Jiří Hermánek – Bloger

Ale zanechme morbidních úvah, jaká šibenice by byla nevhodnější. Pokud by se třeba vyskytl starý, ale zdravý dub, tak na každé jeho větvi by mohlo viset několik komunistů a dokonce by jednotlivé popravčí čety mohly soutěžit o „nejlepší obležení stromu oběšenými komunisty“ a první cenou by byla soupravička pro kata.

Černá kápě, bíle rukavičky, popravčí smyčka a popravčí židlička. To vše doplněné vhodným a dobře padnoucím oděvem. Zdá se, že si dělám srandu, ale takto podrobně viděl v roce 1945 veřejné popravy můj tatínek.

A dokonce mi sdělil, že, protože byl v uniformě lodního kapitána, tak ho poprosili, aby doplnil řídký kordon okolo šibenice a měl tak vše z první ruky, jak kat po popravě sundal rukavičky, oplácal je oběšenci o tvář a hodil mu je pod nohy.

Tak, popravy komunistů jsme tímto zavrhli a jejich uvěznění nepřipadalo vůbec v úvahu. To by bylo možné pouze v nějakých, rychle postavených koncentračních táborech a to na začátku zimy nebylo vůbed možné. A taky, kdo by pak pracoval, že?

Logicky tedy, komunisté přežili svůj „pád“ velice dobře. Ba, dá se říci, že si významně polepšili. Naprostá většina z nich, tipuji tak 99,9% vstupovala totiž do KSČ na „Fischerův způsob“ a tedy tak, aby si polepšili a v budoucnu neztratili nárok na prezidentský stolec.

A takovýto materiál je zcela ideální k tomu, aby převzal nebo lépe řečeno převedl ekonomickou moc na sebe. A aby člověk tu moc získal, musí totiž splňovat několik kritérií. Osobnostních, zkušenostních, kontaktních i pozičních.

Jinými slovy, komunista rozhodnutím strany usazený na místo nějakého vedoucího či ředitele, je skvěle připraven na to, aby v budoucnosti, tedy po „převratu“ převzal celý podnik do své osobní péče, do svého osobního vlastnictví.

A papírové předpoklady jeho konkurentů, kteří by se dáli jakoby vhodnější, jim často nejsou vůbec nic platné. Uvedu příklad. Před pár lety jsem byl pověřen bavit celé odpoledne jednoho manažera z Rumunska.

V hotelu končil někdy po třetí, vyjeli jsme nahoru na Hrad k Černému Volovi, tam jsme si dali pár kousků a následně šli přes most k Vejvodům. Tam jsme každý požili půl kachny, já to tedy vůbec nezvládl a bylo mi blbé si ty zbytky nechat zabalit, a zalili je dalšími, tentokrát Plzeňskými kousky.

Milý manažer, už jsem jeho jméno zapomněl ale ještě chtěl vidět pivnici nebo restauraci, chcete li U Fleků. Tam já normálně nechodím, ale povinnost je povinnost. A co se stalo tam? Milý zlatý manažer byl „v prdeli jako vládní vojsko v Itálii“.

Selhal. Žádné další pivo už se do něj nevešlo a tak jen na mě zíral, jak si na účet firmy to předražené pivko dávám. A proč zíral, proč nebyl schopen? Prostě a jednoduše, neměl náš český, celoživotní trénink v pití piva. I když byl mladší a urostlejší, tak selhal.

A nemlich to samé se stalo velmi mnoha lidem, kteří se po roce 1989 pokusili podnikat. Ano, někteří uspěli. Ale velká řada těch starších prostě neuspěla, protože jim naprosto chyběl ten trénink, ty zkušenosti, ty známosti nebo dokonce na podnikání vůbec neměli povahu.

Logicky tedy, největším vítězem 17. Listopadu jsou jednoznačně komunisté. Veškerým sankcím se vyhnuli. Jejich pozice v zaměstnání zůstaly z 99% zachovány, oni toho využili a teď jsou, jak se tak říká „za vodou“, zatímco obyčejný člověk skřípe zuby.

A jedinou útěchou mu může být, že i jinde je tomu přesně tak. Všude jsou ti chovní a ti tažní koně a u nás jsou těmi chovnými samozřejmě bývalí komunisté, doplněni malým procentem „selfmademanů“ jako je pan Jančura a jiní.

A ještě dotaz na mojí milou albertinskou šišku: Co když někdo vystuduje jaderné inženýrství, začne pracovat v jaderné elektrárně a protože o jadernou bezpečnost se starala StB, tak tato ho kontaktuje?

Měl by snad, milé komické džezztapo, zahodit svoji celoživotní kvalifikaci jen proto, aby ho v budoucnu nějací paznehti nepřibíjeli na pranýř? Já si myslím, že ne. A co si myslí v Albertu je mi celkem šumák.