Vzpomínání se tentokrát, v podstatné části médií „všeho druhu“, točilo kolem problému, zda se mají věnce klást na hroby padlých (někdy hrdinů, někdy obětí) 8. nebo 9.května. Kdyby to nebylo tak cynické, můžeme se tomu také tak trochu smát. Rozhodnutím ještě Federálního parlamentu ČSFR válka skončila 8/5 1945, ačkoli se v Praze střílelo ještě devátého, o dva dny později došlo k střetnutí v místech dnes trochu obrostlého památníku u Milína.

V Moskvě a Londýnu  davy jásaly nad kapitulací Velkoněmecké říše, ale v Tichomoří se stále ještě bojovalo. V  Indonésii byla britsko-nizozemská vojenská akce zahájena proti svobodné republice, hned po jejím vyhlášení   17.srpna 1945, pod záminkou osvobozování válečných zajatců z „japonských táborů smrti“, stále ještě kontrolovaných vojáky císařské armády. Francouzi zahájili své znovudobývání Vietnamu už 23.srpna a válčili tam (za účasti po roce 1948 asi 1.200 zběhlých Čechoslováků) až do své potupné porážky u Dien Bien Phu v březnu-květnu 1954.

Ale i tam a později pro část jihovýchodní Asie válka pokračovala až do roku 1974, resp. 1975. V Alžírsku masakrovala francouzská Cizinecká legie první obětí začínající občanské války ve Francii (Alžírsko bylo zahraničním departamentem) 8.května 1945.  Ještě v roce 1956 tam bojovalo více než půlmilionu Alžířanů proti francouzské ústřední vládě a dodnes se v Evropě příliš nemluví o tom, kolik měl tento „konflikt“ do roku 1962 obětí.

Jak říká klasik: moc spočívá ve slovech. Masaryk to nazýval logomachií, což překládal jako „slovíčkaření“. Jistě ho nenapadlo, že po více než osmdesáti letech od jeho odchodu z politiky, se urputné boje o sémantický obsah slov budou svádět nejen  ve zbytku jeho Československa, ale i ve velké části Evropy. Dohadování se o tom, zda se novičok jmenoval, anebo byl číslován, zda se vyráběl nebo jen zkoušel, zda se skladoval nebo někomu dával k dispozici a konečně, zda se zničil hned anebo až potom, byl opět neuvěřitelným příkladem buď ignorance, nebo profesionální politické lhavosti, které se nedokázaly ubránit ani významné ženy evropské politiky nebo jejich bezvýznamné kolegyně z PS PČR.

Zbořil: Válka není fotbalový zápas, kde přijde rozhodčí a zapíská konec

V.V.Putinovi se, alespoň podle jeho projevu ke Dni vítězství, zdá,  že je třeba bránit „přepisování dějin“, ale zřejmě neví, že u nás již byly přepsány. O obětech dubnového bombardování Plzně v roce 1945 se nemluví, zato se vzpomíná „padlých“ amerických vojáků „při osvobozování města Plzně“. Ale proč přesvědčovat přesvědčené. Pan Klvaňa je přesvědčen, zřejmě  na základě svých zkušeností z pobytu v SSSR, že Československo nebylo Rudou armádou osvobozeno ale dobyto. Těžko hledat u tohoto oblíbence Zpravodajství ČT něco jiného než víru v hesla německé nacistické propagandy v Protektorátu na jaře 1945.

Se slovy si zahrává i  staronové vedení a spíše starší členská základna ČSSD okolo vyjednávání o vytvoření koaliční vlády. Už to není jen nezajímavé, ale dokonce i zábavné. Konečně,  vzestup preferencí ANO na 32,5% a pád ČSSD pod hranici dosaženou v parlamentních volbách, při veškeré naší neúctě k podobnému měření sil, také o něčem svědčí.

A tak to vypadá, že politické nenávistné logomachie se dokázali, alespoň na chvíli, vzdát jen Donald Trump a Kim Čong-un. Ale co není, může být a počkejme raději na jejich předpokládanou schůzku ve stejně nejistě předpokládaném „čínském“ Singapuru. Pokud pan Stropnický ve svém velkém interview na rozloučenou nemluvil o „kvazisvětě“, ale o „kazisvětě“ a „kazisvětech“,  možná současnou situaci doma i v zahraničí pojmenoval lépe než davy politických expertů a komentátorů.