Před více než padesáti lety jsem začal studovat  na Filosofické fakultě UK historickou archeologii, což byl experimentální obor zařazený mezi katedry archivnictví, historie a prehistorie. V předcházejícím ročníku studovali kolegové, kteří se posléze proslavili nejen jako vědci, ale také coby literáti. Jeden z nich miloval středověkou latinskou poezii žáků – darebáků, takže ji používal při mnoha příležitostech, nejčastěji v hospodě.

Zapamatoval jsem si úsloví, které vycházelo ze zvukové podoby latinských sloves lhát a močit. Cum amicus fingit, fingas! Cum amicus pingit, pingas! (Když přítel lže, lži taky! Když přítel močí, moč taky!) To druhé evidentně vzniklo jako usnadnění odchodu od stolu. Až do letošního roku by mne nenapadlo, že by se toto dvojverší středověkých žáků – darebáků mohlo stát stěžejním heslem solidarity v mezinárodních, zejména pak aliančních vztazích.

Když si čtu reakce některých českých politiků a většiny médií na včerejší vyjádření našeho prezidenta o výrobě, testování a následném zničení bojové otravné látky typu „Novičok“, zjišťuji, že jsem se mýlil. Konstatovat holou pravdu se už zase označuje za velezradu. Lhát a popírat skutečností, které měly vnitřní logiku a prostou úvahou k nim dospěl skoro každý, je označováno za státnický počin a povinnost každého demokratického politika.

Český mediální novičok se stal mediálním semtexem

Prezidentova slova, o tom, že v naší protichemické jednotce máme odborníky schopné ochránit nejen nás, ale i naše spojence, zároveň vyvrátila možné podezření o zneužití u nás vyrobeného jedu, neboť vše proběhlo podle předpisů, které se na zacházení s podobnými látkami vztahují. Hysterická reakce části politického spektra a s ní spojenými médii ukazuje, že jsme se zase navrátili do časů propagandy doby před Karibskou krizí. V této situaci jenom velezrádci, vlastizrádci a ruští agenti se mohou odvolávat na zásady jako Pravda vítězí nebo Sacharovův Život v pravdě, natož pak na Jana Husa.

V současném světě se napřed střílí, pak vyšetřuje, místo mezinárodního práva platí právo silnějšího a vůbec i spravedlnost a pravda je dvojí – naše a jejich. To v podobné míře neregulované mezinárodními konvencemi existovalo naposledy před více než sto lety, než začala První světová válka. Jenže tenkrát politici ještě trochu brali v potaz veřejné mínění, dnes s ním zacházejí dle druhé poloviny úsloví žáků – darebáků a ani nepředstírají, že je to déšť, co z médií padá na naše hlavy.

Situace v sobě ovšem skrývá jedno smrtelné nebezpečí – za současných poměrů lze vyvolat fatální konflikt pod lživou záminkou ještě snáze než v roce 2003 před útokem na Irák. Stačí stanovit červenou linii, která se nesmí překročit, například užití chemických zbraní proti civilnímu obyvatelstvu. Pak se snadno najde ten, kdo to udělá a svede na někoho jiného, aby létala nejen silná slova, ale také Tomahawky a jiné vymoženosti západní civilizace.

Z tohoto úhlu pohledu je počin pana prezidenta Miloše Zemana tím nejhorším možným kacířstvím. Nejenže něco nechal vyšetřit, ale dokonce výsledky vyšetřování zveřejnil. To může být velmi nakažlivé. Proto ten řev.