Přesto tato vláda plní některé své povinnosti bez ohledu nervozitu opozičních stran, které  Babišovi hrozí pěstičkami, ale skutečným oponentem v dohadování se o objemu moci vlády je jen  prezident republiky. Tomu zejména  tzv. opoziční strany pomáhají zachovat co nejdéle jeho bezprostřední vliv na přeformátovávání institucí zejména  moci výkonné. Mohli bychom si proto všímat  toho, že Vladimír Dlouhý se stal jedním z prezidentových poradců a s ohledem na jeho politickou minulost bychom si  mohl, zatím jen polohlasně, položit otázku, zda se na české politické scéně neobjevuje nový Jiří Rusnok.

Dochází k tomu v době, kdy státní zástupce zastavil trestní stíhání Jaroslava Faltýnka a několika jeho  tzv.společníků v podezření ze spáchání trestného činu. Vzhledem k tomu, že v těchto  věcech  bylo původní rozhodnutí státního zastupitelství nejabsurdnější, mohli bychom se dohadovat, co se vlastně děje na úrovni dohadování Zeman – Babiš. Avšak je to zbytečné, protože nehledě na hlasitost opozičního a mediálního pokřiku, přestala být tato politika věcí veřejnou a spíše jen po hospodách si mohou občané ČR vyprávět o tom, kdo je vlastně hlavním viníkem tohoto stavu.

To, že se i české politické záležitosti diskutují  na poli mezinárodním je jen zdánlivé. Generál Petr Pavel, jako nevyšší politruk NATO přijel svým soudruhům ve zbrani, ale i nám přihlížejícím, oznámit, že „Rusové neuznávají západní hodnoty, a že je třeba čelit jejich rozpínavosti“. Čelit budeme zejména svou „semknutostí“ členských států, což si my hloupější překládáme jako oddanost americko-evropské politicko-vojenské strategii.

Gabriel: Dnešní Evropa není založena na idealismu, ale drsných zájmech

S tím, co těmi západními hodnotami  myslí nevěnoval velkou pozornost. Snad  tím nemyslel evropský odkaz 20.století v podobně tří světových válek v Evropě, miliony mrtvých na frontách i v koncentračních táborech. Ani nemluvil i ideovém dědictvím německého nacionálního socialismu, italského fašismu a západoevropského marxismu dovezeného právě do Ruska v zapečetěném vagonu V.I.Leninem.  Pro miliony lidí na celém světě jsou vzpomínky na západní hodnoty až příliš spojeny s brutálním britským a francouzským kolonialismem  a třeba i s prvním genocidiem v africkém Kongu, kde 10 mil. povražděných „domorodců“ mělo už v 19.stol.na svědomí neutrální belgické království.

Z tohoto evropského severoatlantického summitu nás ještě zaujala pochvala náčelníků NATO, kterou vyslovili oběma korejským prezidentům. Dostalo se jim uznání, že se tak přátelsky setkali na 38.rovnoběžce stále ještě dělící Korejský poloostrov, jak se o tom dohodly  v roce 1947 Spojené státy a SSSR. Jistě  v Koreji zaznamenali  s potěšením, když se dozvěděli, že severoatlantická aliance se zajímá dokonce i o událost nejen v severním Atlantiku, ale i v severozápadním Tichomoří. Díky ČT jsme mohli se čtrnáctiletým zpožděním vidět jihokorejský film Pouta války (2004) a uvědomit si, jak mají Korejci, ať už na severu nebo jihu,  rádi, když jim chce někdo z Evropy radit, jak si mají svoje věci mezi sebou zařídit.

Zdá se ale, že alespoň dočasná hysterická verbální válka mezi americkým a severokorejským prezidentem, byla nahrazena stejně výbušným tématem, které bychom mohli  nazvat „tažením do Sýrie a Persie“. Oba tamější oba režimy jsou obviňovány z používání  nervových paralytických látek a ze snahy pořídit si i nukleární zbraně hromadného ničení.Ty na rozdíl od nás, mírotvorců, zatím ještě nemají. Protože jsem ale poučení, proč se dobývaly Irák, Libye a Tunis, kvůli čemu se válčí v Afghánistánu, zdá se nám, že jde opět jenom o další tah na Brzezinského „Velké šachovnici“. Českou nedůvěřivost by v této souvislosti povzbudit poznámka na okraj v několika alternativních médiích o tom, proč explodovaly sklady vojenského materiálu ve Vrběticích, co tam vlastně bylo a už není, a proč se o tom, ani na půdě tak pozorné Poslanecké sněmovny, nemluví. Bylo by to jistě zajímavější než celé slavné  Čapí hnízdo. Končí komentář Zdeněk Zbořil.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)