změny a vy se stanete nejméně ministrem školství.“ Předali mně šeky na 22. 825 USD a nabádali, abych neutrácel, že je to na devět měsíců. Jen nájem v místnůstce o 4 metry čtvereční činil měsíčně přes 900 dolarů.

„Parkerova škola práva“, z našeho pohledu právnická fakulta, byla už na první pohled zvláštní. Jde o „věžák“, ze tří čtvrtin vyplněný knihami. V přízemních podlažích byly již tehdy počítačové terminály, jejichž prostřednictvím si student k zadanému tématu vyhledal snad všechny existující prameny. Pokud byly k dispozici v budově, dozvěděl se, ve kterém patře, místnosti a regálu si je může vyzvednout. A buď se s nimi posadil ke stolku, nebo si z nich mohl u některé z kopírek pořídit kopii. Knihu pak vrátil, neboť by se jinak z budovy nedostal.

Tyto služby byly placené a měsíčně jsem za ně vydal přinejmenším tolik, jako za nájem.

A velice rád, neboť k dizertaci, a předtím k rigorózům a diplomkám, jsem využíval všechno, co jsem snad už od svých patnácti let shromažďoval od spřízněných duší v několika pražských antikvariátech. Jak mohu doložit skříní naplněnou často i celými kopiemi originálů, trávil jsem ve škole čas od rána do večera. Bylo to jako v říši hojnosti. Co neměli v budově, to mi obstarali třeba i z Evropy…

Odmítnutý „honorář“

S „Parker School of Law“ je stavebně propojena budova „School of International Affairs“, tedy „Školou mezinárodních vztahů“.

Columbijská „Práva“ jsou zaměřena k mezinárodnímu právu a „mezinárodní věci“ tak nejsou „od věci“… Po příjezdu do New Yorku mne přijal děkan prof. Murphy a předal mi pozvánku právě do zmíněné fakulty.

Vchodový sál „School of International Affairs“, jejíž zkratku „SIA“ občas někdo na fasádě budovy přemaloval na „CIA“ (tak jako práva – LAW na JEW …) obsahoval zajímavý rozcestník. „Center for the Study of Human Rights“, „Center for the Study of Soviet Union“, „Center for the Study of Eastern Europe“, Averal Harrimann Institut, v němž působil Zbygniew Brzezinski a další významní lidé. Logicky jsem byl očekáván v „Center for the Study of Eastern Europe“. Hned mi nabídli, že mohu psát o čemkoli, co se týká Československa.

Vybavil jsem si ARO, berle a matku jako rukojmí estébáků. Zároveň fakt, že se mi blíží čtyřicítka, mám sice dva doktoráty a jsem kandidát věd, ale stále nic neumím, a zde mám možnost za pár měsíců objevit tolik nových informací k tématu, jímž se od studií zabývám. Doma pomůžu, když se vrátím a budu šířit poznatky, které z této stáže ještě na mnoho let vytěžím. Nikoli, že napíšu cosi „odvážného“ o režimu, tak jako si to až na výjimky myslí všichni. Proto jsem nabídku odmítl, přestože byla spojena s velmi příjemným finančním honorářem.

Vyděračská agenda

Měl jsem se dostavit k výkonnému řediteli oddělení právních studií prof. Vratislavu Pěchotovi. Byl to dvoumetrový hromotluk, tuším, že původem z Hané. Neprojevoval emoce, ale jak jsem se mohl přesvědčit, uměl nejenom soucítit, ale i účinně a promptně pomoci. Jak jsem později zjistil, jeho manželka trpěla roztroušenou sklerózou, bez pomoci mohla jen ležet. Když jsem byl u nich poprvé, nestačil jsem se panu profesorovi obdivovat. Jestliže jeho paní něco potřebovala, přerušil hovor, vzal ji do náruče a odnesl, kam potřebovala, pomáhal jí najíst apod. Přitom se ještě staral o jejich dospívajícího syna a dceru. Snad to souviselo s tím, že býval vojákem, později diplomatem v čs. misi při OSN v New Yorku, a jak mi v albu i jiných písemnostech ukazoval, na čas (mj. v roce 1968 době dramatického jednání se sověty v Čierné) i poradcem prezidenta Svobody.

Tuším, že mu v roce 1973 nabídli, aby se jako dubčekovec i s rodinou vystěhoval. Což učinil. Když mu známí z OSN nabídli práci v jejím aparátu, přistěhoval se do sousedního New Jersey. A díky pomoci známého internacionalisty, tehdy již i šéfa vládního výboru USA pro lidská práva, profesora Lousie Henkina, působícího na Columbijské univerzitě, přešel na Parker School of Law. Podílel se na vzniku proslulé práce „International Law“ a přispěl myšlenkou „vydírat“ Sověty prostřednictvím agendy lidských práv. Strádal steskem po vlasti, a snad i proto jsme se často setkávali a povídali si. Ne však o politice. Hned v počátku mne upozornil, že si umí představit, čím jsem asi musel před odjezdem projít, a že mi to nebude činit ještě těžší.

Věštba, nebo znalost?

Na jaře 1989 nastal mírný posun: Před symbolem Columbie, Low Memorial Library, se na obřích stožárech vedle americké objevila i vlajka sovětská. Vypukl měsíc americko-sovětského přátelství. To snad ne, ulevoval jsem si Pěchotovi, na podzim se vrátím, a v listopadu to budu muset snášet znovu.

Dozvěděl jsem se, že na Columbii přibude Gorbačovovo „alter ego“, druhý nejmocnější muž SSSR, tajemník pro ideologii ÚV KSSS, Alexander Jakovlev. „Snad tu také nebude stážovat?“, zažertoval jsem. „Tady se budou projednávat změny, které přijdou“, ukazoval směrem na SIA. „Tady?“ žasl jsem.

Nedlouho na to jsem obdržel pozvánku na setkání s americkým velvyslancem v Moskvě Matlockem, jenž se rovněž usadil na Columbii. A aby toho nebylo málo, když jsem se na ubytovně večer uvelebil v Main Lounge, jak se honosně označuje zdejší čítárna, vyrušil mne z klidu bývalý prezident Ford. I ten se zúčastnil onoho setkání „o změnách“ a zřejmě na okamžik zabloudil. Když na to přišel, podal mi ruku, ale dříve než cokoli stačil říci, chlapík z ochranky jej už dirigoval jinam.

Na setkání s Matlockem jsem nebyl sám, ale se skupinkou stážistů z Columbie. Ve svém proslovu velebil americký, respeptive západní systém a oznámil nám, že musí zvítězit na celém světě. Pak se stočil k vývoji v Sovětském svazu. Připomněl zásah policie proti demonstrantům v Praze z počátku roku. V sovětských satelitech by prý brzy mělo nastat stejné uvolnění, jakého si začínají užívat v SSSR. Na mojí výzvu, co vzkáže Čechoslovákům, připomněl předválečnou demokracii a připojil věšteckou prognózu, že se k ní Češi brzy vrátí. Moc jsem mu nevěřil.

Hledání „vyvoleného“

Pěchota se mne později ptal, zda jsem se zúčastnil schůzky s Matlockem a hned mi doporučoval další. Žertoval jsem, že se o tom dozví Jakovlevovi tajní, kteří jej v Americe střeží. „Jej už dávno hlídat nemusí, tady se ví, že je to jejich člověk.“ Chtěl jsem to vysvětlit, ale Pěchota mi pohyby hlavou a pohledy do všech koutů místnosti dal najevo, že musí mlčet.

Zato mne důrazně pozval na kolokvium, které se konalo mimo budovu, na kterém se diskutoval vztah Gorbačova k Československu. „Budou tam Luersovi, musíte přijít!“ A krátce před zahájením kolokvia mne s tomuto bývalému velvyslanci USA v ČSSR a  jeho choti Wendy představil.

„Vendula“, jak jí Pěchota familiárně jmenoval, měla kupodivu na kolokviu hlavní slovo. Hovořila v tom smyslu, aby Amerika na Gorbačova nespěchala, dokud se v Československu nenalezne někdo vhodný, na koho by mohla přejít moc. Dokud nestáhne vojáky, jeho perestrojce lhostejní Češi neuvěří. KSČ není jako v roce 1968 rozdělena na konzervativce a progresivisty. Mezi nimi byl zřejmý rozdíl, ale jaký je mezi Husákem a Štrougalem?

Pěchota mě vybídl, abych se přihlásil o slovo. Pochopil jsem, proč mu záleželo na mé účasti. Odmítl jsem a při první pauze odešel.

Odkud věděli: „Na podzim se to stane…“

Několik dnů jsme spolu mluvili jen stručně a debatě o politice jsme se důsledně vyhýbali. Česká knihovnice Alena se ptala, zda jsme se nepohádali, a sdělila mi, že máme za Pěchotou přijít. Alena emigrovala po srpnu 68 a stejně jako Pěchota se na Columbii dostala z aparátu OSN. Blížila se důchodu a optimismem rozhodně nehýřila. Pěchota nás přijal v dobré náladě a se slovy, že už je rozhodnuto.

„Co?“, zeptala se Alena.

„U nás, doma, vrátí se to tam, jak to bylo.“

„Jako v osmašedesátým?“ zajímala se.

„Ne, k První republice, prostě klasicky… jako tady…“

Pak se otočil na mne a až hrozivě mi řekl větu, na kterou jsem nezapomněl:

„Na podzim se u vás otřese dům. Držte se Dubčeka, nebo o všechno přijdete!“

(Dokončení příště)

Zdroj: protiproud.cz