Erika Hájková komentuje „manuál“, který je užitečný k pochopení, kam po pětadvaceti letech směřujeme, ač paní Michalákové a jejím ukradeným dětem už nepomůže. V současné době se české veřejnosti opět připomíná skandální případ Evy Michalákové a jejích dětí, které de facto unesly – tedy postupem, porušujícím zásady spravedlivého procesu takzvaně odebraly – úřady v Norsku, kde rodina v té době žila. Na jejich podporu se již pořádají demonstrace, petice i finanční sbírky. Mnoho lidí, kterým není osud chlapců Michalákových lhostejný, zaslalo dopisy a e-maily norské ambasádě. Jenže dosud marně.

Erika Hájková

Držte tlamy!

Typizovaná odpověď dotyčného úřadu, jež prý přišla všem, kteří se o korespondenci s ambasádou pokusili, hovoří sama za sebe. Podle vyjádření norské ambasády se „nic neděje“: „V poslední době bylo české veřejnosti prostřednictvím médií předloženo několik chybných tvrzení o norském systému sociálněprávní ochrany dětí. Případy, které se týkají sociální ochrany dětí, jsou důležité a závažné jak pro rodiče a děti, kterých se případ týká, tak pro úřady, které se těmito případy zabývají. Názory na tyto případy by měly proto vycházet ze správných a věcných informací.

Na veřejnosti se mimo jiné objevila tvrzení, že norské úřady sociálněprávní ochrany dětí nerespektují práva rodičů. Toto tvrzení není správné. Norské zákony týkající se sociálněprávní ochrany dětí odpovídají principům obsaženým v Úmluvě OSN o právech dítěte a jsou založeny na respektu k rodičovské odpovědnosti, jejich právech a povinnostech vůči svým dětem.“

A tak dále. Několik odstavců textu, chladného jak norské vánoce, který ve své podstatě říká jediné: vy, milé opičky z Východní Evropy, vůbec nerozumíte pokrokovému vyspělému systému, v němž v Norsku žijeme. Proto držte tlamičky a nestrkejte je do svých vlastních záležitostí – pokud jste  ve své zaostalosti ještě nepochopili,  že vaše děti vaší vlastní záležitostí  už dávno nejsou.

Krásný nový svět

Jenže ve skutečnosti je vše ještě horší.

Nejen, že je samozřejmě dopis z ambasády lživý, nad čímž se pozastavují naši blogeři i novináři a vlastně vůbec všichni slušní lidé. Vzato kolem a kolem, mají skutečně pravdu: postup Norska a jeho úřadů neodpovídá dokonce ani Úmluvě OSN o právech dítěte. Vtip je ale v něčem jiném.

Jednak v tom, že se zdaleka nejedná o záležitost Norska – a druhak v tom, že ambasáda má v jednom pravdu: ač se v tomto konkrétním případě dostaly do nesouladu, realita v Norsku vlastně velmi dobře odpovídá Úmluvě o právech dítěte a celému „mezinárodnímu řádu“, budovanému OSN.

Je to totiž tento „pokrokový“ nový světový pořádek, v němž je – hezky znějícími nakašírovanými slovy lidskoprávních úmluv – dítě vyňato z přirozeného prostředí, kam patří – vlastní rodiny, do níž se narodilo. Stává se jakousi samostatnou jednotkou. Jenže děti samostatnou jednotkou být z definice nemohou, a proto je jejich „rodičem“ nadále někdo jiný: stát.

Abychom pochopili, jak vypadá nová politika, v níž je „blaho dítěte na prvním místě“, je dobré si přečíst text Andreje Ruščáka, českého bloggera žijícího v Norsku. Pan Ruščák sám sebe označuje za liberála, eurooptimistu a monarchistu, rozhodně není odpůrcem norského systému. Jeho zpráva, nazvaná „jak se co v Norsku dělá“, je však právě proto zajímavá. Krásou nechtěného z ní dýchá nekašírovaný mráz. Právě takto vypadá nový svět. Je to svět, kde se trestá především jedno: touha žít si po svém a „drzá nespolupráce“ s úřady.

Anonymní udání a důležitost „spolupráce“

O norské sociálce koluje plno řečí, zejména to, že zabavuje děti téměř na potkání. To pravda není, ale fakt je ten, že jisté riziko tu je. Nejprve si dejme dohromady trochu teorie. Barnevernet (dále BV) je organizace, která je komunálně řízená a která je jen velmi málo centralizovaná. Jejím úkolem je dohlížet na to, aby děti vyrůstaly v bezpečné domácnosti a aby měly dostatek prostoru pro osobní rozvoj. V případě, že je něco v nepořádku, každý v Norsku může anonymně poslat bekymringsmelding, neboli „zprávu o znepokojení“. To není nutně udání, protože ve své podstatě jde o to, že ten, kdo to podává, neinformuje, že se něco špatného stalo, ale že má nějaký špatný pocit z toho, co vidí (například zanedbané, hladové, špinavé dítě a podobně). Podle toho by k tomu měla BV přistupovat – tedy než cokoliv udělá, zjistit si, zdali je opravdu k takovému znepokojení důvod. Pokud se BV něco nezdá, začne být v kontaktu s rodinou a navrhovat řešení situace – a zde se důrazně doporučuje rodině spolupracovat. Je-li zpráva o akutním ohrožení dítěte, může BV dítě odebrat do pěstounské péče (fosterhjem) rovnou prostřednictvím takzvaného akutního rozhodnutí (akuttvedtak).

„Důrazně se doporučuje rodině spolupracovat.“

Jinými slovy, kdokoli z vnějšku, komu nic není do vašich záležitostí, má právo iniciovat vyšetřování vašeho soukromí. A rodina? Ta by měla raději „sekat latinu“, protože jinak…

Tím ovšem zdaleka „příjemnosti“ „pokročilého“ norského systému nekončí. Jak popisuje blogger, vlastně jediná možnost, jak „zůstat pod radarem“ všudypřítomné sociálky, což jedině zaručuje dětem, že setrvají doma u vás, je vůbec nevyčnívat a začlenit se jako včelka do komunitního úlu.

Jak nebýt „v hledáčku“

Chceme-li se vyvarovat problémům s BV, nemáme nikdy stoprocentní šanci, že se to podaří (nemůžeme ovlivnit lidi se skrytou agendou nebo lidi, co nás nemají rádi a chtějí použít BV jako zbraň proti nám); můžeme ovšem šanci, že se dostaneme do problémů, snížit téměř na nulu. Nejdůležitější je tedy „zůstat pod radarem“, a za zhruba poslední rok, co se problémem zabývám, se mi podařilo dát dohromady rizikové faktory, které, uděláte-li, vás na ten radar dostanou.

Kdyby se výše uvedená slova týkala Severní Koreje, nebo některého z románů George Orwella, nedivila bych se. Ale mluvíme tady přece o Norsku, takzvané výspě západní demokracie!

Především rozhodně není možné jedno: žít si tak, jak chci a dávat „drze“ najevo, že do toho nikomu nic není. Seznam „zločinů“, které může rodič spáchat, „dostat se do hledáčku“ a potenciálně přijít o děti, je velmi úctyhodný. Patří mezi ně liberální výchova (alkohol, návštěvy hospod s dítětem, probírání „dospělých záležitostí“ s dětmi, hazard, ale například i pozitivní vztah ke kouření), nebo naopak konzervativní výchova (nejen tělesné tresty, ale i nucení potomka do jídla či „zatěžování dítěte ambicemi“).

Reakční rodiny z východní Evropy

Když popisuje, jak zjišťovat, do které školky potomka zapsat – protože je-li plná komunistů, máte jako občan státu, který je pro Nory „Východní Evropou“, vymalováno už předem, opravdu tuhnou úsměvy na rtech:

Než dáte svou ratolest do nějaké školky či školy, poptejte se (v Norsku v každé obci pomalu každý každého zná) mezi svými známými, ve které škole či školce je nejvíce učitelů sympatizanty komunistů a dítě tam nezapisujte. Pamatujte, že komunisté se v Norsku opírají zejména o učitelský stav. Jsou školky/školy, které jsou zcela normální a pak jsou takové, jako u nás ve městě Haukerod skole, o níž se ví, že je rudá až za ušima. Nezapomeňte, že je-li v Norsku někdo xenofob, tak to jsou buď lidé spojení se Senterpartiet, čili stranou agrární, anebo právě komunisté. Třebaže ti se velmi rádi lísají zejména k azylantům z Afriky či Blízkého Východu, lidi z postkomunistické Evropy zpravidla dost nesnášejí, protože bývají imunní vůči jejich myšlenkám. Dále mají o lidech z našeho koutu světa takový názor, že žijeme v patriarchálních, autoritativních, nebo jak oni říkají „reakčních“ rodinách, kde bijeme své děti – a budou se snažit to ve vaší rodině aktivně hledat. Vzhledem k jejich preferencím je toto velkým rizikem pro vaše děti.

A to není vše. Možná nejšílenější pasáží je seznam „co dělat a nedělat“ (nikdy dítě neuhodit, ale například mu nedávat sladkosti jindy, než v sobotu, kdy je „norské děti dostávají“), doplněný následující „dobře míněnou výstrahou“

Děti mohou mít jen „angažovaní“

Pokud si chcete zajistit téměř stoprocentní šanci, že nebudete mít žádné problémy s BV, je potřeba také aktivně některé věci dělat. Opět – není to povinné, ale tím, že to budete dělat, se vyvarujete „výstražných světel“, která, když jich je hodně, mohou vaší rodině ublížit.

-          Naučte se norsky. (…) Docházejte s dítětem v doporučených intervalech na helsestasjon, čili místo, kde jsou zdravotní sestry, které kontrolují fyzický rozvoj dítěte. Nemusíte tam chodit, ale když tam nebudete chodit, bude to znamenat určité varování. Snažte se vypadat transparentně. Nemusíte říkat sestrám veškerá rodinná tajemství, ale zkrátka a dobře zkuste budit dojem, že neskrýváte nic, co by je mohlo zajímat.

-          Dejte dětem všechny doporučované vakcíny, nebo alespoň většinu z nich.V Norsku není vakcinace povinná jako v Česku, ale pokud nedáte dítě vakcinovat (v nejhorším případě vůbec), dostanete se do hledáčku a to není nic příjemného.

-          Angažujte se nějak v komunitě, kde žijete – přihlaste se do sportovního klubu, pěveckého sboru, klubu přátel houbaření (i takové jsou) či čehokoliv jiného. Občas zajděte na dugnad (dobrovolnou brigádu – například hrabání listí ve vašem sousedství, pomoc při úpravě místní běžkařské tratě, nebo cokoliv v tom duchu).Jednak máte šanci získat nové přátele a hlavně přestanete být anonymním cizincem. V Norsku nevadí, že jste cizinec, ovšem může vadit, když o vás vaše okolí vůbec nic neví, ať už jste z jiného koutu Norska, nebo odkudkoliv ze zahraničí.

To nejlepší pro dítě

(…) Je to takový výtah z toho, co se považuje za „barnas beste“, čili „to nejlepší pro děti“, což ovšem už v zákoně je – a co jste, jako rodiče, povinni podporovat. Samozřejmě, že není nezákonné neumět norsky a žít jako poustevník na opuštěném ostrově, ale zásadně tím zvyšujete šanci na to, že přijde-li problém, budete v něm sami a semele vás. (…) Jak říkají Angličané: better safe than sorry.

„Snažte se vypadat tak, že neskrýváte nic, co by je mohlo zajímat.“ To nejsou slova, popisující výslech německou Staasi, ale fungování „toho, co je nejlepší pro děti“!

Mentalita úlu? Typicky skandinávský život bez práva na vlastní soukromí? Více, než to. Jsou to první tóny velmi ošklivé symfonie, jejíž předehrou je „evropská“ Óda na radost: symfonie globálního, všemocného státu, který nejen nebere ohledy na (hlasitě proklamované) odlišnosti různých takzvaných „menšin“ (například kulturních a národnostních). Naopak. Jeho spolehlivým znakem je protežování některých (takzvaná pozitivní diskriminace) a drtivý tlak na jednotlivce, směrem k jedinému: nevyčnívej, přizpůsob se. Rozbij, rozbij stan.

Jak proti takovému systému bojovat, ukázaly dobře dva názorné příklady: Indický pár, jemuž norský „vlk“ spolkl dvě batolátka (důvod: děti spí s rodiči v posteli a matka je krmí rukou, což je „nucení do jídla“ (!)), mu je dokázal vyrvat z tlamy – jenže až poté, co se za něj důrazně a jednoznačně postavil vlastní stát, který pohrozil diplomatickými sankcemi.

Polský pár, kterému úřady unesly devítiletou holčičku za to, že „se tvářila podezřele smutně“ (když jí zemřela babička, což bylo vyhodnoceno jako „probírání dospělých záležitostí“ s dítětem), naopak na podporu vlastního státu nečekal, najal soukromého detektiva a unesené dítě vrátil svépomocí zpět do vlasti. Psali jsme o tom.

Každopádně se však ukazuje, že proti mašinerii, podobné té norské, nelze bojovat prostředky (pouze) mediálními. Poté, co Eva Michaláková případ v Čechách poskytla médiím, norské úřady prohlásily, že se nic neděje a v případu bylo vše v pořádku – načež Češce pohrozily adopcí dětí a jejich definitivní ztrátou, pokud bude v medializaci pokračovat.

Vypadá to, že proti síle, podobné té norské, lze bojovat jedině silou – a včas. Jedinou další možností je si povzdechnout a jako pan Ruščák se „zařadit do pochodové formace“. Kterou z těch dvou alternativ zvolit, asi nikdo nepochybuje. Otázkou zůstává, zda se nám to navzdory všem propagátorům „lepších zítřků“ podaří.

Zdroj: Protiproud.cz