Budete-li  knihuj  číst vleže, což je třeba mým zvykem, tak zjistíte, že se s ní těžko manipuluje vzhledem k její váze. Navíc - když ji odložíte - z ní na vás zírá  z obalu i z vazby  samotné tvář, kterou si pamětníci   normalizační doby zafixovali  jako tvář někoho, koho zrovna nemusíte. Ten někdo ve vás totiž asociuje zvlášť nepříjemné vzpomínky. Jeho ksicht se stal  synonymem špatností s nimiž byla tato doba těsně spojena. Také proto jsem si knihu chtěl původně někde jen půjčit. Nakonec jsem ji dostal od příbuzných jako dárek. Tak jsem ji   otevřel a přečetl  si  něco o tom, jak se z Husáka dá čtvrtstoletí od jeho smrti  (která tehdy potěšila mnohé spoluobčany) udělat něco  zcela odlišného od toho, čím byl.  A také něco jiného od toho, jak jej pamětníci většinou vnímali.

Napsat knihu o člověku, který byl mnohými považován za netvora, a z něhož se mnohým už jen  při vzpomínce na něj  zvedal žaludek, chce jistě odvahu. Musíte mít silnou náturu, abyste byli ochotni o něm přemýšlet a nechat se kvůli němu vystavit  kritice nejen za to, co o něm  napíšete, ale i za to, co ve své knize o něm vynecháte.

MM, jehož  osobní i profesní historie je příliš krátká na to, abyste se dověděli, co už třeba napsal, příp. i  vydal, musel mít k svému rozhodnutí o Husákovi napsat takový tlustospis nějaké důvody, které se z jeho knihy nedají přesně zjistit. Asi na to mělo svůj vliv i to, že jedním z jeho  učitelů na jeho alma mater, byl prof. Rychlík, možná i doc.Koldinská-Šedivá.  Lidé, které já  zrovna nemusím, a kteří pokud vím, o Husákovi sami nikdy nic nenapsali. Autor si vybral téma - nebo mu bylo vybráno?  - na  které si  ani na Slovensku moc lidí netrouflo. V každém případě lze považovat - v dnešní době  zvlášť -  rozhodnutí napsat knihu o Husákovi, která k němu nezaujme jen negativní stanoviska, za dobrý marketingový tah.

Mluvil jsem o tom svého času s dr.Jablonickým, odborníkovi na toto téma, který o tomto zvláštním problému – stalo se to před asi deseti lety -  také přemýšlel.  Tedy proč se mladší lidé do něčeho takového zrovna nehrnou. Podle jeho názoru v tom hrál svoji roli  Husákův  charakter a vůbec celá jeho osobnost. Neměl ani na Slovači, ani jinde žádné skutečné přátele (resp. ti, které předtím možná měl, už zemřeli či on opustil  je). Nelze ovšem ani vyloučit, že oni opustili jej, pokud ovšem zrovna nešlo o uctívače moci a touhy po ní, což je v dějepisecké branži  poměrně běžný úkaz. O takovém člověku jako byl Husák nebývá totiž snadné napsat něco pozitivního. A to ani v případě, že jste mladší a nevidíte za touto osobou někde v šeru minulosti  posrpnovou normalizaci, kolaboraci nejvyššího ranku  s  jejich rozpory a  zápory. Takovému, lidmi opuštěnému a zavrhnutému jedinci  jako byl Husák,  bývá  předurčeno, aby dokonce i po smrti  zůstal sám, jako kůl v plotě. A někdy i jeho rodina.

Pokud o něm tedy nechcete psát něco jako ságu o špatném člověku  (což by se někdejším soudruhům špatně četlo), nemáte –  a asi to neměl ani MM – moc na výběr. Přistoupíte-li ale na to,  že jej začnete vnímat jako zasloužilého člena nějaké rodiny, tedy jako dobrého otce, manžela apod., dostanete se tím do soukolí, které vás může snadno semlít. V takových rodinách  (včetně rodin totalitních  samovládců, diktátorů či  absolutních monarchů) nebývá zvykem hodnotit a dělit lidi na zlé a naopak, ale jen na JEHO, resp. jejich  lidi a  na ty druhé.  Patříte-li  do takové rodiny – příbuzenské i té širší-   jste schopni vnímat i velmi  špatného člověka jako někoho, kdo  za to snad ani nemohl. G. Husák se pro vás pak stane něčím normálním, lidskm, někým kdo má své dobré i jiné stránky.  A vy sami jako osoby usilující o porozumění jeho osudu nebudete – jsouce rodině zavázáni za nahlédnutí do jeho soukromí, včetně starých fotografií  i do cizích archivů (včetně ruských, kde souhlas jeho blízkých potřebujete) – vnímat už jeho osobu takovou, jaká byla, i když jen pro ně.  Budete se do ní vciťovat a omlouvat ji i tam, kde to pro našince snad ani není možné. Něco takového se přihodilo i MM.

Psát studie o těchto lidech je velmi nesnadné. Sám jsem to zažil, když jsem se ujal úkolu, abych vytvořil portrét V. Biĺaka jako doplněk pro vydání jeho nových pamětí v nakladatelství BVD  nazvaných „Až po mé smrti“.  Zažíváme to ale asi někdy všichni, pokud se nám stane, že někdo- koho známe jen z té  špatné stránky  - nám zničehonic udělá nějakou laskavost. Umožní nám to  nahlédnout nejen do sebe sama  (být zavázán špatnému člověku nebývá ničím, na co bychom měli být hrdi), ale i do lidí jako byl Husák , který– samozřejmě jen někdy -  se mohl projevit i jako normální člověk (asi žádný člověk nebyl nikdy permanentně zlý). Jenže   v případě Husáka to jakoby neplatí. G. Husák nebyl slušný  člověk, jemuž někdo mohl a měl by být vděčný  za něco, co  pro něj chtěl udělat.  Byla to stvůra ze světa totalismu, v němž vládlo (právě jejich prostřednictvím) zlo.  

Husák byl nejen produktem, ale i producentem sil, které vládly v říši  zla, jak v té době nazval tyto režimy  R. Reagan. Studie MM je přes veškerou snahu  jen něčím, co velmi okrajově dává nahlédnout do poměrů   vládnoucích v době, kdy lidé jako Husák sbírali své medaile a řády, hromadili cennosti a projevovali občas úsilí, aby po nich kromě vzpomínek na jejich špatnosti zůstaly i jiné vzpomínky, včetně těch z jejich rodinného okruhu. Pokud MM nebyl ochoten  zpracovat materiály o Husákovi i z pohledu psychiatricko-psychologického či sociologického, nebyl  schopen Husákovi porozumět.  Nejspíše právě proto  významně   zredukoval ve své knize období, kdy Husák svá zla páchal  nejvýrazněji. Tedy kolem Února či po svém nástupu do čela KSČ. Lidem jako byl on se  může podařit  svoji image (tedy projevit se jako lidští) jen vůči lidem jako MM, kteří nezažili - jako dospělí lidé - jejich  hyperaroganci moci a jiné podobné formy chování ke společnosti, v níž žili.

Na Husákovi byla nejtragičtější asi ta zvláštní kombinace zvýšené inteligence projevované někdy i v jeho politické činnosti s neschopností sebe sama vyhodnotit jako ztělesněné zlo. MM bohužel postrádá schopnost kritické analýzy,  aby si to  uvědomil.  Kromě toho mu chybí, jako mnohým učňům  dějepisectví znalost vhodných metod, které by je ochránily před působením těchto vlivů, aby o nedávné minulosti  byli schopni přemýšlet jinak. Zahlcuje proto text knihy textem  tklivé písničky kterou v krematoriu hráli Husákovi při pohřbu, aby navodil čtenáře k přemýšlení o Husákovi jako o nešťastníkovi, kterému snad ublížili.

Tyto poznámky na okraj čtení jeho knihy ovšem  nic nemění na faktu, že je třeba studovat a poznávat takové tvory jako byl Husák. Stejně tak je potřeba poznávat Hitlera či Stalina a mnohé jiné relikty totalitního světa. Je k tomu dobrý důvod: neměly by se znovu dostat k moci a mít vliv  na naše životy.  

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)