V neděli 22.4. (výročí narození V.I.Lenina) jsem se vydal navštívit dvě rodiny, o kterých jsem dříve četl, na Trudovskoje (západní okraj Petrovky v Doněcku). Až na autobusové nádraží Trudovskoje jezdí městské autobusy (v době ostřelování ale nejezdí). Prošel jsem bez povšimnutí blok-postem. Vpravo ode mě byla nefungující šachta Trudovskaja a obrovské haldy. Vlevo odbočovala ulice Lilinoj, ve které bydlí rodina Baniných-babička Valentina a dcerka Líza. Z tohoto místa dál na západ je hranice a ukrajinské pozice vzdáleny 1,5 km. Šel jsem na jih ulicí Lilinoj. Zde jsem se ale paradoxně začal přibližovat ukrajinským pozicím na jihu. Cestou jsem viděl mnoho rozbitých domů. Po několikerém ptaní jsem rodinu našel. Hranice na jihu je odtud vzdálena 1,2 km.

Babička mě pozvala dál, přiběhla Líza (12). Ze dvora jsem viděl zničenou střechu souseda. Babička s Lízou mi vyprávěly otřesné zážitky. Skoro každý den Ukrajinci Trudovskoje už čtyři roky ostřelují (to jsem věděl). Nejčastěji z jihu, z ukrajinské Marjinky. Nekonečné noci strávily ve sklepě. Jejich dům je poškozen-má díry ve střeše, rozbitá okna… Líza vyprávěla o válce i o škole. Místní škola je rozbita, tak jezdí do školy do Petrovky. S Lízou jsem natočil rozhovor, předal jsem jí lentilky a pohled českého města. Valentina mi vyprávěla o rodině. Smutný příběh. Máma Viky je na Ukrajině a o rodinu nemá zájem, táta je nemocný (alkoholismus). O Lízu se tedy stará babička. Obě vyjádřily přání brzkého míru.

Poté jsem hledal rodinu Fesenkových. Ta bydlí ještě jižněji než rodina Baniných, v ulici Zelený háj, poslední ulici před Marjinkou, velmi blízko ukrajinských pozic. Domy v ulici jsou většinou rozbité. Zůstaly tu čtyři rodiny. Celá ulice je jako na dlani pro Ukrajince. Ti ulici pozorují z Marjinky z mírné výšiny a často ji ostřelují. Cestou k Fesenkovým jsem potkal u jednoho domu vojáka v civilu, který bydlí nedaleko Fesenkových. Kopal zákop, vedoucí z jeho domu k předním pozicím armády DLR, které jsou, jak říkal, jen kousek odtud. Zhrozil se, co tu dělám. Řekl, abych se rychle schoval za protější dům a počkal na něj. Přišel ve vojenském se samopalem a doprovodil mě k Fesenkovým. Říkal, že Ukrajinci pohyb v ulici sledují a pracují snajpeři. Jeden z nich zabil na zahrádce domu mámu dětí Fesenkových. Voják se pohyboval rychle a přískoky, aby jej Ukrajinci co nejméně viděli a nezačali střílet. Já jsem šel odděleně od něj normálním tempem. Přiznám se, že mi nebylo nejlépe při pomyšlení, že mě sleduje ukrajinský snajper a kdykoliv může stisknout spoušť. Z těchto míst je hranice vzdálena 600 m a ukrajinské pozice 800 m. U Fesenkových žije babička, dědeček, táta a dvě děti, Serjoža (16) a Olja (10). Povídali jsme si na dvoře domu v místě, kam není z ukrajinských pozic vidět. Kdybychom udělali jen několik kroků, Ukrajinci by na nás již viděli. Táta se divil, že k nim přišel novinář, protože novináři se sem bojí. Řekl, že jsem teprve druhý novinář od začátku války v roce 2014, který k nim přišel. V roce 2014 k nim přišel Američan. Táta stavěl vedle starého domu nový dům a Ukrajinci jej zničili. Poškozen je i starý dům, okna nemá. Funguje ale voda i elektřina, pokud Ukrajinci přeruší vedení, brzy je opraveno. Táta a babička mi vyprávěli o válce. Samé horrory. Střelba, výbuchy, mrtví a ranění. Děti vyprávěly o škole. Přes týden doma nejsou, bydlí v ubytovně školy. Předal jsem dětem lentilky a pohled. Voják, který se samopalem hlídal před vraty, mě pak zase doprovodil až na místo, kam již Ukrajinci nevidí.

Jaromír Vašek, předseda Společnosti přátel LLR a DLR, Trudovskoje, DLR