Ten souboj nikdy nebyl úplně férový. Oba hlavní protagonisté totiž provozovali poněkud odlišné disciplíny. Zatímco jeden do hry nastupoval obrazně řečeno v klasickém dresu na standardně nalajnované hřiště, ten druhý raději hrával bez dresu a mimo pravidla standardní politiky. Po smrti jednoho z aktérů je ten střet ještě více unfair. Ovšem nikoli proto, že ten mrtvý se nemůže bránit. Spíš proto, že se stal bezbrannou monstrancí v rukou svých zcela nekritických obdivovatelů a někdy i bezskrupulózních manipulátorů.

Petr Štěpánek

Doktor Wolf

Život občas tropí hlouposti. Stalo se to 26. listopadu 1989 v modrém salonku Obecního domu v Praze. V jedenáct hodin dopoledne se tu sešly k prvnímu jednání delegace vlády ČSSR a Národní fronty ČSSR a delegace Občanského fóra. Neformální šéf OF Václav Havel se tehdy dopustil malého společenského faux pas, když ekonomického experta, jenž byl součástí jeho skupiny, představil jako doktora Wolfa. Nikdo – ani Havel – v ten okamžik samozřejmě ještě netušil, že právě tento muž, kterého posadili na samý kraj stolu, již brzy Havla zastíní a stane se nejmocnějším politikem naší polistopadové éry. O kom to mluvím? Ten muž se nejmenoval Wolf, nýbrž Klaus. Václav Klaus.

Jak se to stalo, že neznámý muž ze šedé zóny zastínil všechna ta daleko známější, povětšinou disidentská jména, jež sametová revoluce vystrčila na jeviště vysoké politiky? Jak se stalo, že právě Klaus se stal Havlovým nejvýznamnějším oponentem? Ti dva se lišili téměř ve všem. Společenským původem, rodinným zázemím, způsobem života, vzděláním, životní zkušeností, okruhem přátel, způsobem uvažování. To vše hrálo roli. Ale byla tu ještě jedna věc, na kterou se zapomíná a která byla možná vůbec nejdůležitější: Klausovo neuvěřitelné pracovní nasazení.

Lupič sametové revoluce

Rychlost, s jakou Klaus ovládl hrací pole, byla zničující. Zatímco rozumbradové z disidentských řad, zvyklí na nekonečné noční debaty, ještě obrazně řečeno vyspávali, Klaus kmital, mluvil, psal, diskutoval i komandoval a hlavně – neúnavně obrážel republiku. A byli to právě lidé z regionů, kdo jej záhy nasměrovali do funkce předsedy Občanského fóra, prvního a zároveň posledního. Vyprávěl mi to kdysi Milan Uhde, jak po zvolení Klause předsedou OF najednou dostaly schůze a porady řád, spád a štábní kulturu.

Václav Klaus je ten, kdo Českou republiku převedl z jednoho ekonomicko-politického systému do druhého. Ekonom Klaus ovšem paradoxně za největší úspěch onoho období nepovažuje ani ekonomickou transformaci, ani poklidné rozdělení Československa, nýbrž vytvoření standardního systému politických stran. Systému, se kterým stojí a padá demokracie.

Akce ovšem vyvolává reakci. Vždyť sametoví revolucionáři měli jinou představu o směřování země. Klausovi nikdy neodpustili a neodpustí, že jim „jejich“ sametovou revoluci vyfouknul. Pro mocensky natěšené osmašedesátníky, kteří tvořili páteř disentu, muselo být Klausovo budování trhu bez přívlastků, rozuměj kapitalismu, dokonalým utrpením. Nepochybně platí i to, že Havel měl ke „starým“ reformním komunistům stejně jako k „mladým“ zeleným ultralevičákům svým vnitřním ustrojením zcela jistě blíž než ke Klausovu světu tržní ekonomiky.

Atentáty na Klause

Poprvé měl být Klaus z politiky odstraněn už v létě 1990. Havel jej chtěl „přesunout“ do pozice guvernéra centrální banky. Jenže pracovitý Klaus coby lídr severomoravské kandidátky OF deklasoval všechny soupeře takovým způsobem, že tak snadno se jej zbavit prostě nešlo.

V roce 1997 následoval „slavný“ sarajevský atentát. Po tomhle úderu se sice Klaus poroučel k zemi, ale ač všeobecně odepisován, opět se vrátil. Netřeba pochybovat, v kterých hlavách se tahle akce zrodila. Ostatně podlý, podpásový rudolfinský projev pronesl právě Václav Havel.

Klausovým politickým koncem měly být i obě prezidentské volby, a ta první obzvlášť. Ale jak v roce 2003, tak 2008 bylo nakonec opět všechno jinak.

Všechny tyhle události mají jeden jednotící prvek. Nestandardní, obvykle zákulisní metody politického boje v podání Klausových protivníků a naopak standardní Klausova reakce. Odepisovaný Klaus se vždy vrátil prostřednictvím demokratických procedur. Volbou! Volbou uvnitř ODS, volbou v parlamentních volbách, prezidentskou volbou.

Největší polistopadový omyl

I přes různé názory dokázali spolu politici obou proudů Občanského fóra v první polovině devadesátých let normálně lidsky komunikovat. Klaus běžně hrával tenis s Rychetským či Millerem. Havel se sice zaklínal svobodnou občanskou společností, zatímco Klaus vždy preferoval společnost svobodných občanů, nicméně obrazně řečeno oba společně byli tehdy dvěma stranami jedné (porevoluční) mince, jež zákonitě nabývala na hodnotě. Ten první byl zvláště pro zahraničí symbolem, ten druhý kormidelníkem úspěšné transformace. Fatální narušení vztahů po sarajevském atentátu je největším polistopadovým omylem a poznamenalo zemi na dlouhá léta. Navíc se potvrdilo, že staré české pořekadlo, že když se dva perou, směje se ten třetí (v tomto případě Zeman), stále platí.

Živý Klaus versus živý Havel

Rudolfinský projev a sarajevský atentát jsou zásadním zlomem české polistopadové politiky. Tenhle podraz nejen že pohřbil poslední zbytky důvěry, ale odstartoval i rozkol v české společnosti. Pro lidi z Havlova gravitačního okruhu muselo být frustrující, že Klaus ve standardní politické soutěži stále tahal za delší konec provazu. Nastoupila tedy nestandardní politika. Proč utvářet politickou krajinu prostřednictvím voleb, když se to dá dělat i jinak! A tak se Českou kotlinou přehnaly akce typu Děkujeme, odejděte!, Impuls 99 či televizní spacáková krize. Jenže paradoxním finálním výsledkem všech těchhle nestandardních politických ataků bylo, že Havla na Hradě v roce 2003 vystřídal právě Klaus. Suma sumárum: Klaus opět vyhrál. Ale kdyby jen to. Václav Klaus byl navíc dobrým prezidentem, což se následně deset let zrcadlilo i v jeho silně většinové podpoře u české veřejnosti.

Klausova chyba

Nástrojem Klausova politického úspěchu vždy byla skutečnost, že se mohl opřít o reálnou politickou sílu. Nejprve o Občanské fórum, posléze o Občanskou demokratickou stranu. Právě bezvýhradná podpora ODS, jakkoli se zvláště v roce 2008 nerodila úplně bez problémů, jej také podvakrát vynesla do prezidentské funkce. Skutečnost, že prakticky téměř po celou svoji úctyhodnou politickou kariéru měl v zádech významnou politickou stranu, skýtala Klausovi při všech jeho politických střetech – a zvláště pak při potýkání se s vyznavači nepolitické politiky – obrovskou výhodu. Jenže právě o tuhle výhodu se sám Klaus svým rozchodem s ODS koncem roku 2008 připravil. Prezidentský majestát ji mohl nahradit pouze dočasně.

Není účelem tohoto článku pitvat okolnosti a důvody onoho rozchodu, nicméně autor tohoto textu si s jistou osobní znalostí obou hlavních aktérů – Klause i Topolánka – dovoluje autoritativně tvrdit, že ač jsou každý jiný, bylo a je toho mnohem více, co je spojuje, než rozděluje. Však také těsně před předčasnými volbami v roce 2013, kdy si exprezident pohrával s myšlenkou návratu do parlamentní politiky, dokázali právě s Topolánkem poměrně snadno najít společnou řeč. Jenže v ten okamžik již chybělo právě to nejdůležitější – standardní politická strana v zádech.

Mrtvý Havel jako bojová monstrance

Tím, co rozpoutalo další kolo vzájemného poměřování, byla Havlova smrt koncem roku 2011. Jenže nebyl to Klaus, kdo pozvedl zbraně. Naopak. Jestli totiž Václav Klaus něco umí, je to schopnost vystupovat v roli. A v roli prezidenta republiky se se svým názorovým oponentem, leč také předchůdcem v nejvyšší funkci, rozloučil se vší grácií a důstojností. Jenže pravdoláskovní kamarile se tím stejně nijak nezavděčil. Promptně jej označila za pokrytce. Že prý říká něco jiného, než si myslí. Jako kdyby nad rakví s jakýmkoli nebožtíkem bylo zvykem prát špinavé prádlo. Nyní, když už zbaven role prezidenta hovoří Klaus zcela otevřeně, je to také špatně. Prý se naváží do mrtvého. Ve skutečnosti je to ovšem tak, že ať by Klaus udělal cokoli, bude to v očích Havlových pohrobků špatně.

Právě Havlova smrt jim posloužila k eskalaci útoků na Klause, což téhle neformální, leč vlivné skupině vydrželo až do konce Klausova prezidentského mandátu a pokračuje dodnes. V tomhle souboji ovšem proti sobě nestojí dva lidé z masa a kostí, nýbrž svatý obrázek proti obyčejnému smrtelníkovi. A svatý obrázek má na své straně většinu médií. Tohle Havlova mocenská skupina nikdy nepodceňovala. Důsledkem je podivný paradox: Havel, jenž za svého života politické souboje s Klausem spíše prohrával, najednou jakoby vítězí. Co do počtu laviček zcela jistě. Problém je ovšem v tom, že nevítězí skutečný Havel, nýbrž jakási retušovaná svatá monstrance či bojová zástava v rukou jeho pohrobků. Jenže platí, že stejně jako ono manipulované svatořečení některé lidi uvádí v takřka chiliastické nadšení, spoustu jiných dokonale odpuzuje. Kult osobnosti nesluší nikomu. A už vůbec ne Havlovi. Jenže ten už se bránit nemůže. Nikoli Klausovi, nýbrž svým nekritickým nohsledům.

Dědicové Havlovy politiky

Václav Havel byl nepochybně velkou postavou sametové revoluce. Patří mu za to dík. S jeho další politickou kariérou je to však už poněkud složitější. Zůstalo tu po něm totiž také dračí sémě tzv. nepolitické politiky. I jeho přičiněním je dnes česká politická scéna vykolejená a plná komických či dokonce přímo tragikomických paradoxů. Havlovu vizi nepolitické politiky totiž dotáhl k dokonalosti „ausgerechnet“ miliardářský oligarcha Andrej Babiš a „výkonným místopředsedou“ toho času knížecí Pravdy a Lásky je pro změnu Miroslav Kalousek. A aby to bylo dokonalé, právě tihle dva si jdou po krku nejvíc ze všech. Sám sobě je kmotrem, říká o Babišovi Kalousek a Babiš kontruje, že symbolem korupce je právě Kalousek. Jakýkoli ideový základ politiky je každopádně v tahu.

Klaus coby Fénix?

Autor těchto řádků nepatří mezi ty, co volají po Klausově návratu. Exprezidentovi je dnes třiasedmdesát a čas zastavit nejde. Nicméně vykolejená česká politika jako sůl potřebuje někoho, kdo politice vrátí její poztrácenou ideovou podstatu, jinými slovy – vrátí politický systém do standardních kolejí. Do těch kolejí, které v devadesátých letech úspěšně vytyčil právě Klaus. Tenhle úkol čeká na skutečně velkou politickou osobnost.

Na druhou stranu je ovšem pravda i to, že když Ronald Reagan, nejlepší prezident Spojených států druhé poloviny 20. století, začínal své druhé funkční období, bylo mu sedmdesát čtyři a to nejlepší ze své politické kariéry měl stále ještě před sebou.

Zdroj: petrstepanek.cz