Gogolova slova by si měli opakovat všichni novináři a jejich zájmové organizace, kteří neadekvátně až hystericky reagovali nejprve na zprávu o Babčenkově zavraždění a potom na jeho zázračné zmrtvýchvstání.

Na něm je rozhořčilo to, že ukrajinská tajná služba SBU zinscenovala zdánlivou vraždu, zveřejnila drastické záběry z „místa činu“, což vyvolalo obrovskou vlnu rozhořčení a solidarity se „zavražděným“. Kritika, která se snesla na Ruskou federaci si nijak nezadala s obdobím po sestřelení malajského letadla v roce 2014. Zvláště ukřivdění se musejí cítit čeští novináři, kteří hned po „vraždě“ osočili české ministerstvo vnitra jako nepřímého viníka novinářovy smrti, protože mu neudělilo dlouhodobý pobyt, a tak jej donutilo se odstěhovat do Kyjeva. Obvinění se ukázalo jako nepodložené a dotyční jsou, s prominutím, za blbce hned dvakrát.

Novinářské organizace obviňují SBU hlavně z toho, že zneužila novináře pro svoji zpravodajskou akci a zprávou o jeho smrti a následným zmrtvýchvstáním zpochybnila do budoucna veškeré zprávy o vraždách novinářů jako nedůvěryhodné. Nu, něco na tom bude, ten princip znal již starořecký Ezop, jak plyne z bajky o nudícím se pasáčkovi, který tak dlouho vyvolával plané poplachy, až v případě skutečné nouze zůstal bez pomoci.

Mne osobně na celé aféře zarazilo počínání českých novinářů, kteří nezmínili prakticky analogickou událost z novodobé české historie. Inspirací pro ukrajinskou tajnou službu mohl být známý český případ s pokusem o zavraždění novinářky Sabiny Slonkové v roce 2002. Tehdy se místně známý recidivista přišel přiznat policii, že dostal zakázku na vraždu nepohodlné publicistky. Kriminalisté usvědčili objednavatele závažného trestného činu podobným způsobem jako teď Ukrajinci, jen místo s drastickými televizními záběry plnými prasečí krve se spokojili s novinovou zprávou o nalezení zohavené ženské mrtvoly. Následné telefonní odposlechy vedly nakonec k odsouzení pachatelů.

Babčenkův případ tuto skromnou ambici evidentně nemá. Jak oznámil ukrajinský generální prokurátor Lucenko, výsledkem inscenace novinářovy vraždy bylo, že její objednavatel vydal seznam dalších 30 lidí, kteří na základě objednávky neustanovené ruské tajné služby mají být na Ukrajině také zavražděni. Zatím jediný zatčený v této kauze je majitel ukrajinsko – německého zbrojního závodu Šmajser (podobnost s názvem německého samopalu používaného Wehrmachtem není náhodná) Boris Herman, dlouholetý dodavatel ukrajinské armády. Ten se hájí tím, že celou akci sehrál na základě žádosti důstojníka SBU, který apeloval na jeho vlastenecké cítění. Vyšetřování prý pokračuje.

Mám takový dlouholetý zvyk hledat ve věcech možné souvislosti, takže jsem si nemohl nepovšimnout jednoho nápadného jevu – všechny letošní skandály spojené s vražednými útoky organizovanými Kremlem se vyznačují zázračným zmrtvýchvstáním jejich obětí. V Salisbury otec a dcera Skripalovi otrávení nejjedovatějším známým bojovým plynem třídy Novičok nejen přežili, ale dokonce již opustili nemocnici. Totéž platí o obětech chemického útoku v syrské Dúmě, a do třetice se stejný zázrak odehrál v Kyjevě.

Skoro bych řekl, že ve všech třech případech úřadoval stejný scénárista. Asi udělal chybu, že poslední inscenaci vložil do rukou ukrajinských silových struktur. Jejich příslušníci sehráli přidělené role tak, jak je v kraji dávno zvykem – se spoustou silných slov, nepodložených obvinění a litry krve (tentokrát jenom prasečí). Nechtě dosavadnímu dění nastavili zrcadlo. Těm, kdo je za to kritizují, jako by byl přes propast času určen výše uvedený citát z Gogola. Končí komentář Jaroslav Bašta.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)